Tifany - díl 6 - polibek
Feb 13, 2000

Tifany - díl 6 - polibek

Tentokrát jsme neměly problém se vstupem na diskotéku. Vchod tentokrát nechránil žádný vyhazovač. Parket byl poloprázdný. No popravdě řečeno byla tam asi pětičlenná skupinka. U baru, kam jsme zamířila postávali dva kluci, kteří na nás vrhli zvědavý pohled.

„Čau Romane," pozdravila se Niki s barmanem. Asi sem musí chodit často, když se s nimi zná.

„Čau Niki. Ty ještě žiješ ? Dlouho jsme se neviděli."

„To je fakt. Měla jsem hodně práce."

„No jo, jen se nevymlouvej."

„Tohle je Tifka a Stefi," představila más.

„Já jsem Roman," podal nám ruku.

„Co si dáte dámy ?"

„Dej mi bavoráka," rozhodla se Niki.

„Jako obvykle," usmál a nechal vyniknout své krásné zuby. „Vůbec jsi se nezměnila."

„Některé zvyky, no spíš zlozvyky neměním."

„Mě dej Sprite. Musím ještě řídit," objednala jsem si.

„Dvojku bílého," přidala se Stefi.

„Jak se vede ?" Vyzvídal barman.

„Spousta práce," usmála se Niki. „Už to není co bývalo."

„To už asi nikdy nebude."

„Nechme té nostalgie," chtěla Niki změnit téma. „Byly jsme tu o víkendu. Měli jste pěkně narváno."

„Jo Michal říkal, že tu bylo veselo. Nezmínil se o vás. To je celý on. Tajnůstkář jeden."

„Co naděláš," pokrčila Niki rameny.

„Je tu dost mrtvo," snažila jsem se zapojit do hovoru.

„Pondělky bývají vždycky slabé," svěřil se Roman. Z reproduktoru se ozvaly tóny mé oblíbené skupiny. I Niki viditelně ožila.

„Pojďte tancovat."

„Jdeme," zvedla jsem se.

„Nechce se mi," odbyla nás Stefi. Vyrazily jsme s Niki na parket. Tancovali tam jenom dva kluci, kteří svou pozornost okamžitě soustředili na nás.

„Čau holky, můžeme se přidat ?" Snažili se vnutit.

„Ne díky, vystačíme si samy," odbyla je Niki a jako by nic pokračovala v tancování.

„Tak sorry."

„Nic se neděje," uklidnila jsem je. Následovalo několik rychlých písniček a pak se proud hudby pozvolna uklidňoval, až přešel do ploužáků. Něž jsem stačila opustit parket chytla mě Niki kolem ramen a přitáhla k sobě. Na nic se neptala a mně nezbývalo než ji obejmout. Ucítila jsem její parfém. Zatočila se mi z něj hlava.

„Nádherně voníš."

„Taky se mi ta vůně líbí," odvětila a dál se ploužila. Byla jsem jako v kleštích. Její sevření nepovolovalo. Rozhodně to nebylo nepříjemné, ba právě naopak. Pak přišla obzvláště zamilovaná písnička. Ještě pomalejší, než ty předchozí. Skoro jsme stály na místě.
Niki se na mě podívala. Ten pohled do smrti nezapomenu. Čišela z ní láska a něha. Políbila mě. Ona mě políbila. Roztlouklo se mi srdce. Do hlavy se mi nalila krev. Mozek pracoval na plné obrátky a přesto nebyl schopen vyprodukovat nic kloudného. Niki mi dala první polibek. Stála jsem tam jako solný sloup s pootevřenými ústy. Nebyla jsem schopna jakékoliv reakce.

Vycítila z toho můj souhlas. Pokračovala a její jazyk si klestil cestu do mých úst. Já tam stála jako opařená, neschopná reakce.

„Co je? Vadí ti to?" Teprve teď jsem se probrala. Moje ztuhlá grimasa se proměnila v nechápavý škleb.

„Ty jsi mi dala pusu."

„Ano," usmála se Niki. Vtiskla mi další polibek.

„Jsem jen trochu překvapená," snažila jsem se vypustit něco trochu inteligentního.

„To vidím. Je ti to nepříjemné?"

„Ne. Naopak." Dala jsem jí pusu. Zbytek písničky jsme protancovaly, zaklíněné do sebe. Hrály si se svými jazyky. Bylo to nádherné a vlhké. Nevšímaly jsme si okolí, které nás zvědavě pozorovalo, byly jsme zahleděné do sebe. Písnička skončila a my tam pořád kroužily a líbali se. DJ neváhal a přidal další milostnou skladbu, pak druhou a třetí. To už nás sledovalo celé osazenstvo diskotéky.

Pomalé písničky ustaly. My jsme se od sebe oddělily. Cestou z parketu se sálem rozlehl potlesk. Asi patřil nám. Ignorovaly jsme to. Držely se za ruce a měly oči jen pro sebe.

„Hezky jste to rozjely," ohodnotil Roman náš výstup.
„Nech si to jo," odbyla ho Niki. Nehodlala jsem to komentovat. Beznadějně zamilovaná. Je to vůbec možné? Jak se mi to mohlo stát? Snažila jsem si to racionálně vysvětlit. Vzdala jsem to. Tohle se nedá vysvětlit. To si musím prožít a pořádně si to vychutnat. Usedly jsme na bar.

„Moc vám to slušelo," přidala se Stefi, která nás celou dobu sledovala.

„Díky," usmála jsem se na ni.

„Vážně dobrý," ozvalo se za námi. Niki se otočila. Ten hlas se mi zdál nějaký povědomý.

„Čau Tome, co ty tu? Říkal jsi, že máš moc práce."

„Čau, ale kámoši mě vytáhli."

„Seznámím tě. Tifku už znáš."

„Čau," pozdravili jsme se.

„To je Stefi, naše kamarádka."

„Ahoj," pozdravila ho Stefi. Stejně jako mě i Stefi na uvítanou políbil ruku. To jí vehnalo červeň do tváře. Překvapil jí stejně jako mě.

„Dámská jízda?"

„Přesně," ujistila ho Niki.

„Tak to nebudu rušit," chystal se k odchodu.

„Nerušíš," zarazila ho Stefi.

„Vážně ne?" ujišťoval se.

„Určitě," ujistila ho. Byla u vytržení. Takovou ji neznám. Místo vedle Stefi bylo volné. Tomáš neváhal a posadil se.

„Co si dáte?" zeptal se ho Roman.

„Sodovku. Řídím," dodal na vysvětlenou. Stefi souhlasně kývla hlavou.

„Nesnáším lidi, kteří se napijou a pak si sednou za volant," hodnotila jeho krok.

„Já taky ne," ujistil jí. Bylo vidět, že se začínají bavit. A DJ zrovna začal hrát písničky, které zbožňuji.

„Jdeme tancovat," vyzvala mě Niki. „Necháme je o samotě."

„Jdeme na to," sesedla jsem z barové stoličky. Během tancování náš pohled občas sjel na ty dva u baru. Bylo vidět, že se dobře baví. Stefi byla u vytržení. Trochu mě překvapila jak rychle zapomněla na Richarda a nebo se jen chtěla bavit ? Čert, aby se v tom vyznal.

„Co je?"

„Nic. Jen koukám a nestačím se divit.“

„Z toho nic nebude."

„Proč myslíš?"

„Je ženatej."

„Aha a kde má ženu?"

„Na nějaký stáži. Jinak by tu nebyl. Holka ho drží zkrátka."

„Tak to se nedivím, že pak takhle vyvádí," hodnocení mi šlo dobře.

„Moc si neužil. Klofla ho na střední a šup s ním do chomoutu."

„Chudák."

„Jaký pak chudák? Je snad nesvéprávnej?"

„Nevypadá na to."

„No tak vidíš," uzavřela Niki debatu. Přestala jsem je sledovat a věnovala se tanci. S Niki se dalo na parketě nádherně blbnout. Bylo to nádherné odreagování.

„Mám žízeň. Pojď se napít," rozhodla Niki.

„Jdeme. Hele, kde jsou?"

„Nevím." Povedený páreček nebyl nikde v dohledu. To nebyl Stefi styl. Zmizet a ani se nerozloučit.

„Kde jsou?" Roman se jen usmál.

„Mám vám vyřídit, že na ně nemáte čekat. Asi jeli domů."

„Tomu nerozumím."

„Netrap se tím," uklidňovala mě Niki.

„Asi máš pravdu. Doufám jen, že se jí nic nestane."

„Neblázni. Umí se o sebe přece postarat."

„No jasně."

„Tak ji nech. Ať si užije." Popíchla mě.

„Asi máš pravdu. Kolik je vlastně hodin?" Roman mě vyděsil. „Tolik hodin. Nepojedeme už? Ráda bych se vyspala."

„Jo. Taky bych šla do hajan." Zaplatily jsme útratu a vyšly ven. Nikde jsem Stefi nezahlédla. Asi vážně jeli domu. Nasedly jsme do auta.

„Nechceš jet ke mně?" zeptala se Niki.

„Jo," odvětila jsem bez přemýšlení. Vyrazila k domovu. Celou cestu mi Stefi vrtala hlavou. Snad se jí nic nestane. A co Richard ? To mu přeci nemůžu říct.

„O čem přemýšlíš? Že je to Stefi?"

„Jo."

„Nech to plavat. Mladá je jenom jednou." To už jsem někde slyšela. Jí se to řekne. Asi jsem staromódní. Rozhodně bych neodjela s někým cizím, když někoho mám.

„Já vím. Mám o ni jenom strach."

„To nemusíš," ujišťovala mně.

„Doufám, že máš pravdu."

„Tak a jsme tady." Zastavila před barákem.

„Hurá koupelna," zajásala jsem, když otevřela dveře.

„Ručník je ve skříňce vedle," stačila mi ještě říct Niki, než na mnou zapadly dveře od koupelny.

Hadry ze mě spadly, ani nevím jak. Otevřela jsem dvířka od sprchového koutu. Pustila vodu. Po chvilce hledání se mi podařilo najít osušky. Hurá do sprchy. Po parném dni mi přišla vhod. Proud vody dopadal na moje zmožené tělo. To je úleva. Zatím co čas plynul, já si lebedila pod sprchou. Ozvalo se zaťukání.

„Nechceš taky doufám spát?" probrala mě Niki.

„Ne, už budu." Naposledy mě opláchl proud vody. Začala jsem se utíral. Niki otevřela dveře. Ten pohled mě překvapil. Stály jsme proti sobě jen tak. Ona bez jakéhokoliv ostychu.

„Tak dělej," šklebila se a bavila se mými rozpaky. Nevypadlo ze mě ani slovo. „Košilku máš na posteli."

„Díky." Chvilku mi trvalo posbírání věci. Sledovala mě s úsměvem. Vlezla do sprchy a zavřela za sebou dvířka.

Ložnice byla zařízena přesně podle mých představ. Pár skříněk na věci. Toaletní stolek se zrcadlem. Velké letiště uprostřed stěny. Na jedné půlce ležela průsvitná krátká noční košilka. Vklouzla jsem do ní a zavrtala se pod deku. Za chvíli přišla Niki. Na sobě jen průhledný župánek, který nechal vyniknout její půvaby. Přehodila ho přes opěradlo židle a vlezla pod deku. Naše těla se pod peřinou setkala. Projelo mnou příjemné zachvění.

„Chceš spát?"

„Docela jo. Dneska to bylo perné." Byl to jediný způsob jak se vyhnout dalším věcem. Pro dnešek to stačilo. Dala mi pusu.

„Dobrou."

„Dobrou a sladké sny," popřála mi.

Ani nevím jak rychle se mi podařilo usnout. Asi hodně rychle.
„Miláčku vstávej," slyšela jsem jakoby z dálky. To se mi zase něco zdá. Hlas se neodbytně vracel. Postupně doprovázen hlazením. Procitnutí bylo zajímavé. Nade mnou se skláněla Niki a snažila se mě vzbudit. Na sobě měla zase ten průsvitný župánek. Jinak nic. Můj pohled utkvěl na jejích vnadech. Pousmála se.

„Už jsi vzhůru."

„Pokud sním, tak mě ještě chvilku nech."

„Abys nepřišla pozdě do práce."

„Ach jo. Co se dá dělat." Dala mi pusu.

„Tak už vstávej. Snídaně je na stole."

„Už jdu." Teprve teď mi došlo, že mám na sobě jenom krátkou noční košilku. Usmála se. Vychutnávala si moje rozpaky, stejně jako já s nimi bojovala. O nic nejde, zaslechla jsem svůj vnitřní hlas. Lákavá nabídka snídaně nakonec zvítězila. Niki mezi tím odešla do kuchyně. Vstoupila jsem ve chvíli, kdy pokládala na stůl šálky s čajem. Ten pohled byl přímo božský. Tomu se nedá odolat. Její boky k tomu přímo vybízely. Jen ucítila můj dotyk, prudce se narovnala. Natočila hlavu a já jí políbila.

Otočila se ke mně čelem a naše ústa se setkala. Co následovalo není třeba detailně rozebírat. Každý si jistě představí jak se snídaně protáhla. Jediné co nás tlačilo byl čas. Nakonec nezbylo než se vypravit do práce.

„Ciknu ti," políbila mě, když mě vysazovala před prací.

„Jasně budu se těšit."

Zase do práce, už aby bylo odpoledne.


Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.