Vydržet bez Niki až do středy, by se dalo srovnat snad jenom s týráním bezbranných zvířátek. Ještě že aspoň vím, co si na sebe vezmu, s těmito myšlenkami jsem usínala a druhý den i probouzela. Cestou do práce jsem neunikla výslechu čtvrtého stupně od Stefi. Docela jsem byla ráda, že automat ohlásil naší stanici. Vysvobození přišlo vážně v čas.
Na obědě pokračovala, utnula jsem jí až informací, že mě ve středu pozvala Niki na firemní večírek. No, že utnula jsem si myslela ještě ve chvíli, kdy jsem tu informaci sdělovala, ten následný příval otázek hraničil se stupněm pět.
„A v čem půjdeš?„ „No přeci v těch šatech co mi koupila Niki.„
„No jo vidíš na ty jsem úplně zapomněla. Ty ti moc sluší.„
„Já vím,“ usmála jsem se jako by nic.
„I ty mrško,“ ohodnotila moje sebevědomí.
Kdyby tušila, jak malá dušička ve mně je. Občas je dobré nahodit profesionální úsměv číslo šest. Koneckonců svojí neprostupnou maskou jsem se již stihla i proslavit.
„A co ty, jak se těšíš na večírek?“ Snažila jsem se odvést hovor od svých problémů.
„Moc. Richard má zítra přijet, tak se těším.“
„Tak to ho uvidíš dřív, než já Niki,“ povzdechla jsem si.
„Jak to?“
„Připravuje nějaké podklady pro novou zakázku co právě budou probírat ve středu na tom neformálním večírku.“
„Aha,“ potřásla Stefi zúčastněně hlavou.
„A nechceš se stavit?“
„Ne, jste se dlouho neviděli, tak si budete mít o čem povídat,„ odmítla jsem její nabídku, „navíc jsem nebyla doma a nechtěj vidět, jak to tam teď vypadá. Karibský hurikán je proti tomu vánek z hor.“
„Tak to chápu,“ zasmála se mému přirovnání, které nebylo nikterak přehnané.
„Jdu na cigáro,“ ukončila jsem náš hovor a vydala se z jídelny vstříc odpolední části dne.
Následky domácího hurikánu, jsem uklízela do noci, k tomu ještě vyprat a tak znáte to. Když jsem si konečně sedla, ozval se mobil.
„Ty mi čteš myšlenky,“ pravila jsem do sluchátka.
„Jak to?“ ozval se líbezný hlas na druhé straně.
„Právě jsem doklidila následky čtvrtečního šíleného balení a chystala jsem se ti volat.„
„To jsem ráda.“
„Co děláš? Ještě pracuješ?„
„Taky akorát končím, vypínám počítač a jedu se vyspat, zítra bude dlouhý den.“
„To mi povídej, jsem z toho pozvání celá nesvá.“
„Nebuď, to bude ok,“ utěšovala mě Niki a v jejím hlase nebylo po panice či pochybnostech ani stopy, „užijeme si to a jen co to půjde, tak vypadneme. Slibuji.“ Dodala po krátké pauze.
„Víš, že s tebou půjdu moc ráda, ale co na to obchodní partneři a tvůj šéf?“
„Nic co by, jestli máš pocit, že by jsi tam náhodou byla za 'exota', tak tě můžu uklidnit. Ostatně uvidíš zítra sama.“
S tím jsme se rozloučily a já šla na kutě. Protože bych se nestihla z práce vrátit, vzala jsem si věci na večer sebou do práce. Ještě že byly šaty v neprůsvitném obalu, jinak by asi kolegyně trefilo. Bude večer stačit recepční, ta už na mě má jistě nachystaný foťák.
Taky že měla, když jsem procházela večer recepcí za Niki, tak jsem jenom zahlédla ve skleněných dveřích blesk foťáku. Ať si holky zítra podrbou. Ještě jsem se ohlédla a poznamenala: „Povedla se fotka?“ Zbrunátněla a nesrozumitelně něco koktala.
„Naschle,“ nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala jsem směr večírek. Na přesun jsem pro jistotu použila taxi, v tuhle hodinu ani centrum města nezaručovalo přílišné bezpečí.
„Dobrý večer, dlouho jsem vás neviděl,“ přivítal mě taxikář, který mě čas od času vozil.
„Nebyla příležitost,“ usmála jsem, „dnes rozhodně je.“ Dodala jsem ještě adresu a vyrazili jsme.
U Niki v práci ještě byla recepční:„Niki na vás již čeká, máte jet k ní do kanceláře.“
„Děkuji,“ špitla jsem a zmizela ve výtahu, který jako by na mě čekal v přízemí.
„Wow, sluší ti to,“ přivítala mě Niki, která ještě ladila materiály pro prezentaci, „jdu se převléct, dáš si něco?“
„Máš něco ostřejšího?“ Nedůvěřivě se na mě podívala.
„Ne že se mi tu opiješ.“
„Neboj,“ ujistila jsem ji.
„Mrkni se v zasedačce je bar.“
„Díky.“ Musím uznat, že bar měli vážně dobře zásobený.
Dala jsem si panáka Balantýnky, ta je pouze pro velmi zvláštní příležitosti a to tato bezesporu je. Kopla jsem do sebe panáka jako rozjetý kowboy a vrátila se k Niki do kanceláře. Sedla si a čekala.
„Klep, klep.“ „Dále,“ odvětila jsem nesměle.
„Ahoj Tome, Niki se šla převléknout.“
„Aha, já myslel, že už je pryč.“ „Ne ne.“
„Dobře až přijde, ať mi cinkne.„
„Vyřídím,“ zavřel za sebou dveře a já opět osaměla.
Za chvilku se vynořila a teď jsem se neubránila já, „wow, nemám slov.“
„Líbí?“ snažila se mě dostat Niki z transu.
„Líbí? Máš na to zbrojní pas?“
„Na co?“ tvářila se překvapeně.
„No na sebe,“ vypotila jsem ze sebe, s otevřenou pusou jsem na ní zírala další minutu. „Máš zavolat Tomovi, před chvíli tu byl,“ vyřídila jsem vzkaz a dál nebyla z Niki schopná odtrhnout oči.
Dlouhé vlasy měla vyčesané do ledabylého drdolu, takže vynikli její šíje a klíční kosti, které umocňovaly její úžasně tvarovanou postavu, kterou ležérně elegantní splývavé černé šaty se stříbrnou broží dotvořily k absolutní dokonalosti. Výstřih byl přesně tak akorát, aby zdůraznil její vnady, cudně přikryté jednoduchým stříbrným náhrdelníkem z malých plátků k sobě spojených.
„Ano Tome. Ok. Jasně za chvíli vyrážíme.“ A jde se na to. Znovu zvedla telefon, „Můžete pro materiály do zasedačky. Vemte všechny tři přepravky a odvezte je na prezentaci.“ Zavěsila. „Tak jedeme Tif.“
Zamkla kancelář a já se snažila přivolat výtah, který už asi zabrali „stěhováci“. Před kanceláří nás čekala limuzína. To si nechám líbit, libovala jsem si. Na přední sedadlo si přisedl Tomáš.
„Jedeme,“ vybídla Niki řidiče.
Ten se ani neptal kam, jel tu cestu dnes už pokolikáté, že by snad trefil i poslepu. Zatím co Niki s Tomem ladily poslední detaily prezentace, já si vychutnávala přítomnost té nejkrásnější holky na světě. Naše ruce se potkaly a mazlily se. Stejně tak se potkaly naše pohledy s řidičem, který si mě celou dobu nedůvěřivě prohlížel.
Zastavili jsme před jedním noční klubem, kde jsem byla párkrát na diskotéce. Prezentace na diskotéce, to je opravdu neformální i na mě až až.
„To je moje přítelkyně Tifany, to je můj šéf Roman,“ představila mě holohlavému týpkovy v kožených kalhotách a vestě.
Tak už chápu proč říkala Niki, že rozhodně nebudu za exota.
„Šťastná to žena,“ pronesl na mojí adresu, po zdvořilostní výměně pozdravů.
„Já vím,“ mrkla jsem na něj šibalsky a měl pravdu, byla jsem ta nejštastnější bytost pod sluncem.
„Materiály už vezou kluci, občerstvení je taky nachystaný a za půl hodiny má přijet klient,“ sumarizovala stav věci Niki směrem k šéfovy.
„Bezva, jdu se převlíct, ať toho páprdu netrefí,“ odvětil Roman.
„Ten nepřijede poslal Jardu,“ odvětila Niki a spiklenecky na něj mrkla.
„Výborně, tak to nikam nemusím, miláček mě jistě nezklame.“
No tak to jsem vážně zvědavá, co se z toho vyklube. Pohodlně jsem se usadila do koženého křesílka a sledovala jsem mumraj všech těch lidiček, kteří se snažili dát prezentaci finální podobu.
„Vážení a milý přátelé,“ začala po chvíli mluvit Niki do reproduktoru na malém pódiu,„připravili jsme si pro vás malou prezentaci reklamní kampaně pro vaši společnost na příští rok.“ V tu chvíli za ní začala běžet multimediální prezentace. „Ráda bych teď předala slovo Tomovi, který vás touto prezentací provede a na kterého posléze můžete směřovat i své otázky.“
„Hotovo, můžeme jít,“ špitla mi do ucha Niki.
„Kam jít?“ tvářila jsem se nechápavě.
„No tady už máme splněno,“ mrkla na mě, „ještě se rozloučíme s Romanem.“
„To je Jarda,“ představila mě Niki spolumajiteli firmy, pro kterou byla prezentace a zároveň přítele jejího šéfa.
„Skoro bych řekla, že jsou to dvojčata,“ svěřila jsem se Niki, když jsme opět seděly v limuzíně a mířily pryč od firemní prezentace.
„Jeďte do Téčka,“ přerušila mě Niki.
„Jistě,“ odvětil stroze řidič.
„Oba jsou supr,“ ukončila moje myšlenky Niki, zjevně se nechtěla dál o šéfovy bavit. Zamyšleně se koukala z okna, ani moje přítomnost jí nevytrhla z podivné nálady.
„Jsme tu,“ oznámil po chvíli řidič. Naštěstí dopravní špička už byla dávno minulostí a tak přejet město z jednoho konce na druhý nebylo na několik hodin.
„Díky,“ odvětila Niki a obě jsme vystoupily v tmavé uličce osvětlené jedinou blikající výbojkou.
„Jsme tu drahá a jdeme se bavit,“ s těmi slovy mě v táhla do průjezdu a řidič kvapem odjel.
„Ahoj Niki, to je dobře, že jsi tu,“ přivítal nás plešatý hromotluk před zamřížovanými dveřmi.
„Díky, taky tě ráda vidím,“ usmála se na něj.
Otevřel mříž a pustil nás do dveří za nimiž byly schody dolů a odkud se valil cigaretový dým a hluk. Vstoupily jsme do první z mnoha místností tohoto podniku. Proti nám stál dlouhý bar obsetý barovými židličkami na nichž seděli, proboha, lidi jako já. Tedy, ne že by vypadaly tak dobře jako já, samozřejmě při vší vrozené skromnosti.
„Proto jsem se tě ptala, jestli jsi četla moje stránky,“ usmála se Niki mým rozpakům. Posadily jsme se do pohovky, která byla nejblíž baru a kde byl také nejmenší hluk.
„Tak to by mě ani vesnu nenapadlo,“ neskrývala jsem své překvapení.
„Mě před pár lety, taky ne.“ Kolem procházely holky a mávaly na Niki, některé se i zastavily a nechaly se představit.
„Pavla a Pavla,“ představila mi jednu dvojici holek a mě se v té chvíli vybavila replika z Izerovy Policejní akademie: 'Občanský preukaz, Občanský preukaz, vy ste bratia? Výborně Mesany.' I když tady bylo vidět na první pohled, že to sestry vážně nejsou. Na chvíli si přisedly.
„To je nový objev?“ Vypálila jedovku jedna z nich mým směrem.
„Jasně a na hodně dlouho poslední,“ usadila jsem ji.
„Dobrý,“ konstatovala.
Druhá Pavlína se jenom smála, „konečně tě nějaká usadila. Máš u mě panáka.“
„Díky, už jsem jednoho dneska měla a to stačí.“
„Hele abstinentka,“ nenechala se odbít ta první.
„Skoro jo a co vadí?“
„2:0,“ kontrovala druhá.
Tím byl náš dnešní hovor zdá se u konce.
„Pojď si zatancovat,“ špitla mi Niki do ucha.
„Moc ráda.“
Dala jsem jí polibek a obě jsme vyrazily o další patro níž, odkud se ozýval hrozný kravál. Po cestě se opakovala scéna od baru nepočítaně a tak se nám cesta na parket docela protáhla.
„Jsi tu asi hodně známá a populární co?“ Špitla jsem jí do ucha, když jsme se konečně probojovaly o dalších pár pater níž, až tam kde hrály ploužáky.
„Docela jo,“ usmála se, „před lety jsem se trochu angažovala v této komunitě.“
„Podle ohlasů, asi více než jenom trochu.“
„Ani ne, ale teď už na to nemám čas, jsem ráda, když občas dorazím na nějakou akci. Naštěstí je Tomáš schopný člověk a tak jsme mohly z prezentace vypadnout, jinak by jsme se sem nedostaly. A to by byla škoda.“
„To jo nemohla bych tě mít jenom pro sebe,„ souhlasila jsem.
Usmála se na mě a políbila, „ty mě máš jenom pro sebe, nemusíš se o mě s nikým dělit, to přeci víš.“
„Vím.“
Postupně jsme se proploužily až ke schodům.
„Pojď něco ti ukážu,“ mrkla na mě spiklenecky.
Prodraly jsme se zpět do vrchního patra a pokračovaly za pohovku na které už mezitím seděl někdo jiný. Holky z baru zmizely kdo ví kam.
„Jani, jednoho bavoráka a ...“
„Sprite,“ dodala jsem. Vstoupily jsme do relativně tiché místnosti za barem, kde jak jsem zjistila seděly všechny holky nejenom z baru.
„Ahoj Niki,“ zaznělo téměř sborově.
„Ahoj,“ odpověděla.
„Ahoj,“ špitla jsem.
Jedna z holek se ujala slova a všechny nás přivítala na každoměsíční akci. Postupně se každá z holek pochlubila tím, co bylo u ní zrovna nového a nad některými příspěvky proběhla i zajímavá debata. Ne že by se zrovna zapojily všechny, ale pár „provokatérek“ se ozvalo a mezi nimi i Pavlína jedna.
Až došla řada na mě. „Ráda bych mezi námi po dlouhé době přivítala novou tvář, která se nám jistě ráda představí sama. To jako mluvit před tolika lidmi?
„Jsem Tifany a ráda vás poznávám.“
„A jak jsi na tom?“ nedala se mluvčí toho spolku odbít.
„Jak bych na tom měla být?“ nechápala jsem otázku.
„Jdeš na operaci nebo se jenom převlíkáš?“
„Lenko,“ přispěchala mi na pomoc Niki:„Tifany přišla se mnou, chtěla jsem, aby věděla, že takových jako je ona, je víc. To myslím pro začátek stačí.“
„Díky,“ pošeptala jsem jí.
„Občas jsou jako supy.“
Ne že by mě to nějak výrazně uklidnilo, ale aspoň jsem měla o čem přemýšlet. Doběhlo kolečko a holky se sesedly do skupinek a začaly živě diskutovat o mnoha věcech, které tu již zazněly. My si odsedly bokem, ovšem ne na dlouho postupně se k nám začaly jednotlivé holky trousit a tak se kruh kolem Niki zvětšoval. Seděla jsem jako myška a poslouchala se zatajeným dechem, jak Niki řekla, netušila jsem, že někdo kdo to cítí podobně jako já existuje a už vůbec by mě nenapadlo, že jich bude tolik. Díky intervenci Niki, mě holky nezahrnovaly otázkami, ale pohledu jejich radarů jsem neunikla. 'Ona je tu s Niki', jako by vyselo nad mojí hlavou. Damoklův meč hadr. Většina pohledů vyzařovala přejícnost, některé lhostejnost a pár dokonce nevraživost.
„Sluší ti to,“ špitla Pavlína číslo dvě. „Díky,“ odvětila jsem.
„Kde jsi narazila na Niki?“ pokračovala.
„To je náhoda, máme společného kamaráda a náhodou jsme se potkaly v jednom podniku.“
„Hm hm,“ pokývala hlavou, „Přeji ti to, moc vám to sluší.“
„Díky, vy dvě spolu chodíte?“ kývla jsem směrem k Pavlíně číslo jedna, která nejevila zájem se k nám přidat. No, ani se jí nedivím, ale co naplat, když si sama naběhla na vidle.
„Jo jo, chodíme,“ přitakala.
„Tak to máte supr.“
„Určitě.“
Hodina se nachýlila a na mě začala padat únava. Navíc tolik nových dojmů a zážitků. S Niki se nemá člověk čas nudit.
„Pojedeme Beruško?“ špitla jsem do ouška Niki.
„Jasně,“odvětila.
Zaplatily jsme a já zavolala známého taxikáře. Byl zrovna volný a tak jsme za chvíli seděly v autě a jely směrem k Niki, rozloučily se a já pokračovala domů.
„To je vaše přítelkyně?“ snažil se taxikář o navázání konverzace.
„Je,“ odvětila jsem odměřeně a dál se zabývala svými myšlenkami s maskou číslo pět.
„Jste doma,“ přerušil jeho hlas ticho. Zaplatila jsem a šla domu.