Tifany - díl 4 - noc
Oct 25, 1999

Tifany - díl 4 - noc

Přijela jsem domu. Naložila se do vany. V hlavě se mi promítal celý víkend. Těch posledních pár hodin hodně změnilo můj dosavadní poklidný život. Poznala jsem Richarda, nového přítele Stefi. Niki moji kamarádku. A spoustu dalších zajímavých lidiček.

Z mého rozjímání mě vytrhl zvonící mobil.

„Halo," řekla jsem do telefonu.

„Tady Niki," ozvalo se na druhém konci, „jak jsi dojela ?" Její péče mě poněkud překvapila.

„Dobře. Právě jsem se naložila do vany a relaxuju. Co děláš ty?"

„Myslím na tebe."

Tato odpověď mě trochu překvapila. Následovala chvilka ticha, kterou Niki přerušila.

„Ráda bych tě viděla."

„Já taky," ani nevím jak to ze mě vypadlo. Až mě to překvapilo, když jsem si uvědomila co jsem právě řekla.

„Můžu přijet?"

„Určitě," souhlasila jsem.

„Tak já jedu. Čauky."

„Budu se těšit. Za jak dlouho přijedeš ?"

„Tak za půl hodiny."

„Dobře to už budu z vany. Tak přijeď. Čau."

„Jedu. Čau," odvětila mi a zavěsila.

Půl hodiny není moc dlouhá doba. Trochu jsem sebou pohnula. Stačila jsem se opláchnout. Oblékla jsem si noční košilku a negližé. Připravila si něco k pití, když zazvonil domovní zvonek.

„Halo," řekla jsem do domovního sluchátka.

„Tady Niki."

„Čtvrté patro. Dveře naproti výtahu."

Stiskla jsem tlačítko a dole se rozezněl bzučák.

„Dobrý," zaslechla jsem Niki.

Po chvilce zastavil výtah a dveře se otevřely. Otevřela jsem dveře od bytu. Proti mně stála Niki. Měla na sobě nadýchané letní šatičky, které nechaly vyniknout její ženské půvaby.

„Čau," pozdravily jsme se a políbily.

„Pojď dál," pozvala jsem jí.

„Nelekej se, je tu trochu nepořádek," omlouvala jsem se.

„Já ti ho uklízet nebudu," pronesla s úsměvem na rtech.

„To je mi jasné. Co si dáš ?"

„To je jedno co máš."

Přešly jsem do obýváku, který je spojený s kuchyní. Pomyslnou hranici mezi místnostmi tvoří malý bar. Niki se usadila a já šla pátrat do ledničky.

„Je to tady jak vykradený," ohodnotila jsem stav.

„Nestihla jsem nakoupit," omlouvala jsem se.

„Měla bych Tonik. Chceš ho s fernetem ?"

„Ne," usmála se.

„Už žádný alkohol. Dej mi ho s ledem."

„Nechceš si jít sednout na balkón," zeptala jsem se jí.

„Je tam krásně."

„Jasně," souhlasila.

Dveře na terasu byly hned vedle baru.

„Přinesu křesílka," oznámila jsem Niki a zmizela v komoře, kde bylo spousta harampádí, které se běžně nepoužívalo.

Vzala jsem dvě rozkládací křesílka a vrátila se do obýváku. Niki si mezi tím prohlížela výzdobu.

„Pěkné," ohodnotila mé snažení.

„Díky. Chtěla jsem, aby to bylo střízlivé a přitom vkusné."

Rozložila jsem na balkóně křesílka a na stolek postavila dvě sklenky.

„Myslím, že se ti to povedlo."

„Díky."

„Na co si připijeme ?"

„Na nás," pronesla Niki až nezvykle vážně.

„Tak jo. Na nás."

Sklenky cinkly a my se dlouze zahleděly navzájem do očí. Při tom pohledu mě až zamrazilo. Bylo to příjemné mražení. Ve společnosti Niki vůbec zažívám spoustu příjemných pocitů.

„Je mi s tebou dobře," řekla Niki po chvilce ticha. Trochu mě to překvapilo. Musím dodat, že příjemně.

„Mě taky," usmála jsem se na ni. Následovaly dlouhé pohledy.

„Nikdy jsem nepotkala nikoho tak zajímavého jako jsi ty," svěřila se mi.

„Co je na mně zajímavého?" překvapila mě.

Rozhodně se nepovažuji za zajímavou, spíš za průměrnou možná až fádní. S tímto jsem se jí svěřila. Vytřeštila na mně oči.

„To myslíš vážně?"

„Jistě," odvětila jsem.

„To nemůžeš myslet vážně. Podívej se na sebe."

„No a co uvidím?" Nechápala jsem kam míří.

„Podívej."

„Koukám a nic nevidím."

„Koukni se pořádně."

„A co bych měla vidět?"

„Jsi kluk, který tady sedí v ženských šatech jako by se nechumelilo."

„A mělo by se chumelit?" Zeptala jsem se s úsměvem na rtech. Tak o tohle jí tedy šlo. To by mě ani ve snu nenapadlo.

„Ne. To je na tobě právě zajímavé. Jsi naprosto přirozená. Tvé pohyby, gesta. To všechno mě fascinuje."

„Díky," zasmála jsem se.

„Zajímala by mě jedna věc."

„Jaká."

„Jak si se k tomu propracovala?"

„To je zajímavá otázka."

„Chápu, že se ti o tom nechce mluvit. Nechme to."

„Ne. Vůbec ne. Klidně ti to řeknu."

„Opravdu ti to nevadí. Jsem asi moc zvědavá."

„Vůbec ne."

Začala jsem jí vyprávět celý svůj příběh. Občas mě přerušila otázkou a já jí zodpověděla. Jinak celou dobu pozorně naslouchala. Chvílemi souhlasně přikyvovala nebo nechápavě vrtěla hlavou. Vypadalo to, že ji můj příběh opravdu zajímá. To mě opravdu potěšilo. Nebylo v mém životě mnoho lidí, které by to zajímalo. Popravdě byl jediný. Byla to moje kamarádka Stefi. To ona ze mě udělala to co jsem a pomohla mi najít to čím jsem. Povedlo se jí to co se předtím nepovedlo specialistům v oboru sexuologie, psychologie a psychiatrie. Byla to ta skromná a fantastická Stefi, která se mnou chodila nakupovat. Naučila mě jak se oblékat, jak o sebe pečovat. Pomáhala mi s líčením.

Co si chudák se mnou užila, než mě naučila jak si nalakovat nehty, aby to za něco stálo. O líčení ani nemluvě. To byly hodiny a hodiny. Mnohokrát jsem to chtěla vzdát. ‘Jasně tak se na to vykašli', říkávala mi. ‘Já to přece nedělám pro své potěšení, ale proto, abys byla tím čím jsi', tím mě vždycky chtěla naštvat. Dnes, když na to vzpomínám, musím se smát.

„Nenudím tě?" Chtěla jsem vědět.

„Ne, vůbec ne. Naopak je to velmi zajímavé. Pokračuj prosím."

„Jo. Nechceš něco k pití." Všimla jsem si prázdné sklenice, kterou pořád držela v ruce. „Promiň, jsem špatná hostitelka. Nejsem na návštěvy zvyklá. Jediný kdo sem chodí je Stefi a ta se tu chová jako doma." Chtěla jsem jí vysvětlit situaci.

„Ráda," podala mi prázdnou sklenici. Po chvilce jsem se vrátila s tácem, na něm dvě sklenice a talířek se sušenkami.

„Něco k zakousnutí. Nedržíš doufám dietu?"

„Nedržím," usmála se. „Tedy zatím ne. Asi bych měla."

„Nevidím důvod," podpořila jsem jí.

„U čeho jsem skončily?"

„Jak jsi byla se Stefi nakupovat."

„To byla sranda. Nejdřív jsem jen tak bloumala po obchodě a koukala se, co by se mi tak asi líbilo. Dlouho jsem nemohla nic najít. Stefi by mě nejraději navlékla do všeho. ‘Ty nemáš styl,' říkala. To je fakt. V té době jsem neměla moc představu. Ne, že bych vůbec nevěděla. Byly to večerní šaty. Šaty tak na párty. Myslím tím vyzývavé.

Stefi, ale zastávala názor, že potřebuji pro začátek něco praktického. Spíše neutrálního. ‘Nemůžeš je přece šokovat vyzývavými šatičkami,' kladla mi na srdce, ‘to ty lidí odradí. Musíš jim dát čas. Oni si zvyknou.' Dnes musím uznat, že měla pravdu."

„Souhlasím," potvrdila mi Niki. „Nejhorší, je když si myslíš. Tak, teď jsem tady a vy si z toho sedněte na zadek. A to jsem ještě hodně slušná. Není snad nic horší, než přehnaně zmalovanej a nevkusně oblečenej chlap."

„Tím chceš říci, že u ženský je to v pořádku?" Kroutila jsem nechápavě hlavou

„Jasně, že ne," zasmála se. „Tak si to tak neber."

„Já si tu neberu," dělala jsem drahoty.

„To jsem ráda. Jak dopadl nakonec ten nákup?"

„Dobře. Po dlouhém vybírání a dohadování jsme nakonec vybraly něco, co by se mi líbilo a Stefi to hned nezkritizovala."

„To se divím," neodpustila si Niki poznámku.

„No jistěm, jen si rejpni," cítila jsem se naoko dotčeně. „Ta největší sranda teprve přijde."

„Jaká? To nejhorší už jsi měla za sebou ne ?"

„To jsem si myslela taky. Stefi trvala na tom, že si to musím vyzkoušet.

‘Přeci nebudeš kupovat něco, když nevíš zda ti to padne. Co s tím budeš pak dělat?' Nebyla jsem schopná jí vysvětlit, že když mi to nebude tak to prostě vyměním za větší a hotovo. Nepodařilo se mi jí přesvědčit. Nakonec přivolala prodavačku.

‘Mohly bychom si to vyzkoušet ?' Ptala se prodavačky. Ta sice nechápala proč to množné číslo, ale souhlasila. Vydaly jsme se ke zkušební kabince. Stefi mě do ní natlačila. To prodavačku poněkud šokovalo. Chudinka se snažila zachovat vážnou tvář, ale neuměla se moc přetvařovat. V jejích očí bylo vidět nejprve zděšení, pak překvapení a nakonec pobavení. Přiblížila se k nám.

‘Je to správná velikost?'

‘Jo,' ujistila ji Stefi. To jí poněkud nalomilo. Na Stefi bylo vidět jak se nádherně baví. Já to o sobě říci nemohla. Nejraději bych se propadla. Trápení jsme ukončily zaplacením. Byla jsem ráda, že jsem z toho krámu vypadla."

„To ti věřím. Moje první zkušenost byla podobná. Muším uznat, že ne tak drastická."

„Co že?" Tak teď tomu opravdu nerozumím. Co mi to tady vykládá. „Jaká tvoje první zkušenost?"

„No když jsem si poprvé kupovala dámské věci."

„A to jsi do té doby chodila nahá?"

„Ne," zasmála se. „Nosila jsem pánské věci."

„No jo, to jste celé vy. Ženské bláznivé. Roupama nevíte co na sebe, ale moment. Teď mi to teprve dochází." Přemýšlela jsem na hlas.

„Jaká pak zkušenost. Jak by jsi jako žena mohla stejnou zkušenost? To mi teda vysvětli. Leda, že by jsi byla tedy vlastně byl." V tu chvíli jsem se zarazila.

„No jen to dopověz," vyzvala mě Niki. Ani v tuto chvíli jí nezmizel úsměv z tváře. Právě naopak usmívala se ještě víc.

„Ty jsi byla muž?"

„Jo. Překvapuje tě to?"

„Musím přiznat, že jo. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Sorry, trochu mě to zaskočilo."

„Z toho si nic nedělej to většinu lidí." Následovalo ticho.

Tak Niki byla mužem. To nechápu. Vždyť je to tak hezká holka. Co jí vedlo k tomu, že si nechala změnit pohlaví ? Čeká to i mně ? Tyto a mnoho dalších otázek se mi vkrádalo do mysli.

„Vypadá, že tě to vzalo."

„Jo," zmohla jsem se.

„Vadí ti to ?"

„Ne, vůbec ne," ujistila jsem jí.

„Tak v čem je problém?"

„Nevím. Jen mě napadla spousta věcí. Musím si to v hlavě trochu srovnat. Nezlobíš se."

„Ne vůbec. Jsem ráda, že nebudeš vynášet ukvapené soudy, ale chceš o tom přemýšlet."

„Nemám ráda ukvapené závěry," ujistila jsem ji a napila se. Opět následovalo ticho. Zapálila jsem si cigaretu.

„Nebuď z toho přepadlá."

„Promiň."

„Nic se neděje."

Odpoledne se mezi tím přehouplo ve vlahý, letní večer. Sluníčko začalo pomalu zapadat. Stromy prodlužovaly své stíny. Zajímavé, nikdy jsem si toho nevšimla. Koukala jsem do dálky. Myšlenka, že Niki byla muž se stále vkrádala a já nevěděla co s ní.

„Na co myslíš," vyzvídala a já nevěděla co jí odpovědět.

„Snažím se srovnat si myšlenky. Za poslední dva dny jsem toho tolik prožila."

„Aha," tvářila se chápavě. Vycítila jsem, že to myslí vážně.

„Tak já už půjdu."

„Nechoď," poprosila jsem jí. „Zůstaň přes noc."

„To myslíš vážně?" Tvářila se překvapeně.

„Naprosto," odvětila jsem a vypustila kouř z cigarety. Odložila jsem jí opět do popelníku. Sledovala jsem, jak je papír pomalu pohlcován ohněm. „Dáš si ještě něco k pití?"

„Zatím ne. Díky."

„A něco k jídlu ?"

„No, něco malého bych si dala."

„Tak pojď podíváme se co najdeme." Zvedly jsem se a šly prozkoumat ledničku. „No nic moc tu není," usmála jsem se.

„To teda ne," potvrdila.

„Na mrazáku by měly být hranolky a určitě tam bude něco mraženýho. Minulý týden jsem kupovala filé a ještě jsem ho neměla. Co ty na to?"

„To by bylo supr."

„Zapni friťák." Vyndala jsem z mrazáku balík hranolek.

„To si myslíš, že všechny sníme ?" Ptala se překvapeně.

„Jasně," zasmála jsem se. „A ještě bude málo." Friťák se začal ohřívat. Nasypala jsem tam hranolky a ponořila je do oleje. „Kolik kousků si dáš?"

„Koukám, že jsou dost velký tak dva."„Bude ti to stačit ?" Starala jsem se.

„Určitě. Nejsem velkej jedlík." Ujistila mě.

„Dobrá," zasmála jsem se, „pak si, ale nestěžuj."

„To já budu stejně." Už to byla zase ta Niki, kterou jsem včera poznala. Připadalo mi jako bych jí znala léta.

„Nezapneme si telku ?"

„Jo. Co dneska dávají?"

„Víš, že ani nevím. Na stolku je program." Vzala ze stolku a vrátila se k baru.

„Můžu ti nějak pomoct?"

„Ne. Díky na tom nic není. Klidně si sedni." Sedla si k baru. Položila program před sebe. „Je tam něco zajímavého?" vyzvídala jsem.

„Nějaká show, pak akční film. Nic moc." Zhodnotila televizní nabídku.

„A na ostatních programech?"

„Velký kulový. Tady dávají dokument. No, nebo se chceš dívat na seriál? Jo tak už je padesátý díl. To bude asi pěkná blbost."

„To jo. Nemám ráda tyhle nekonečné seriály."

„Já taky ne. Nemáš tu něco na videu?"

„Mrkni se do skříňky vedle televize, jestli tě něco zaujme." Niki se začala přehrabovat v kazetách. Po usilovném boji nakonec jednu vítězoslavně zvedla.

„Co to je ?" Chtěla jsem vědět.

„Pretty Woman. Zbožňuji ten film."

„To já taky. Vždycky ho probrečím."

„Tak já vyberu něco veselejšího."

„Klidně ho pusť."

„Ne. Počkej vyberu něco jiného."

„Jak chceš." Je tak pozorná. Neustále mě něčím překvapuje. Málem jsem přepálila hranolky. „Tak co jsi našla?"

„Byl by tu jeden Stalone. Toho můžu. Ty máš Stůj nebo maminka vystřelí ? To je moje nejoblíbenější."

„Moje taky," přitakala jsem. „Tak hranolky už budou," hlásila jsem stav večeře.

„Supr."

„Tak to tam pusť."

„Už se na tom pracuje." Niki se uvelebila na gauči a začala sledovat film. Vyndala jsem z friťáku hranolky a dala tam filé. Koukala jsem z kuchyně na televizi. Pojednou jsem se přistihla jak myslím na Niki. Zvláštní, to se mi ještě nestalo. Myslet na někoho.

„Hotovo," volala jsem z kuchyně. „Vezmeš si to k televizi ?"

„Ne. Najíme se v kuchyni." Vypnula video a šla ke stolu.

„Tatarku nebo kečup ?"

„Ne."

„Dobrou chuť."

„Dobrou."

 

Po večeři jsme společnými silami umyly nádobí. „Dáš si kafe ?" Zeptala jsem se Niki, která utřela poslední kousek nádobí.

„Určitě." Postavila jsem na plotnu konvici. S kafem jsme se uvelebily na gauči a sledovaly film.

„To už je konec ?" Divila se Niki. „To je škoda."

„Jdeme do hajan."

„Jasně. Už toho mám dneska taky dost."

Zašla jsem do ložnice. Vzala jsem z police čistý ručník a noční košilku.

„Tady máš ručník a košilku."

„Díky. Jdu se opláchnout. Jsem zpocená."

„Jasně."

Vystřídaly jsme se v koupelně a vklouzly jsme do postele. Popřály si dobrou noc a šly spát.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.