Tifany - díl 7 - nákupy
Mar 25, 2000

Tifany - díl 7 - nákupy

V práci byl oproti včerejšku podstatně větší klid. Stefi blesklo mi hlavou. Musím jí zavolat.

„Halo," ozvalo se na druhém konci. Bylo to ona. Spadl mi kámen ze srdce.

„Čau. Kam jste včera tak narychlo zmizeli ? Měla jsem o tebe strach."

„Čau Tifko," řekla naprosto klidným hlasem, „nechávali jsme u Romana vzkaz."

„Jo vyřídil nám to."

„Tak v čem je problém ?" Nechápala Stefi.

„Asi v ničem. Jen jsem o tebe měla strach."

„Ale jdi ty. Jsem velká holka a umím se o sebe postarat ne ?"

„Jasně."

„A co vy ? Jak jste si to užily. Bylo to supr. Spaly jsme u Niki."

„Aha," protáhla Stefi.

„Prosím tě k ničemu nedošlo."

„No jasně," smála se Stefi.

„Tak nevěř."

„Půjdu si koupit dneska ty šaty. Nechcete jít s Niki taky ?"

„Určitě. Hned jí ciknu a pak ti zavolám nazpátek."

„Dobře. Zatím."

„Pa," zavěsila jsem a hned vytočila číslo na Niki.

„Dobrý den," ozvalo se ze sluchátka.

„Čau Niki, Stefi jde dneska kupovat ty šaty. Nechceš jít taky ?"

„Čau Tifko. No vypadá to, že se našla," zasmála se do aparátu.

„Dělej si srandu ještě ty. Co Tomáš neříkal něco ?" Zvědavost mi nedala.

„Tváří se jak tajemný hrad v Karpatech. Není z něj možné vypáčit kloudné slovo."

„Ze Stefi taky ne. Zajímalo by mě co se děje. Tak půjdeš s námi ?" Uzavřela jsem debatu o minulé noci.

„Jo v kolik ?"

„Ještě nevím. Ciknu ti na zpátek."

„Pa," zavěsily jsem. Zvonu to zvedla Stefi a pak Niki. Niki nakonec dorazí ke mně do práce a společně vyrazíme na nákup. Telefony mám vyřízené. Nikdo nic nechce. To je klídek.

Mám konečně čas podívat se na internetovou stránku Niki. Po menší problémech se spojením se nakonec přede mnou objevila její fotka. Vypadala skvěle. Přiléhavé latexové šatičky jí vážně moc slušely. Její stránky obsahovaly základní informace, galerii fotek a pár povídek. Začetla jsem se do nich. Byly to povětšinou její fantazie. Musím říct, že mě zaujaly. Určitě bych je chtěla někdy realizovat.

Ze čtení mě vyrušil telefon. Zase práce. Zavření okna mi zabralo chvilku. Během dne už nebyl čas ho znovu otevřít. Šéf si asi myslí, že nemám nic lepší na práci, než ty jeho blbý sestavy.

Další telefon. No jo už je poledne to bude Stefi.

„Čau. Co je s tebou ? Držíš hladovku ?"

„Čau. Ne jen mám tolik práce, že jsem zapomněla kolik je hodin."

„Tak to musíme napravit. Jdeme na oběd."

„Jasně."

Zavěsila jsem a vyrazila na oběd. Tentokrát o chvilku dřív než Stefi. Zabrala jsem dvě místa v rohu. Popřála mi dobrou chuť a pustila se do své porce.

„Tak co včera ?" Vyzvídala jsem. „Tváříš se jako tajemný hrad v Karpatech."

„Ale prosím tě," zarděla se. Asi nemá čisté svědomí.

„Kam jste tak rychle zmizeli ?"

„Chtěli jsme si v klidu pokecat a na diskotéce byl noc velký kravál."

„No a," pobízela jsem ji.

„No nic. Pak mě odvezl domu."

„A to začíná být zajímavé."

„Na tom není nic zajímavého. Jel domu. Ani na kafe nechtěl jít."

„To se divím," ohodnotila jsem Tomášovo počínání.

„Naopak je velmi galantní."

„To jsem poznala."

„Tak vidíš."

„Volal ti ?"

„Ne."

„To je divný." Ukončila jsem tento hovor. Bylo více než jasné, že mi stejně víc ne řekne. Asi si chtěl jen pokecat.

„Tak co odpoledne ?" Ptala se Stefi.

„Niki se u mě zastaví a můžeme vyrazit."

„Jasně," souhlasila. Dojedly jsme a vyrazily nazpátek do kanceláře. Odpolední cigareta a pak zase ten známý kolotoč.

Ten přerušila až Niki. Na její stránky nezbyl čas. Snad zítra. Sjela jsem výtahem na recepci. Čekala tam uvelebená do pohodlného křesílka pro hosty. Vlasy stažený do drdolu a zasunuté brýle tvoři půvabný pohled.

„Čau," na uvítanou dostala pusu, „Stefi za chvilku přijde. Má tam ještě něco k práci."

„Tak na ni počkáme," usmála se a pohladila mě po tváři. Následovala další pusa. Recepční zpozorněla.

„Té taky nic nemůže ujít."

„Komu ?" Nechápala.

„Recepční," špitla jsem jí do ucha.

„To víš," usmála se. „Neměla by o čem drbat."

„No jo ty ženský."

„Nech toho jo," usykla.

„Co vy dvě holubičky," přerušila nás Stefi.

„Drbeme tě," přivítala jsem ji.

„Čau," pozdravily se holky.

„Tak jsme kompletní. Můžeme vyrazit." Popoháněla mě netrpělivost.

„Jdeme," souhlasily obě. Stefi nás vedla do obchodu kde měli šaty, které si chtěla koupit. Při vstupu si nás prodavačka nevěřícně prohlédla. Pro mě nic nového. Holkám to zřejmě také nevadilo. Stefi se vrhla k regálu se šaty.

„To jsou ony," rozplývala se nad nimi. Oči jí zářily.

„Tak si je vyzkoušej," pobídla ji Niki.

„Jo," ujistila jsem ji. Zmizela v kabince. Za chvilku vyšla v šatičkách.

„Sednou jako ulité," konstatovala jsem.

„Otoč se," kontrolovala Niki. „No myslím, že můžeš."

„Co ? Jak to vypadá ?"

„Jsou kouzelný," ujistila jsem ji.

„Vypadáš v nich skvěle," přitakala Niki.

„Myslíte, že si je mám koupit ?"

„Jasně neváhej, že jo Niki."

„Sto pro."

„Tak dobře," vrátila se do kabinky, aby se převlékla. Co takhle okouknout nabídku. Probírala jsem se řadou šatů a vybírala co by se mi líbilo. Pár modelů by stálo za to. No jo, ale co ty velikosti.

„Líbí se ti něco ?" Vyzvídala Niki.

„Jo mají tu pár zajímavých modelů."

„Nechceš si je zkusit ?"

„Nebudou mít moji velikost."

„Slečno," mávla na prodavačku. „Není moc ochotná," špitla mi.

„Máte přání," zeptala se prodavačka dosti neochotně.

„Jistě," ujistila ji Niki. „Máte tento model ve větší velikosti ?"

„Ano. Jak velké ?"

„Na mě," vmísila jsem se do hovoru. Přejela mě nechápavým pohledem.

„Moment. Podívám se." Zmizela za plentou. Bylo slyšet jak se přehrabuje v krabicích. Po chvíli se vrátila a nesla přesně to co se mi líbilo. Mezi tím se Stefi opět převlékla a nesla v ruce šaty.

„Vezmete si ji ?" Zeptala se prodavačka.

„Ano."

„Tak teď jdu zkoušet já." Zatáhla jsem za sebou plentu.

„Jak to jde ?" Vyzvídá Niki.

„Jak by to mělo jít ? Samo, že dobře."

„To jsem ráda," odvětila Niki.

Po chvilce jsem vyšla z kabinky a zamířila rovnou k zrcadlu.

„Vážně ti padnou," hodnotila můj pokus Stefi.

„Tak já si je vezmu," obrátila jsem se na prodavačku, jejíž úžas nabíral obrátky. Stefi a Niki zaplatily nákup, který prodavačka mezi tím dávala do papírových taštiček. Zmohla se jen na nesrozumitelné děkuji a nahledanou. Mi vykráčely ven a nechaly jí napospas jejím myšlenkám.

„To musíme oslavit," zněl můj návrh. Obě projevily souhlas a tak jsme vstoupily do blízkého baru.

Tak skončil můj první nákup s doprovodem.

 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.