Chystala jsem na další návštěvu u Marie. Mělo to podle času být jedna z posledních před operací resp. před kastrační komisí.
„Dobrý den, Tifany," přivítala mě. Bylo zajímavé, že s některými holkami si tykala a s některými vykala. Nikdy jsem nepochopila podle jakého klíče.
„Dobrý den," odvětila jsem a posadila se do křesla.
„Jak určitě víte, za tři neděle je komise."
„Ano, zaregistrovala jsem to na skupině."
„Jste tam zapsaná."
„Kdy mám přijít?"
„Není nutné, aby jste tam chodila, ale jestli chcete tak v pátek od jedenácti."
„Určitě přijdu."
Ještě jsme probraly pár věcí a já odjela, na jak jinak, než na golf. Potřebovala jsem jít potrénovat. Navíc mi trénování pomáhá vyčistit si hlavu. Je nutné se soustředit pouze na odpalování míčků a neřešit přitom práci, nebo cokoliv dalšího. Dokonce ani blížící se operaci.
„Je dobré na to nemyslet," radila mi Niki.
Musím uznat, že měla pravdu. Kdybych na to pořád myslela, asi by mi šiblo. Jistě, pro někoho je to banální zákrok a má pravdu, opravdu to není operace mozku, ale pro mě je to nejzávažnější operace, ke které se kdy ve svém životě odhodlám. Bez přehánění.
To, co mi vyprávěla Niki mě pravda trochu vyděsilo, ale závěrem podotkla, že se situace zlepšila.
Dorazila jsem v den Dé a hodinu Há na místo eM, kterým byl baráček ředitelství nemocnice. Z holek co jsem potkala na skupině, nedorazila žádná, bylo tam pár kluků. Je to trochu naruby. Já tam se 195 centimetry trčela nad tím chlapským hloučkem jako Eiffelovka. Co naděláte, když máte nad kolíbkou místo jedné rozumné sudičky, tři škodolibé stařeny z pěkně pokřiveným smyslem pro humor.
Na druhou stranu přiznám, že bych neměnila. Líbí se mi život jaký mám, i když není úplně snadný. Ostatně co je a kdo může říci, že chodil na pánské i dámské záchody. Je pravda, že ty pánské si ráda odpustím. Věřte dámy, že není o co stát.
Docela chápu, že lidi na komisi nechodí. Moc se to nehýbalo. Jeden člověk za tři čtvrtě hodiny. Konečně jsem se mezi posledními dostala na řadu. Docela mě překvapilo, že tam mezi bílými plášti seděla Niki. Jenom na mě spiklenecky mrkla. Marie mě představila ostatním, na něco zeptali a to bylo celé.
Večer doma jsem vyzpovídala Niki.:
„Ahojky, co jsi dělala u komise?" vyhrkla jsem na Niki, když dorazila z práce.
„Co by?" usmívala se, skoro jako měsíček na hnoji.
„No, to právě nevím."
„Seděla jsem tam za naše sdružení. Máme tam jedno místo, další má naše právnička a pak jsou tam Doktoři."
„Nikdy jsi neříkala, že tam chodíš."
„No, co jsme spolu, tak jsem tam nebyla. Navíc jsem tě chtěla překvapit."
„Tak to se ti rozhodně povedlo."
„Vůbec si nepamatuji, co jsem tam říkala."
„No to samé co ostatní. Máš to odklepnuté."
„Tak to je dobře. To můžu k operatérovi."
„Vydrž, až budeš mít papír. Doktor ti dřív termín stejně nedá a od komise by to mohlo přijít do týdne."
„No, nic jiného mi stejně nezbude."
„To opravdu ne, Zlatíčko," pohladila mě po tváři a dala pusu:„pojď, vyrazíme do Téčka. Nebudeš tu sedět jak hromádka neštěstí, když je čas na oslavu."
„Souhlas. Vyrazíme, nebo mi hrábne. Jdu se zkulturnit."
Hodila jsem obličej na ksicht na sebe nový top co jsem koupila minulý týden a ještě nebyla příležitost jej vytáhnout. Niki mezi tím objednala taxi.
„Dneska si dáme do trumpety," vysvětlila, když dokončila objednávku. Ještě zavolala Romanovi, že zítra neví jak dorazí, protože jdeme slavit.
„Mám ti pogratulovat," mrkla na mě, když domluvila se šéfem.
Taxík dorazil a my vyrazily. Téčko bylo nezvykle na den v týdnu plné. Na baru obvyklá sestava. Při vstupu jsme potkaly Pavlínu, která se měla k odchodu.
„Názdek manželky," pozdravila nás, „co vy tu?"
„Jdeme zapíjet," mrkla na ni Niki.
„A co to bude tentokrát?"
„Hádej," smála se. Já mezi tím šla vyhlížet volné místo, když se tyhle dvě potkají je to na dlouho.
„Nevím."
„Jdeš dom?"
„Měla jsem to v plánu, je tu mrtvo," osvětlila Pavlína svůj další program.
„Jo jo, na první pohled je vidět, že tu chcípnul pes," smála se Niki.
„Víš jak nehledím na kvantitu, ale na kvalitu."
„A ta právě dorazila."
„Kde?" rozhlížela se nechápavě Pavlína.
„Aby tě koza kopla," smála se Niki.
„Jako by se stalo," odtušila Pavlína a postupně se přesouvaly ke stolku, který se mi podařilo po litém boji s dosti podroušenou dvojici uhájit.
„To je dost, že jdete, už tu po mě dvě šly," vítala jsem je s otevřenou náručí.
„No vidíš, ještě by jsi si užila," smála se Pavlína.
„S těma? Na první pohled nebylo jasný jestli je to chlap nebo ženská."
„Fotbalistky," odtušila Niki.
„Nepochybně," přidala se Pavlína, „tak co vlastně dneska zapíjíte?"
„Tifany prošla komisí," pochlubila se Niki.
„Ajajaj, tak to už vážně dají každé," smála se Pavlína.
„Že to říkáš zrovna ty," zchladila jí Niki.
„No já můžu, páč už jí mám za sebou," smála se.
„To já taky, na zdraví."
„Na porážku," zvedla sklenku šampaňského Pavlína.
No, další fáze a stavy radši nebudu popisovat. Nutno přiznat, že si jich moc nepamatuji. Klasické vokno jako výkladní skříň. Jak Pavlína později vyprávěla, tak nás naložila do taxíku, řekla adresu a účet šel na Niki. Jak jsme se dostaly do postele asi zůstane na věky záhadou, leda by jsme vypátraly taxikáře, co nás vezl. Přiznám se, že až tak moc o to nestojím. Asi to nebyl hezký pohled.
Niki se skoro trefila. Papír od komise přišel za čtrnáct dní a ještě na starou adresu. To je tak, když se přestěhujete. Ani několik let nestačí, na všechny změny adres, které za pár měsíců udáte v nejrůznějších institucích.
Zavolala jsem k operatérovi a velmi příjemná sestra mi zdělila kdy mám přijít.
Večer jsem to vyprávěla Niki a ta mě moc neuklidnila.
„To počkej až budeš mluvit s doktorem, to je mazec. Ruce má sice zlatý, ale komunikace s ním je jedním slovem šílená."
„No snad to přežiju."
„Operaci určitě, pohovor nezaručím," usmála se, „ber to tak, že jsi tam kvůli pižďuly a ne kvůli společenské konverzaci."
„Máš recht," souhlasila jsem.
Za čtrnáct dní jsem vyrazila do nemocnice, kde jsem se dozvěděla, že mám přijít za měsíc na příjem s předoperačním vyšetřením a byla jsem venku dřív než jsem se představila.
Ve stanovený den jsem se přihnala do čekárny plné lidí objednaných na stejnou hodinu. Začalo otravné čekání, které po 6ti hodinách, slovy šesti, přerušilo moje jméno. Odevzdala jsem výsledky a dověděla se, že mám přijít za tři neděle.
Tomu říkám plánování jak v ervéhápé (pro mladší a nezkušené rada vzájemné hospodářské pomoci v socialistickém bloku).
„Vážně nechápu, proč nás tam naženou v osm ráno a sedíš tam jak s jedem do dvou odpoledne a ani sestra na recepci neví, kdy půjdeš na řadu, tak si ani na wc neodskočíš. Magorárna nejvyššího stupně."
„Koukám, že se nic nezměnilo."
„Ani za ta léta."
„To je zdravotnictví chtějí víc peněz, ale kvalita služeb je jak za Marie Terezie. A to si vem, že mě ještě šoupali s termínem sem a tam."
„Jak šoupali?"
„No, zavolala mi sestra, že malují a že mám přijít za dalších 14. dní. Pak mi volá po týdnu, že mám přijít za tři dny."
„Hustý," neubránila jsem se.
„No, jedna holčina to nerozdýchala, posunuly jí termín, když byla v nemocnici a spáchala sebevraždu."
„Se nedivím. Mají přístup jak řezníci na porážce."
Můj čas se nachýlil. Druhý den ráno mě Niki odvezla s taškou. Čekalo mě užasné projímadlo, po kterým je vám vážně blbě a týden pak nemusíte na záchod, což se ukázalo jako dobrý stav, přes ty stehy se vážně nedalo moc tlačit. Při večerní vizitě jsem se dověděla, že odjezd na sál je ráno v deset.
„To máš stejné jako já," popřála mi Niki ať se operace zdaří a že se na mě přijde pozítří podívat, „zítra budeš mimo po narkóze a na jipce, takže by mě za tebou stejně nepustili."
„Ještě, že víš, co mě čeká," snažila jsem si sama odlehčit situaci.
„Plus mínus. Neboj, zítra odpoledne zavolám, jak ti to dopadlo."
„Tak to budeš vědět dřív než já," smála jsem se.
„Jo jo, minimálně o pár hodin. Běž spinkat a hlavně na to nemysli," popřála mi dobru noc. Moc jsem toho nenaspala, sotva jsem usnula, už tam sestra strčila na ranní obchůzce a samozřejmě nezapomněla v rámci úspor nechat rozsvíceno.
Pak se na mě chodili postupně koukat snad z půlky nemocnice, jako na monstranci před obětováním. Postel se rozjela a mě se přitížilo. Zastavila až na sále.
„Počítejte od deseti," promluvila na mě postava nade mnou. Pamatuji si číslovku sedm a pak až hroznou žízeň, bolest a venku tmu.
„Vítej na druhém břehu," uvítala mě Niki když přišla a nevypadala, že by měla namysli záhrobí.
„Děkuji," snažila jsem se posadit.
„Jen lež," uklidnila mě, „jak je?"
„Dyk to znáš," pokusila jsem se o v tip.
„Jo, už je to dávno," zasnila se, „ani ne 24 hodin po odjezdu na sál už jsem uháněla na cigáro."
„To se máš čím chlubit."
„Já vím a protože jsi přestala, tak můj rekord zůstane na dlouhou dobu nepřekonán," smála se.