Tifany - díl 5 - spolu
Oct 31, 1999

Tifany - díl 5 - spolu

Ráno mě vzbudil budík. Proklínám ho. Vždycky musím do práce. Tak jsem i tentokrát po dlouhém přemlouvání vstala. Protřela jsem si oči. Niki už byla pryč. Vzala jsem si župan. Na stolku v obýváku ležel lístek.

„Díky za krásný večer. Musela jsem ráno brzy vstávat a nechtěla jsem tě budit. Zavolám ti. Niki." Hm. Pomyslela jsem si, uvidíme.

Po snídani jsem se vypravila do práce. Vůbec se mi tam nechtělo. Navíc v pondělí po ránu bývají hrozné dopravní zácpy. S nechutí po nádherném víkendu jsem vyšla ze dveří. Do práce jsem dorazila v lepší náladě. Cestou jsem potkala Stefi.

„Čau. Co tak pozdě?" Pozdravila mě Stefi.

„Nechtělo se mi vstávat," přiznala jsem se jí. Nastoupily jsme spolu do vlaku podzemky. Tuto část cesty jsme měly společnou. Děláme totiž v jedné budově. Usedly jsme na sedadla v rohu.

„Tak jaký byl včerejšek ?" Vyzvídala napnutá Stefi.

„Dobrý," snažila jsem se jí odbýt. Nechtělo se mi mluvit o ránu. Můj výraz ve tváři zřejmě napovídal o nevalném průběhu večera.

„Neříkáš to moc nadšeně."

„Proč?"

„To já nevím ?" Divila se Stefi.

„Potom co jsme od tebe odešly, jsem jela domu. Naložila se do vany a relaxovala. Za chvilku mi zavolala. Chtěla přijet."

„To zní zajímavě," snažila se mě rozveselit.

„Jo bylo to supr," připustila jsem. „Kecaly jsem na balkóně a pak jsme si udělaly večeři."

„A co bylo dál?" netrpělivě vyzvídala.

„Nic. Koukaly jsme na televizi a pak šly spát."

„No jo a podrobnosti nebudou ?"

„Nejsou," odbyla jsem ji s úsměvem.

„A co dál?"

„Nevím. Bude volat, alespoň doufám."

„Neměj z toho depku," snažila se mě uklidnit.

„No uvidíme. A co vy dvě hrdličky?" Snažila jsem se rozptýlit svoji nevalnou náladu. Navíc jsem byla zvědavá.

„No," snažila se Stefi vyhnout odpovědi a přitom se usmívala. Bylo na ní vidět, že je spokojená.

„Tak se nevytáčej," popíchla jsem ji.

„Když jste odešly, ještě chvíli jsme se povalovali na balkóně."

„A dál," vyzvídala jsem. Jen se usmála. „Jasně už nic neříkej." Obě jsme se zasmály.

„Jsme tady," upozornila mě Stefi. Málem jsme přejely. V poslední chvíli se nám podařilo se procpat davem ven z vagónu.

„Uf," ulevila jsem si, „nesnáším tyhle ranní špičky."

„Já taky ne."

Další cesta do práce probíhala v líčení podrobností včerejšího večera. Stefi se jen rozplývala. Takhle šťastnou jsem ji ještě neviděla. Přála jsem jí to. Mezi tím jsme vstoupily do budovy. Vmísily se do davu a čekaly na výtah. Popřály si hezký den a vyrazily každá svým směrem.

Usedla jsem do svého křesla. Opět na mě dolehly včerejší události. Z rozjímání mě vyrušil telefon. Při pondělku bývalo nejvíce práce a nejinak tomu bude asi i dneska. Zvedla jsem sluchátko. Nemýlila jsem se. Vyšla jsem z kanceláře a zmizela v labyrintu chodeb. Alespoň na chvíli v tomto labyrintu zmizely i moje chmury.

Až do oběda jsem se nezastavila. Před obědem zazvonil telefon. Byla to Stefi.

„Tak co oběd?"

„No jo vidíš. Sejdeme se v jídelně." Položila jsem sluchátko a vyrazila dřív, než si zase někdo něco vymyslí. Když jsem přišla do jídelny Stefi tam už byla. Vystála jsem si frontu a snažila si vybrat z nabídky jídel. Po dlouhém přemítáni jsem si konečně vybrala.

„Dobrou chuť," popřála jsem Stefi k obědu.

„Dobrou," odvětila. „Už je to lepší?" Pokrčila jsem rameny.

„Zatím nevolala."

„Určitě zavolá," uklidňovala mě.

„Taky si myslím," utvrzovala jsem se. „Co děláte večer ?" Snažila jsem se odvést téma jinam.

„Zatím nevím. Richard je na služebce a dneska se určitě nevrátí. Má přijet až ve středu."

„To tě tu nechá tři dny samotnou ?" Neopomněla jsem si rýpnout.

„No jo, co mu zbývá," smála se Stefi.

„Tak to by jsme mohli večer někam vyrazit ? Nechce se mi sedět doma."

„Mohli by jsme zajít k Michalovi. Myslím, že je dneska v práci."

„Jasně. To je supr nápad."

„Tak jsme domluvené, stavíš se pro mě?"

„Určitě. Ještě si cinkneme než půjdeme z práce." Oddalovala jsem konečné rozhodnutí. Co kdyby Niki ještě zavolala.

„Chápu," usmála se Stefi. „Co kdyby se na večer vyvrbil zajímavější program."

„No nikdy nevíš," protáhla jsem obličej.

„Co kdybychom vyrazily ve třech ?"

„Hm. Nejsem proti uvidíme."

„Tak jo, než půjdu domu tak ti cinknu," uklidnila mě Stefi.

Přikývla jsem. Mezi tím jsme dojedly hlavní jídlo a já se pustila do zákusku, zatím co Stefi popíjela hořký čaj. Ty ženský pořád musí držet nějakou dietu. Co z toho života mají, když ho polovinu prospí a tu druhou si odpírají takové požitky jako je tento dortík? Nakonec to stejně nikdo neocení. Tím spíš muži. Berou to jako samozřejmost.

„Půjdeme ?"

„Můžeme," odvětila jsem. „Půjdu si dát ještě cigaretu."

„Já musím. Mám spoustu práce a rozhodně se mi taky dneska nechce nocovat," popíchla mě.

„Tak zatím."

„Pa a nemysli na to."

„Neboj," ujistila jsem jí.

Rozešly jsme se a já si šla dát svoji první odpolední cigaretu. V kuřárně byla spousta lidí, které jsem znala jen od vidění. Nezúčastněně jsem je pozdravila. Zapálila jsem si a myslela celou dobu na Niki. Proč nevolá ? Co se stalo ? Jednou stranou jsem si zakazovala na to myslet a druhou stranou se ty myšlenky vkrádaly.

Vrátila jsem se do kanceláře. Zrovna, když jsem otevírala dveře zazvonil telefon

„Halo."

„Čau," ozvalo se ze sluchátka. Byla to Niki, spadl mi kámen ze srdce. Přece jenom se ozvala.

„Čauky. Už jsem ani nedoufala, že se ozveš."

„Jak neozvu? Snažím se ti od rána dovolat, ale bez úspěchu. Pořád to vyzvání."

„A co takhle záznamník ?"

„Nemám je ráda. Nemluvím s nimi."

„No jo, to je blbý. Celý dopoledne jsem se nezastavila."

„Hlavně, že jsem tě zastihla. Omlouvám se za to ráno, ale musela jsem ještě domu pro věci do práce."

„Nic se neděje," lhala jsem. Byla jsem moc ráda, že zavolala. „Já jsem ti nedala číslo na mobil ?"

„Ne na vizitce není."

„Aha to je ta stará. Můžeš si psát ?"

„Moment. Můžeš." Nadiktovala jsem jí číslo.

„Teď už by neměl být problém se spojit. Co děláš večer ?"

„Zatím nic."

„Co kdybychom si večer vyrazily?" Navrhla jsem jí program, který jsme se Stefi u oběda navrhly.

„Máš na mysli něco konkrétního ?"

„Mám," ujistila jsem ji. „Chceme večer někam vyrazit a ráda bych, aby jsi šla s námi."

„Ráda. Kam jdete ?"

„No. Přemýšlely jsme, že bychom se stavily u Michala."

„Ten dneska není v práci."

„To je škoda."

„Neva. Pokud chcete, můžeme tam vyrazit i tak."

„To by bylo supr. Stefi je totiž až do středy sama doma."

„Jak to ?"

„Ale Richard odjel na služebku a vrátí se až ve středu."

„Kde se sejdeme?"

„Mám se pro ni stavit, ale ještě nejsme dohodlé na čase. V kolik končíš?"

„Dneska tak nejdřív v šest a ty ?"

„Kolem pátý. Tak se pro tebe stavím a pojedeme ke Stefi co ty na to ?"

„Jasně. Budu se těšit. Tak zatím pa."

„Pa."

Zavěsila jsem sluchátko. Svět byl hned barvitější a všechny chmury se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly. Jdu na cigáro. Když jsem se vrátila, vzpomněla jsem si na Stefi. Zvedla jsem telefon a vytočila její číslo.

„Halo."

„Čau Stefi."

„Čau. Tak jak to vypadá?"

„Právě volala."

„A?"

„Jo. Večer vyrážíme ve třech."

„To jsem ráda. Doufám, že už jsi klidnější ?"

„Jo. Už je to dobrý," pokusila jsem se zasmát.

„Tak v tolik se pro mě stavíte ?"

„Niki dělá do šesti. Stavím se pro ni a pak rovnou k tobě. Počítám kolem sedmý."

„Bezva. Budu se těšit. Musím jít zatím pa."

„Pa," zavěsila jsem.

Zbytek odpoledne uběhl jako voda. Ani jsem nepostřehla, že je tolik hodin. Vypnula jsem počítač a spěchala k Niki do práce. Bylo to hodně daleko od mojí práce. V odpolední dopravní zácpě mi to trvalo celou věčnost. Konečně jsem dorazila k budově kde pracuje.

Na recepci jsem zvedla vnitřní telefon. Vytočila její číslo. Dlouho to vyzvánělo. Už jsem to chtěla položit, když se ozvalo známé Halo. „Pojď nahoru. Šesté patro." Upřesnila i číslo dveří, abych zbytečně nebloudila. Recepční mi dala návštěvní kartičku, nasměrovala mě a já se vydala k výtahům.

Zaklepala jsem na dveře. „Dále," zazněl její nádherný hlas. Otevřela jsem dveře. Pohled, který se mi naskytl jsem ze své kanceláře rozhodně neznala. Všechno mělo své místo a bylo to úhledně srovnáno. Na stole byly v šuplíkách vyskládány papíry. Jinde by jste je těžko hledali. Nezbytná klávesnice, monitor a myš. Vše bylo prostě úhledně srovnáno. Stejný pořádek panoval i v prosklených skříňkách. Byly tam vyskládány popsané šanony.

„Čau," pozdravila mě se svým nádherným úsměvem.

„Čau. Jak se máš ?" Taky mě mohlo napadnout něco inteligentnějšího.

„Jak vidíš pracovně."

„Tak už toho nech a pojď se bavit."

„Posaď se, musím ještě něco dodělat."

„Jasně," ujistila jsem ji. „V klidu si to dodělej."

„Klidně si zapal," nabídla mi cigaretu, když mě viděla, jak nervózně chodím sem a tam.

„Díky," vytáhla jsem si z kabelky krabičku a zapálila si. Přešla jsem k otevřenému oknu. „Je nádherně."

„Hm." Odpověděla aniž by zvedla oči od papírů, do kterých právě něco psala.

Beze slova jsem potáhla cigaretu. Vyfoukla jsem kouř a zadívala se do dáli. Stála jsem k Niki zády. Kouřila jsem svoji cigaretu a postupně se uklidňovala. Už jsem jí skoro dokouřila, když jsem ucítila její parfém. Ohlédla jsem se. Stála za mnou a koukala se stejným směrem.

„Taky tady občas takhle stávám a koukám. Zejména, pokud je tu zmatek a já se potřebuji uklidnit."

„Ani se ti nedivím. Je to uklidňující pohled. Tak co hotovo?"

„Jo. Můžeme vyrazit do víru velkoměsta. Ještě se převléknu."

„Bez problému." Šla ke skříni. Vyndala z ní ramínko s věcmi, ve kterých chodila do práce. Odešla na toaletu, kde se převlékala. Osaměla jsem v kanceláři. Zapálila si další cigaretu. Po chvilce někdo zaklepal na dveře kanceláře. Automaticky jsem řekla. „Dále."

Dveře se otevřely. V nich stál pohledný mladý muž v obleku. „Dobrý den," pozdravila jsem ho. Byl v rozpacích. „Přejete si," pokračovala jsem jako by nic.

„Hledám Niki," odvětil, když překonal rozpaky. Bavilo mě uvádět lidi do rozpaků.

„Šla se převléct," opáčila jsem jako by nic. Potáhla jsem z cigarety. Stála jsem k němu bokem a sledovala ho.

„No nic vypadá to, že už chcete jít domu."

„Přesně tak," usmála jsem se na něj. „Večer chceme strávit jinak než prací." Poprvé za celou dobu se usmál.

„Chápu. Promiňte nepředstavil jsem se." Přistoupil ke mně. „Tomáš."

„Těšíme Tifany," odvětila jsem a podala mu ruku. Vzal jí do své a políbil. Teď přivedl do rozpaků on mě.

„A vidím, že jste se už seznámili." Ozvala se za námi Niki. Tomáš sebou cukl a pustil mou ruku.

„Ahoj Niki, něco jsem potřeboval. Mezi tím jsem se seznámil s tvou kamarádkou."

„Je to něco důležitého ?" chtěla vědět Niki.

„Ne. Počká to do zítřka." ujistil jí Tomáš. „Dobře se bavte." Snažil se vykličkovat z kanceláře.

„Co děláš dneska večer ?" Pátrala Niki.

„Mám ještě nějakou práci."

„Nechceš jít s námi ?" Snažila se ho zlomit.

„Ne. Díky. Až někdy příště. Bavte se dobře."

„Díky," zakončila Niki rozhovor.

„Mějte se," pozdravil nás.

„Čau," řekly jsme s Niki skoro současně.

„To je škoda. Chtěla jsem ho vytáhnout." Řekla Niki, když odezněly kroky na chodbě.

„Proč ?"

„Jen tak. Byla by sranda. Tomáš nezkazí žádnou srandu a navíc by si tam Stefi nepřipadala osaměle."

„Hm," odvětila jsem. Jen jestli ho sama nechce sbalit.

„Tak jdeme. Máme nejvyšší čas." Popoháněla mě. Zamkla za námi kancelář. Vyrazily jsme k výtahu.

„To je fakt. Málem jsem zapomněla kolik je hodin. Stefi jsem řekla, že se stavíme kolem sedmý."

„No jo, ale já musím domu se převléct."

„Je to nutný ? Nejdeme na bál."

„Tak dobře."

„To jsem ráda," usmála jsem se na ni. Výtah zastavil v přízemí. Na recepci jsem odevzdala kartičku.

„Naschle," odpověděly jsme na pozdrav recepční, která nás sledovala. Její pohled a výraz tváře mluvil za vše.

„To zas budou pomluvy," zasmála se Niki.

„Asi jsem sem neměla chodit."

„Ale jdi ty, hlupáčku. Tuhle nánu mám na háku."

„Vážně ti to nevadí?" zjišťovala jsem.

„Vůbec ne," odvětila a dlouze se mi zadívala do očí.

Sešly jsme na parkoviště, kde měla Niki zaparkované auto. Ke Stefi jsme dorazily po sedmé. Nervozně nás už vyhlížela z balkónu. Niki sice ví kde Stefi bydlí, přesto jsem jí musela cestou párkrát poradit kam odbočit. Jinak musím podotknout, že řidička je to dobrá.

„Tak co, nebála jsi se ?"

„Ne proč ? Jsi dobrá řidička."

„Díky," usmála se. Vystoupily jsme z auta a šly směrem ke vchodovým dveřím. Zazvonila jsem.

„Kde jste ?" Ozvalo se s domovního telefonu.

„Trošku jsme se zdržely," vysvětlovala jsem.

„Pojďte nahoru." Zazněl bzučák a my vstoupily.

„Co se děje ?" vyzvídala Niki.

„Nevím. Říkala jsem jí, že dorazíme." Výtah zastavil a my vystoupily. V otevřených dveřích už stála připravená a netrpělivá Stefi.

„Vítejte. Už jsem myslela, že nepřijedete," smála se Stefi na uvítanou. „Pojďte dál."

„Čau," pozdravily jsme se s ní. Zuly se a šly do obýváku.

„Michal dneska není v práci," začala Niki.

„To neva, nebo chceš jít jinam ?" Ptala jsem se Stefi.

„Ne. Vyrazíme tam."

„Supr. Už se těším," pousmála se Niki. „Můžu se upravit? Už jsem to v práci nestihla."

„Jasně," zvedla se Stefi a ukázala Niki cestu do koupelny.

„Chceš něco půjčit ?"

„Ne díky, mám všechno co potřebuju," poděkovala Niki.

„Jasně. Dáš si něco k pití ?"

„No dala bych si kafe. Dneska jsem na něj ještě neměla čas."

„Rozpustné nebo Turka ?"

„Rozpustné. Díky." Stefi se vrátila a nechala Niki v boji s přírodou osamocenu.

„Dáš si taky kafe ?" Zeptala se, když přišla do obýváku.

„No, ale jo. Můžu ti pomoct ?"

„Tak pojď." Zvedla jsem se a šla za Stefi do kuchyně. „Tak co ?" Vyzvídala Stefi.

„Nevím."

„Jak nevíš. Ty jsi se jí neptala ?"

„Ne. Nemám odvahu. Nechci se zklamat. Nechám tomu volný průběh."

„To bude asi nejlepší," souhlasila Stefi. Natočila jsem vodu a zapnula rychlovarnou konvici.

„Jak velký hrnek ?" Zeptala jsem se Stefi.

„Jako vždycky."

„Niki, jak velký kafe?"

„Normální," ozvalo se z koupelny.

„Jak dlouho ti to bude trvat ?" Vyzvídala jsem.

„Ještě chvíli."

„No jasně," usmála jsem se.

„To víš. Chce se ti líbit." Smála se Stefi. Obě jsme už zase mluvily tak, aby nás Niki neslyšela. Na to nebylo co dodat. Usmála jsem se. No konec konců za chvíli uvidím výsledek. Konvice cvakla. Trhla jsem sebou.

„Co je ?" Ptala se Stefi.

„Nic. Zamyslela jsem se."

„Jo, zamyslela," opakovala po mě s ironií v hlase.

„Wow," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Před námi stála Niki.

„Wow," vylétlo i z mých úst.

„Co je ?"

„Nic. Hrozně ti to sluší." Vysvětlila jsem svůj údiv.

„Díky."

„Vážně ti to moc sluší," přidala se Stefi.

„Ale no tak. Přivádíte mě do rozpaků," zarděla se Niki. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. „Co na mě tak koukáš? Je něco špatně?"

„Ne naopak. Je to supr. Koukám, že se mám ještě co učit," zavřela jsem konečně otevřená ústa.

„Tak si pojďte dát, vy dvě, to kafe, než vystydne."

„No jo Stefi. Už jdeme," uklidnila jsem ji. Sedly jsme si na balkón.

„Jak bylo v práci ?" Vyzvídala Niki.

„Ani se neptej. Hroznej zmatek. Až po tom co jsme spolu mluvily se to trochu uklidnilo." Postěžovala jsem si.

„Nápodobně," přitakala Stefi. „Ale nebudeme se snad bavit o práci?"

„Ne. Neboj," uklidnila ji Niki. „Holky. Koukala jsem minulý týden po obchodech."

„Nemáš co na sebe ?" Popíchla jí Stefi. Niki po ní vrhla vyčítavý pohled. „Promiň. Byl to blbej vtip."

„Budeš se divit, ale ne," usmála se Niki na konec.

„Tak to jsme na tom všechny stejně," uklidňovala jsem situaci.

„To je asi náš úděl," smála se Stefi. „Co tam měly zajímavého ?"

„Pěkný kostýmek. Holky, ten se mi vážně líbil. Tmavě modrá barva. Sukně do půlky stehen. Sako se stojáčkem. Prostě supr."

„Dost," křičela jsem se smíchem. „To nevydržím. Přesně na takový jsem taky koukala."

„A líbí se ti ?" Vyzvídala Niki.

„Že váháš," ujistila jsem ji.

„Vypadá to, že máte podobný vkus."

„Jo, už to tak vážně vypadá," přitakala jí Niki. Usrkla jsem kafe a zapálila si cigaretu.

„Měli k tomu i nádherný modrý klobouk," snila jsem dál.

„Je kouzelný," souhlasila Niki. „Neodolala jsem a zkusila si ho."

„Já taky."

„Koukala jsem na večerní šaty," přidala se Stefi.

„Jaké?" vyzvídala jsem.

„Černé dlouhé, jenom na ramínka. Rozparek mají vzadu."

„Na co se chystáš ?" Zjišťovala Niki

„Richard se mě zeptal jestli nechci jít na firemní ples."

„Ani jsi se nepochlubila," postěžovala jsem si.

„Nebyl čas."

„Kdy se koná ?" ptala se Niki.

„Příští středu. Teď se vrátí ze služebky. Příští týden mají nějaké předávání projektu. Či co."

„Tak to musíme vyrazit na nákupy," vložila se Niki.

„Jasně," propadla Stefi nákupní horečce.

„Kdy vyrazíme ?" Zeptala jsem se.

„No. Třeba zítra," navrhla Stefi.

„Jasně," souhlasily jsme s Niki. Budu moci být v její blízkosti. Další cigareta dohořela a kafe bylo vypito. Mezi tím sluníčko zapadlo za obzor. Kraj zalil příjemný chládek.

„Nevyrazíme na diskotéku ?" Zeptala jsem se .

„Pomalu by jsme mohli," souhlasila Stefi, která už také dopila kafe.

„Pomůžu ti," nabídla se Niki při uklízení hrnečků.

„Díky."

„Teď se jdu upravit já," s těmi slovy jsem zamířila do koupelny.

„Doufám, že tam nestrávíš mládí," popíchla mě Niki.

„Ty máš co říkat," opáčila jsem s úsměvem a zavřela za sebou dveře koupelny. Po nezbytné úpravě mého make-upu jsme vyrazily do víru velkoměsta.



Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.