Za pokračování dalších dílů může jedna kamarádka, kterou z bezpečnostních důvodů nebudu jmenovat a pokud se v některých osobách či situacích poznáte, tak věřte, že reálný základ i samotné postavy jsou pouze dílem mojí fantasie. Stejně tak prosím o shovívavost nad pravopisem, bohužel kontrola ve writeru vše neodhalí :(
Když jsem dorazila domů, neodolala jsem a musela jsem si vyzkoušet šatičky, které mi Niki koupila. Kochala jsem jsem pohledem do zrcadla. Jsou prostě nádherné.
Z rozjímání mě vytrhl mobil.
"Ahojky" ozval se na druhé straně ten nejlíbeznější hlas na světě.
"Ahojky, zrovna se kochám před zrcadlem z šatiček, co mám od tebe."
"Líbí se ti?"
"Jsou to ty nekrásnější jaké jsem si mohla přát."
"To jsem ráda, že se ti líbí. Dokonce i vím, kam si je můžeš vzít."
"Kam vzít?"
"Ve středu musím na jednu recepci a byla bych ráda, kdyby jsi mě doprovodila." To si dělá jistě legraci. Já přeci v tomhle nemůžu jít na firemní recepci firmy kde pracuje.
"Co je? Nechceš?", ozvalo se ze sluchátka.
"No", nebyla jsem schopná kloudné věty, "moc ráda, jsi si tím jistá? Je to přeci jenom firemní akce."
"Blázínku, s tím si nelam hlavu."
"No moc ráda", vyhrkla jsem. Srdce mi bušilo až v krku. Kdyby mi doktoři měřili tep, asi by jim praskly přístroje. Ta nejkouzelnější bytůstka na světě mě chce pozvat na firemní akci. Nechodím ani na akce firmy kde pracuji.
"Vážně, půjdu moc ráda," pořád mi to hlava nebere.
"Já budu moc ráda, nesnáším tyhle akce."
"Tak to jsme dvě. Vyhýbám se firemním akcím jak to jenom jde."
"No, já se bohužel této vyhnout nemohu, protože jde o novou zakázku, kterou budu dělat a naše vedení si vymyslelo takové neformální setkání lidí, kteří budou v následujícím roce spolupracovat na jednom projektu."
"Tak to budete celou dobu řešit práci?"
"Neboj, nebudeme tam dlouho, navíc ten projekt má na starost Tomáš, takže na něj padne role hlavního hostitele. Já jsem tam v pozici supervizora."
"A kdy to vlastně je?"
"Ve středu."
"Ve středu jde Stefi s Richardem na nějakou akci."
"No vidíš, tak aspoň budete mít se Stefi o čem mluvit."
"To rozhodně, myslím, že budeme obě plné dojmou, ona už teď o ničem jiném nemluví."
"Co máš v plánu na víkend," vytrhla mě z rozjímání o tom co si vezmu na sebe, i když to bylo už jasné.
"Na to se mě ptáš ve středu?" "Jo, jo, na to se ptám ve středu," smála se do telefonu,"kdyby byl čtvrtek, tak se tě na to zeptám ve čtvrtek."
"Zatím nic, seběhlo se tolik věcí, že jsem o tom ještě neměla čas přemýšlet, máš něco v plánu?"
"Nech se překvapit."
"Takže si nemám nic plánovat?"
"Ty mi čteš myšlenky," začala se smát do telefonu.
"A prozradíš mi co chystáš?"
"Ne, dobrou." Strohá odpověď mě překvapila.
"Dobrou noc a krásné sny."
"I tobě, budu se moc těšit a teď na kutě." To se jí řekne. Dostala jsem nové šatičky jedna báseň a teď ještě tajuplný víkend a to je teprve středa, jak přečkám čtvrtek a pátek, tak to vážně nevím.
Čtvrtek jsem byla jako v mrákotách. Ranní cesta do práce, nebýt Stefi a jejím dojmům z nových šatiček, asi bych si připadala, jako na jiné planetě. Na obědě jsem to už nevydržela a Stefi to na mě poznala.
"Co je s tebou? Jsi jak tělo bez duše, děje se něco s Niki?"
"Nic."
"Ale no tak," usmála se.
"Niki chystá něco na víkend, jsem z toho trochu nervozní."
"Koukám, že tě to docela vzalo."
"Ani nevíš jak. Jsem z ní úplně mimo."
"Jo, milá zlatá, to je láska."
"Tak to si nechám líbit," usmála jsem se a vypila čaj, který byl dnes obzvlášť divný.
Něco na tom bylo, zbytek dne jsem byla jako v mrákotách. Jako bych jela na autopilota. Až kolega mě probral z letargie, že je čas jít domu. Cesta byla stejná jako ráno, nevnímala jsem zvědavé a zděšené pohledy, které jsem si obvykle vychutnávala. Bylo mi to jedno. Míjela jsem jenom šedou masu a jediné co mi zaměstnávalo mozek byla Niki. 180Cm, které totálně převrátily můj poklidný život vzhůru nohama. Připadala jsem si jak opilá a to věřte, nevěřte, moc nepiji, dá se říci, že skoro vůbec. V tu chvíli jsem si přála jediné, ať to nikdy neskončí. Ať to trvá věčně.
Z rozjímání mě vytrhlo až známé : „Ukončete výstup a nástup dveře se.. „. Příští stanici jsem vystoupila a jako ve snách pokračovala domů. Praštila jsem sebou na postel a jenom zírala do bíla.
Mobil byl neodbytný, hlásil se o mojí pozornost. Nevnímala jsem ho, jako by zněl někde daleko jako by na jiné planetě. Najednou jsem se probrala. Znáte to, prostě usnete a vzdálený hlas se vás snaží přivést zpět ke smyslům. Konečně jsem zareagovala.
„Ano prosím, „ klikla jsem na tlačítko, ani jsem se nekoukala na displej, ještě napůl v oparu nočního zapomnění.
„Ahojky, snad jsem tě nevzbudila?“ To je Niki. V tu chvíli jsem byla jako čiperka.
„Ne ne, už jsem vzhůru,“ dostala jsem ze sebe nesouvislou větu, kterou jsem sama moc nechápala. Venku byla tma jako v ranci, umocněná absencí funkční výbojky v pouliční lampě poblíž mého okna.
„Kolik je hodin,“ pokračovala jsem nesouvisle.
„Po desáté,“ uvedla mě do života Niki.
„Tý jo,“ vyklouzlo mi a snažila jsem se aspoň zout, neboť na to při příchodu jaksi nedošlo.
„Vážně jsem tě nevzbudila,“ pokračovala Niki omluvným tónem. „Ale vůbec ne,“ ujistila jsem jí, „když jsem přišla, tak jsem se natáhla a asi jsem usnula. Teda určitě. Jsem moc ráda, že voláš, tvůj hlas mi celý den moc chyběl.“
„Jenom hlas?“ „Nejenom hlas, ale víc než ten mi dnes není dopřáno o to víc se těším na zítřek.“
„No proto volám.“
„Děje se něco?“ Úplně ve mě hrklo, asi nestíhá práci a tak budeme muset dělat i o víkendu.
„Ne ne, neděje právě dokončuji práci,“ snažila se mě uklidnit, můj hlas zřejmě prozradil zděšení, které se mi honilo hlavou.
„Tak jsem si řekla, že ti zavolám, ale neuvědomila jsem si kolik je hodin. Chtěla jsem tě slyšet.“
V tu chvíli se odmlčela, jako by chtěla říci něco zásadně hrozně moc důležitého. Už tato informace byla nakolik důležitá a povzbuzující, že jsem nebyla schopna žádného pohybu natož slova.
„Jsem hrozně ráda, že jsi mi zavolala.“
„A taky se domluvit na zítřek,“ pokračovala, jako bych nic neřekla. Asi něco dělala, taky když něco řeším na počítači, tak moc nevnímám co lidi kolem říkají.
„Budu končit kolem šesté hodiny a věci na víkend si beru sebou do práce, jak jsi na tom ty?“
„Já asi kolem páté doufám, že se nestane nic nepředvídaného,“ už jsem viděla ten zástup lidí, kteří si za deset minut pět začnou vymýšlet nejroztodivnější věci na které měli dost času celý týden. Brr, hrozná představa.
„Nechce se mi táhnout tašku na víkend ráno metrem, nemohla by jsi mě po práci vyzvednout doma?“ pokračovala jsem v konstrukci logické logistiky.
“Jasně, to není problém, koneckonců je to po cestě,“ ujistila mě.
„Supr, to jsem ráda.“ navíc získám nějaký čas na zabalení se, ještě jsem na to ani nesáhla.
„Kam vlastně jedeme, co si mám zabalit?“ Výzvědná činnost mi nikdy moc nešla, ze mě by agentku neudělali.
„Nech se překvapit, neboj večerní šaty potřebovat nebudeš,“ tak to byla hodně důležitá informace, ale stejně si pro jistotu jedny přibalím. Podle socialistického vždy připraven.
“I ty tajnůstkářko,“ zasmála jsem se do telefonu.
Hovor plynul a já si užívala roztomilého hlasu na druhé straně. Po další hodině jsme si popřály dobrou noc a přetahovaly se, která zavěsí později.
Vytáhla jsem tu největší tašku co jsem měla ve skříni a začala jsem se přehrabovat v šatníku. Postavte ženu před přeplněné skříně a stejně jediné co uslyšíte je, že nemá co na sebe, Byla sem na tom stejně. Se zoufalým výrazem ve tváři, že jsem si nic nezabalila, jsem po další hodině usínala. Jenom je dobré podotknout, že ten „lodní kufr“ se nedal skoro ani zavřít. Ještě jsem si nachystala věci do kosmetického kufříku a příruční tašky. Za tento objem zavazadel by se nemusela stydět ani středně velká expedice na jižní pól.
Ranní budík bych jako vždy, nejraději vyhodila z okna i přesto, že mě čekal super den. Minimálně jeho třetí čtvrtina, řečeno matematickou mluvou. Popisovat pracovní den by bylo jistě mrháním času, nebylo o co stát až na oběd se Stefi, která z mého víkendového výletu byla snad ještě nadšenější než já a to i přesto, že měla být bez Richarda.
„Nebuď blázínek a jeď, přeci nebudeš doma jenom proto, že je Ričí na služebce,“ zahromovala.
„Dobrá, dobrá,“ ustoupila jsem ze své pozice, že jí tu přeci nenechám celý víkend samotnou.
„Aspoň se vyspím,“ konstatovala mezi dvěma hranolkami, které se snažila ulovit vidličkou.
„Dobrá, dobrá, už nic nenamítám,“ usmívala jsem se nad vidinou neskutečného víkendu, který za pár hodin začne.
Po obědě jsem odpočítávala každou minutu, která se jevila jako století. Čekat o hodinu déle tak jsem se snad osobně seznámila s Kleopatrou.
„Píp, píp,“ ozvala se upomínka v mobilu. Power off a hurá na víkend. Zaklaply dveře kanceláře, zarachotil klíč v zámku a ozval se telefon na stole. Ještě, že jsem nechala služební mobil vypnutý v zásuvce. Na chodbě mě odchytila šéfka.
„Jasně, to počká do pondělí,“ ustoupila, když viděla jak jsem rozjetá.
„Děkuji,“ ocenila jsem její ústupek a zmizela ve výtahu.
Celou cestu metrem jsem přemýšlela, jestli jsem něco nezapomněla. Bylo by to asi dost těžké, páč jsem do tašky našlapala půlku bytu. Pro případ co kdyby se to hodilo. Dorazila jsem domu, vklouzla do sprchy. „Crrrr,“ vyrušil mě z blaženého rozjímání domovní zvonek.
„Halo,“ zahalekala jsem do sluchátka.
„Kde vězíš? Zvoním na tebe a nic,“ zlobila se Niki. Bzučák dveří přehlušil její hlas. Rychle jsem se dosušila a šla ji otevřít. Přivítal mě obrovský polibek, až se mi z něj roztřásly kolena.
„Promiň, neslyšela jsem tě,“ lovila jsem omluvu.
„To nic,“ užívala si mích rozpaků,“skončila jsem dřív v práci, tak jsem rovnou vyrazila k tobě.“
„To je supr, tak můžeme, jsem asi připravená.“ Nebyla jsem si vůbec jistá, pojedu do neznáma s holkou, kterou znám pár dní. Nebuď strašpytel, říkalo mi mé dobrodružnější já.
„Supr, tak jdeme, kde máš tašku?“
„Koukáš na ní,“naznačila jsem směrem k hromadě zabírající půlku předsíně.
„Se chystáš na severní pól?“ zasmála se.
“Už je mi jasné, proč jsi to nechtěla tahat do práce, by si mysleli, že se tam stěhuješ.“
„No jo no,“ to bylo jediné na co jsem se zmohla, ještě, že make-up zakryl rudnoucí tváře. Po nemalém úsilí jsme nanosily moje věci k Niki do auta, ještěže má kombíka. Sama měla o něco menší tašku, takže co pak.
„Hurá směr víkend,“ zajásala jen dosedla za volant. Přitakala jsem. Cedule ukončující město nás v tom jenom utvrdila. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se dočkala.
Cesta uběhala příjemně rychle, nutno podotknout, že Niki není žádný slimák. Dálnice přešla nepřirozeně v silnici první třídy ta zanedlouho v druhou a ty další si už ani neodvažuji typovat. Poslední část připomínala cestu do pekla, samý výmol a zatáčka, navíc cedule mi dala za pravdu. Zastavila až před malebným, dřevěným, rozložitým stavením, vedle něhož bublala voda. Celé to bylo ukryto mezi vysokými kopci, které do údolí vrhaly příjemný stín.
„Počkej tady,“ špitla a zmizela v lokále dřív, než jsem stačila říct jasně. Za chvíli se vynořila na druhé straně stavení, já jsem zatím opřená o strom inhalovala nikotin, dehet a kdo ví co ještě.
„Můžeme se jít vybalit,“ usmívala se a při tom cinkala klíči od pokoje. Celou věčnost zabralo, než jsme nanosily všechno z kufru auta do pokoje. Byl skromně zařízený stylovým nábytkem a obrovskou manželskou postelí. Začala jsem vybalovat věci a věšet je do skříně. Vážně to vypadalo, jako bych se stěhovala. Niki se roztáhla na posteli a pozorovala mě.
„Si nevybalíš?“ směřovala moje otázka k ní.
“Ne, proč?“ odbyla mě.
„Vyndám si jenom to co potřebuji,“dodala. Znělo to prakticky. Stejně jako vzít si polovinu věcí.
„Co podnikneme?“ pokračovala v konverzaci.
„Nevím, nechám to na tobě.“
„Co procházka?“
„Proč ne,“ ještě, že jsem si vzala sportovní boty, v lodičkách bych asi daleko nedošla. Vzala jsem si džíny, triko a vyrazily jsme.
„Je tu vážně nádherně,“ rozplývala jsem se nad okolní klidnou siluetou.
„Je,“ odvětila,“ proto sem jezdím, nefunguje tu ani mobil, internet neznají a na televizi naladíš jeden kanál a ještě zrní.„ Musela jsem se smát, úplný opak toho v čem žiji.
„Čemu se směješ?“
„Je to pravý opak mého života, ale líbí se mi to.“
„Máš pravdu, ráda sem vypadnu z toho šíleného shonu.“
„Jsem moc ráda, že Jsi mě sem vzala sebou.“
Zamyslela se:“Jsi první, koho jsem sebou vzala.“ To mě potěšilo, jsem první.
„Když už mluvíme o internetu, koukala jsi na moje stránky?“
„Nestihla jsem je celé projít,“ musela jsem se přiznat.
„To nevadí,“ usmála se a chytla mě za ruku. V tu chvíli jako by mnou proletěl blesk. Stiskla jsem ji pevně, tak pevně, aby mi nikam neutekla.
„Nechceš mi tu ruku rozmáčknout?“ usmívala se.
„Promiň,“ zarděla jsem se a povolila stisk.
„Co to tam je?“ ukázala jsem na cosi kamenné v jezírku, které obklopovalo část stavení.
„To je vodník, hlídá nás,“ smála se Niki a skutečně, když jsme přišly blíž, z vody vyčnívala kamenná „plastika“ jakéhosi skřeta, který klidně mohl být i vodníkem.
„Ten je, ale ošklivý,“ ohodnotila jsem to kamenné monstrum. Niki se zasmála.
„Mě se docela líbí, má něco do sebe,“přidala svoje hodnocení. Stála tam tak zasněně s rukama zkříženýma na prsou. Přistoupila jsem k ní zezadu a objala jí. Jako by se v tu chvíli naše těla spojila. Trochu sebou trhla, ale pak její napětí v těle začalo povolovat, až se uvolnila a opřela se o mě.
„To je příjemné,“ konstatovala a dál zasněně sledovala vodníka.
„To mi povídej, vydržela bych tu stát celé hodiny v tvojí blízkosti a za šumění potůčku.“ Otočila se ke mě a dala letmý polibek, „pojď mám hlad.“ Vešly jsme do stavení stejnými dveřmi, jako když jsme přijely a Niki šla pro klíče. Za dvojími dveřmi nás uvítala nevšední místnost. Niki rovnou zamířila do protějšího rohu, ke kterému bylo nutno se proplést mezi několika sloupy a stolky. Usedly jsme k rohovému stolu.
“Budete si přát něco k jídlu?“ ozvalo se mi za zády, zvedla jsem hlavu a uviděla příjemně se usmívajícího pána v nejlepších letech.
„Určitě Honzo,“ ujistila obsluhu Niki. Zatím jsme si objednaly pití, Niki svého oblíbeného bavoráka a já sklenku vína. Rozhodně to byla příležitost si trochu přihnout. Už samotná představa mě pobavila. Přihnout si a já.
„Ty ho znáš?“ špitla jsem, když odešel kamsi do zázemí.
„Jo jo, jezdím sem často a tak se tu znám se všemi, je to rodinný podnik. Přes léto tu mívají výpomoc, ale asi jim dali volno, takže jsi se potkala přímo s majitelem.“
„Je to tu vážně takové domácké,“ poznamenala jsem a začala si prohlížet interier, který každým předmětem připomínal kde že to vlastně jsme. Po chvíli přemítaní a asi šedesátém prolistování jídelního lístku, jsem si nakonec vybrala zeleninový salát, nějak jsem měla žaludek na vodě a asi bych nic nepozřela. Niki si dala jakési kuřecí, místní specialita.
„Když sem přijedu v zimě, sednu si sem jenom tak, vezmu si knihu, objednám si horké jablko a čtu si tu, než zavřou,“ svěřila se Niki.
„Občas rozdělají v krbu oheň a to pak vážně nemá chybu,“ zasnila se směrem ke krbu.
„To se nám asi dneska nestane,“ ohodnotila jsem.
„Proč myslíš?“
„Je léto,“ zasmála jsem se.
„Počkej večer,“ dodala a přitulila ke svým smyslným rtům sklenici s nápojem. Má vážně nádherné, plné ženské rty, taky bych chtěla mít takové.
„Už se těším,“ srdce se mi rozbušilo, jako bych vypila sud kafe. Majitel nám přinesl večeři.
„Dobrou chuť,“ popřál a zmizel v kuchyni a my opět osiřely.
„Bylo to moc dobré,“ pochválily jsme majiteli večeři, když odnášel prázdné talíře.
„Půjdeme na pokoj?“ Zeptala se mě Niki.
„Můžeme, hned jak zaplatím,“ odvětila jsem.
„S tím si nedělej starost,“ pousmála se Niki.
Vyrazila do opačného rohu než, kterým jsme přišly a já za ní jenom vlála s žaludkem pořád na vodě a zelenině. Prošly jsme spojovacími dveřmi mezi restaurací a obytnou částí. Točité, jak jinak než dřevěné schody, po kterých jsme před tím tahaly tašky, nás přivedly do známého pokoje, který jsem teprve až teď podrobila podrobnějšímu zkoumání. Kromě již zmíněných starobylých skříní a obrovské manželské postele tu byl stolek. No, ne takový jaký dnes koupíte v každém obchodě s nábytkem. Byl to masivní stůl s dvěma židlemi a na něm malý televizor a rádio, to jediné připomínalo, že jsme v současnosti a ne o pár století zpět.
Celá jedna stěna naproti vchodu a skříním byla prosklena. Uprostřed oken byly dveře, ty mě zaujaly, šla jsem se k nim podívat, zatím co si Niki udělala pohodlí na levé půlce postele. Odhrnula jsem záclonu a naskytl se mi pohled na větší část rybníčku. Otevřela jsem dveře a vstoupila na balkón, který nebyl příliš široký, ale táhl se po celé délce pokoje. z každé strany byla jedna plastová židle, další známka toho, že jsme v současnosti. Na zemi nezbytný popelník. Již na chodbě jsem postřehla ceduli zapovídající kouření na pokojích.
“Vidím vodníka,“ halekala jsem směrem k Niki.
„Já vím,“ odvětila a vydala se na balkónek.
„Vážně je tu úžasně,“ rozplývala jsem se.
„Moc děkuji, že jsi mě sem vzala.“
„Já jsem ráda, že jsi se mnou jela,“ tentokrát objala ona mě, cítila jsem její hlavu mezi lopatkami.
„Nedáme si cigáro?“
„Určitě, zajdu pro ně,“ s těmi slovy mě pustila a zmizela v pokoji, když se vynořila měla v ruce dvě skleničky s vínem a krabičku cigaret.
„Ať to nemícháš,“ usmála se a podala mi dvojku vína. Usedly jsme do křesílek, zapálily si cigarety. Zakoukala jsem se do zelené hráze, kterou za rybníčkem tvořil lesík.
„Slyšíš to ticho?“ přerušila bezcílné toky mých myšlenek.
„Teď už ne, když mluvíš,“ zavtipkovala jsem.
Usmála se,“ už mlčím.“
„To nemusíš, tvůj hlas působí léčivěji, než to ticho.“
„Jdi ty brepto,“ usmála se a usrkla ze skleničky.
„No vážně,“ bránila jsem se na oko.
Potáhla jsem cigáro a špička se rozsvítila. Začalo se smrákat.
„Začíná mi být zima,“ konstatovala jsem překvapeně.
„Vidíš jsem ti říkala, že dojde i na krb,“ zaculila se pobaveně Niki. Odložila jsem cigáro a zmizela v pokoji,“ chceš taky něco na sebe?“
„Ne, zatím ne, děkuji,“ odvětila mi.
Prohrábla jsem dlouhou řadu ramínek ve skříni a až v poličce mě zaujal svetřík.
„Sluší ti,“ ohodnotila můj výběr. „Děkuji, za to může Stefi,“ odhalila jsem původ tohoto kousku mého šatníku.
„Jak to?“
„No když jsme jednou vyrazily nakupovat, tak jsem potřebovala něco na podzim a Stefi mě do něj vysloveně narvala.“
„A udělala dobře,“ souhlasila.
„Vážně nechceš nic na sebe?“ Opakovala jsem otázku.
„Ne,“ odpověděla a moje oči se ztratily v těch jejích nádherných, modrých studánkách. Opět jsem zmizela v pokoji a vytáhla šál, do kterého se pohodlně zachumlám celá.
„Žádné odmlouvání,“ s těmi slovy jsem ji přes ramena přehodila šál, od kterého se celá balila.
„Děkuji,“ pousmála se, “nechtělo se mi nic hledat“.
Již tak dlouhé stíny začaly mizet a nad údolím se rozprostřela tma, kterou narušovalo mihotavé světlo ze spodního parta.
„Už zapálili v krbu,“ prohodila Niki.
„Chceš zajít dolů?“ Zeptala jsem se.
„Ne, chci být jenom s tebou,“ odvětila a zakoukala se směrem ke mě. Odhadovala jsem tak podle rysů její hlavy.
„Tak pojď do postýlky,“ navrhla jsem.
“Ráda,“ zvedla se a obě jsme nechaly šumění potůčku vodníkovi.
Proběhly jsme koupelnou. Nenávidím, tuhle část dne, kdy mnoha minutovou ranní práci během pár minut za pomoci odličovací žínky a mléka zničím. Vklouzla jsem do postýlky pod duchnu vedle Niki. Co se dělo dál si z dovolením nechám pro sebe. Jenom musím přiznat, že to bylo smyslné, elektrizující a moc jsme toho nenaspaly.
„Budíček,“ vytrhla mě ze sna smějící se Niki.
„Takhle prospíš celý den.“
„Kolik je hodin?“ protřela jsem si nevěřícně oči.
„Pomalu čas oběda,“ ozvalo se z koupelny.
„Už?“ protáhla jsem se nevěřícně.
„Jo jo spala jsi jako zabitá.„ odvětila mezi dveřmi stojící, „tak jsem nám skočila pro snídani“.
„Hm, snídani do postýlky, to si nechám líbit,“ natřásla jsem si polštář a opřela ho o čelo postele, pohodlně jsem se opřela a Niki mi na klín položila tác.
„Nevěděla jsem co snídáš, tak jsem vzala od všeho trochu,“ užívala si moje zděšení z přeplněného tácu, na kterém už chyběla snad jenom půlka prasete.
„Je libo kafíčko nebo čaj?“ pokračovala v mém rozmazlováni.
„Rozhodně kafe,“ potvrdila jsem svojí volbu a natahovala jejím směrem prázdný kafáč. „správná volba,“ okomentovala můj výběr.
„Jo jo, potřebuji se probrat,“ souhlasila jsem. Otevřela jsem jogurt a jala se jej celý sníst zatím co Niki seděla u stolu a pozorovala mě.
„Copak?“ směřovala moje otázka k ní. „Nic, papej,“ odvětila a pořád zasněně sledovala moje počínání.
„Děkuji za nádherný večer,“ usmála se, „něco takového jsem ještě nezažila.“
„Ale nepřeháněj,“ ozvala se moje vrozená skromnost.
„Nepřeháním,“ ujistila a dala mi pusu na tvář zatím co se vedle mě stočila do klubíčka.
„Je mi s tebou moc příjemně a cítím se u tebe bezpečně. Nemusím si na nic hrát.“
„Proč by jsi měla?“ nechápala jsem.
„Nevím mám pocit, že lidé kolem mě, čekají něco, co jim nemohu nabídnout.“
„To je vážně divné. Já beru lidi, takový jací jsou, proč někoho manipulovat do něčeho co nechce.“
„Souhlasím,“ přitakala.
“To se mi na tobě líbí. Jednak jsi svá, přímá a na nic si nehraješ. Občas jsi roztomile neohrabaná, když se dostaneš do pro tebe neznámé situace, ale dokážeš z toho vybruslit se ctí a vztyčenou hlavou.“
„Tak nevím jestli to mám brát jako lichotku, nebo se urazit.“
„Rozhodně jako lichotku.“
„Tedy dobrá a co bude dál?“ Mezi tím jsem dojedla jogurt a vypila kafe.
„Tak to vážně nevím, nechci to řešit, chci si jenom užívat přítomnost a budoucnost nechat osudu,“ pokračovala.
“Já jsem drahá myslela, co podnikneme teď?“
„Aha,“ probrala se.
„Určitě bych vyrazila ven, je tam tak nádherně.“
„Souhlasím, ale vzala bych to postupnými krůčky přes balkón a cigárko, po tak dobré snídani.“
„Nejsem proti.“ Cvakly dva zapalovače a my se uvelebily proti sobě v křesílkách.
Protažené stíny z včerejšího večera byly poněkud kratší, není divu, do poledne už moc času nezbývalo.
„Čekala bych větší teplo,“ rozvíjela jsem nahlas svoje myšlenky.
„Jsi na horách, tady je vždy o něco chladněji, takže tu i ty největší horka přečkáš.“
„Taková přírodní lednička.“
„Tak nějak. Jak jsi na tom se sportováním?“ vyzvídala.
„Máš na mysli něco konkrétního?“ vyhrkla jsem zděšeně a nesnažila jsem to ani maskovat.
„Jo jo, mám,“ usmála se.
„No, nic moc, musím se přiznat.“
„Tak se připrav, vyrazíme na kolech, je tu blízko pár hezkých míst, kam stojí za to vyrazit.“
„Na kole? To myslíš vážně?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.
„Naprosto,“ trvala na svém a bavila se rozpaky, které jsem vyzařovala směrem do okolí.
„Když jsem odešla z domu, tak jsem více měně přestala sportovat úplně. Přišla práce, takže málo času a příležitosti a taky nějak nebylo s kým,“ snažila jsem se obhájit svůj pohodlný, maloměstský život.
„Tak to se změní,“ rozzářila se na celé kolo.
„To je mi jasné.“
U majitele jsme si půjčily dvě nejlepší kola co tam měl, jak se pro stálou zákaznici sluší.
„Mám je tu pro tebe schované,“ prozradil, když jsme si je v kůlně vyzvedávaly.
„Děkuji,“ usmála se na něj.
„A kam se vlastně chystáte?“ Vyzvídal.
„Pojedeme asi na oko a hřeben,“ odhalila naše plány Niki.
„Bude horko,“ prorokoval majitel,“ nechcete si vzít něco na pití do bidonů?“
‘Do čeho?’, chtěla jsem se zeptat, ale Niki mě předešla.
“Dobrý nápad. Koupíme si u Jany nějakou vodu.“
„Jasně, je na stánku,“ přitakal majitel.
„Děkujeme,“ s těmi slovy jsme vyrazily k malému baráčku, který stál nedaleko rozložitého stavení v blízkosti dřevěných stolů a lavic a hlavně houpaček a prolézaček pro děti.
„Ahoj Jani, dej nám dvě láhve dobré vody.“
„Ahoj Niki, kde se tu bereš?“ ozvalo se z okýnka. Posléze se objevil protáhlý obličej lemovaný dlouhými hnědými vlasy.
„Přijely jsme na víkend,“ pousmála se Niki.
„To je dobře, stav se večer, chystáme grilovačku,“ pozvala nás Jana na večerní žranici.
„Rády. Viď?“ Obrátila se na mě. mlčky jsem přitakala.
„To je Tifany,“ představila nás.
„Těší mě,“ vyměnily jsme si společenské fráze na uvítanou.
„Zdržíte se déle?“ Vyzvídala Jana.
„Ne, jsme tu jenom na víkend, teď v práci delší volno nedostanu.“
„To je škoda,“ odvětila Jana. Poté jsme se rozloučily a vyrazily vstříc kopci, do kterého se zařezávala cesta po které jsme včera přijely.
Musím přiznat, že jsem toho měla dost když jsme se konečně vydrápaly až na vrchol, ale odměnou mi byl nádherný výhled do krajiny. Nedalo se přehlédnout ani údolí kde jsme nocovaly. Pak následovala již příjemná jízda po rovince a návštěva místních přírodních zajímavostí.
Na následné zastávce jsme si daly malé občerstvení, přeci jenom oběd nebyl a hlad se dostavil.
„Nezůstane do pondělí?“ Překvapila mě otázkou Niki, zatím co jsem se snažila poprat s párkem neznámého původu a nevalné chutě.
„Jasně, proč ne?“ přišlo mi to dostatečně šílené a spontánní.
Čas od času je nutno udělat něco, co vybočuje z normálních mezí. Jasně v mém případě už moje podstata vybočuje ze společenského chápání normy.
„Zavolám šéfce, že v pondělí nedorazím,“ ujistila jsem Niki, že to myslím vážně.
Vyndala jsem telefon a během krátkého rozhovoru jsem vedoucí sdělila, že v úterý určitě budu v práci, protože přijedou technici na konfiguraci síťového zabezpečení.
„Domluveno,“ ukončila jsem hovor.
„Bezva,“ prohodila Niki a jala se také zápasit s obsahem notně promaštěného tácku.
„Co máš v plánu?“ vyzvídala jsem, ale Niki byla jako obvykle neoblomná v tom, prozradit co má za lubem.
Na další zastávce jsme po pár minutách osiřely a tak jsme se mohly věnovat jedna druhé, aniž by nás rušila přítomnost nechápavých čumilů. Nutno podotknout, že jediný jazyk, který mi nečinil krom mateřského žádné větší problémy je ten „francouzský“. Zde by se patřilo přidat tolik populárního smajlíka. Z této konverzace nás bohužel po notné chvíli vyrušil jiný pár, který když pochopil, že je v nesprávnou dobu na nesprávném místě, bylo už pozdě. Jenom velmi neochotně jsme se od sebe oddělily.
„Pardon,“ zaznělo od vzdalující se dvojice.
„Pozdě,“ procedila jsem mezi zuby polohlasně, takže mě možná slyšeli a možná ne a mě to bylo jedno.
„Vyrazíme,“ rozhodla Niki, „máme to ještě kus cesty.“
A měla pravdu vážně nás čekala ještě dlouhá cesta, naštěstí už skoro výhradně z kopce. K pensionu jsme dorazily s prodlužujícími se stíny, které zvěstovaly končící den a nastupující noc. Již druhou. Vážně jsem zvědavá co přinese.
„Jaký byl výlet?“ přivítal nás majitel a neskrýval přitom pobavený úsměv, když sotva slezla z kola.
„Supr,“ odvětila jsem a strohé hodnocení jsem doplnila palcem dolu,“Niki se mě asi snaží zničit hned na začátku, abych pak nekladla odpor.“
Niki se začervenala, asi při myšlence na minulou noc.
„Já za nic nemohu,“ hájila se marně.
“Vypadáte hladově, přidáte se?“
„Určitě,“ odvětila Niki,“Jana nás ráno zvala. Nemůžeme si nechat ujít tvojí vyhlášenou grilovačku.“
A měla pravdu. Sice jsem se sotva dovlekla na pokoj, kde jsme se převlékly do pohodlného a teplého, ale už vůně, která se linula kolem stavení, nemohla nikoho nechat na pochybách, že dole se chystají dobroty všeho druhu.
Přivítaly jsme se se společností, která seděla kolem ohromného stolu na předzahrádce s výhledem přímo na „vodníka“. Niki většinu přítomných znala a při moji vrozené skleróze jsem si nezapamatovala jediné jméno. Jak se posléze ukázalo, byli to místní s přilehlých chatek a známý z blízkého městečka. Takže se hovor rozhodně nestáčel k reklamě a počítačům, ale spíše k místnímu životu. Zajímavá změna. Asi tím, že znali Niki již dlouho, tak jsem je nikterak nepřekvapila a brali mě až překvapivě vstřícně.
„Jsi první koho sem Niki vzala,“ pronesl po představovacím kolečku majitel,“ tak to musí být vážné.“ Dodal a pak se odmlčel.
“Chodíte spolu?“ Přidala se Jana k výslechu. Niki se na mě zahleděla a já opět uvízla v jejích nádherných očích, neschopna jakékoliv smysluplné odpovědi.
“Já doufám, že jo,“ mrkla na mě.
“Určitě,“ přispěchala jsem s ujištěním, které jsem doplnila polibkem.
„To jsem ráda,“ ujistila nás Jana.
„Moc vám to sluší a Niki jenom kvete,“ dodala. Tato věta mi vehnala do tváře rudou barvu.
„To jsem ráda,“ vykoktala jsem ze sebe,“je skvělá.“
Hovor plynul dále a už nás moc neřešili až do chvíle, než pronesla Jana:“Ty se Tifany nebavíš?“
„Ale jo bavím,“ ujistila jsem ji, „je zajímavé poslouchat a jednou pro změnu nebýt středem pozornosti.“
Jenom se usmála a zašla k Honzovi pro další várku úžasných kuřecích křidýlek. Měla jsem co dělat, abych se odvalila od stolu, když jsme se rozloučily.
„Hlavně moc nezlobte,“ volala za námi již dosti rozverná Jana.
„Neboj,“ ujistila ji Niki,“padneme a spinkáme jako nemluvňata až do rána.
A měla pravdu. Než jsem se osprchovala, už zhluboka oddechovala.
Políbila jsem jí a pozorovala její roztomile se špulící rtíky. Asi to neměla v životě jednoduché, ale poprala se s tím statečně, nestěžovala si a zjevně si dokázala život užívat, ne jej jenom prožívat neustálým čekám na to či ono.
„Budíček,“ hlaholila jsem, “nebo prospíš celé den.“
„Kolik je hodin?“
„Skoro poledne,“ smála jsem se.
Ráno mě probudil rachot z nedalekého stavení, někdo se tam zjevně snažil uvést do chodu výdobytek mechanizace našich prarodičů a moc mu to nešlo. Zašla jsem do restaurace pro snídaní a překvapila Niki.
„Ty jsi ranní ptáče,“ pronesla napůl ještě v komatu.
Ani jsem se neptala co má Niki za lubem, po snídani jsme se oblékly a vyrazily ven. Pozdravily jsme se s Janou, která právě obsluhovala cyklisty co si u jejího stánku udělali krátkou přestávku.
„Kam míříte?“ Vyzvídala.
„Za kulturou,“ odvětila Niki a šla směrem k autu se mnou v patách.
“Tak si to užijte,“ vyprovodila nás.
„Díky,“ odvětily jsme skoro jednohlasně.
Když jsme se vymotaly těmi šílenými serpentinami, které byly jedinou příjezdovou cestou k tomu pozemskému ráji, hlásila navigace neoblomně směr až k nedalekému zámku.
„Supr nápad, památky ty já můžu,“ ohodnotila jsem Niki výběr na strávení nedělního odpoledne.
“Já vím,“ usmála se potutelně.
„Jak to?“
Chtěla jsem jí podrobit výslechu třetího stupně, ale v tu chvíli zabočila, stáhla okýnko a z venku se ozvalo ‘40korun’. Podala tomu dobrodinci co jí měl následujících pár hodin hlídat auta požadovaný obnos a zaparkovala. Odpoledne jsme strávily příjemnou procházkou a poutavou prohlídkou zámku.
Na Niki jsem dále nevyzvídala odkud ví o mé zálibě v historii. Navíc jsem to tušila a na Stefi jsem se mohla jenom těžko zlobit.
„Líbilo se?“ Ptala se Niki, když jsme opouštěly zámek.
„Moc.“ „To jsem, taky ráda chodím po památkách.“
„Vážně? Já myslela, že to kvůli mě?“
„Ne,“ ujistila mě svým bezelstným úsměvem,“nemám moc příležitostí, ale o to více si to užívám, když mohu. Navíc teď mám i s kým, tak určitě vyrazíme jak to jenom půjde.“
„Supr, moc ráda.“
Poblíž zámku jsme při procházce, kterou nám průvodce doporučil potkaly nezvykle tvarovaný trávník a v jeho středu zapíchnutou tyč s praporkem. Niki se na něj zadívala a po tváři jí proběhl neznatelný úsměv, který jsem nezaregistrovala neboť jsem zahlédla na nedalekém kopci rozhlednu.
„Půjdeme na tu rozhlednu?„ Směřovala jsem otázku k Niki.
„Určitě.„ No, vědět jaký výšlap mě čeká, tak bych si to asi rozmyslela, ale ten výhled stál za to.
„Co si dáte k večeři?„ Přivítal nás majitel zpět, opřený o zápraží.
„Rozhodně něco dietnějšího než včera,„ usmála jsem se a Niki se přidala,„by jsme se za chvíli nevešly do žádných věcí.„
„Tak toho se vážně nebojím,“usmál se majitel a zmizel v kuchyni, „tak se nechte překvapit něco vám připravím.„
„Dobrá, necháme to na tobě,“ připustila Niki.
Než jsme dosedly na zápraží, kde se včera konalo neskutečné obžerství a kde byla celý den cedulka odsazeno, všimla jsem si jí až dnes, už na stole stál bavorák a dvojka vína.
„Je dobré vědět co moje nejoblíbenější zákaznice pijí,“ prohodil majitel mezi dveřmi než definitivně zmizel za plotnou.
Večeře byla rozhodně příjemnou předehrou slibující zajímavé finále. Niki ještě vyřešila finance, jak jsem posléze zjistila a vracela se ke mně s láhví šampusu a dvěma skleničkami,
„Ráno hoď klíče do schránky,“ vyprovázel nás Honza.
„Jako obvykle,“ odvětila Niki a už mě táhla na pokoj. Na balkónku jsme si potom, už nerušeně, vypily láhev skvělého šampusu a přesunuly se do pelíšku.
„Grande finále,“ okomentovala nedělní noc Niki, když jsme se ráno balily.
„Nezapomeň na středu,“ volala za mnou Niki, když jsem po dlouhém loučení od sebe konečně odtrhly.
„Neboj, mám to v diáři.“