Mám či nemám, to není to oč tu běží, ale… No vlastně tak trochu jo. Potřebuji útočiště, protože tu nemohu chodit kolem dokola celý den a celou noc a kdo ví jak dlouho ještě. Udělám ještě jedno kolečko, jako bych se chtěla ujistit, že mě nikdo nesleduje a pak zazvoním.
Z chrčáku u dveří se ozve povědomé: „Kdo tam?!“ zní rozespale, jako bych ji právě probudila. Chci říct já, ale nejsem si ani trochu jistá, že ona je pravá, u koho bych měla hledat azyl před…
„To jsem já,“ dostanu ze sebe po pár nekonečných vteřinách, kdy čekám a doufám, že zavěsí a bude si myslet, že jsem jenom nějaký vtipálek, co mačká domovní zvonky nebo se chce dostat do domu.
„Pojď dál,“ zabzučí dveře a zaklapne sluchátko.
Čeká mě nekonečných pět pater po schodech, kdy mám čas přemýšlet, co jí řeknu. Ani v první, druhém nebo ve třetím netuším a až do pátého se to nezlepší. Vidím škvírku v jejích dveřích a úzký proužek světla, které mi dává naději, že z toho vybruslím.
Ona jediná mi může pomoc, i když popravdě nevím jak a trochu se bojím, že mě naopak potopí, ale je jediná… jediná, která mě napadá.
„Ahoj,“ zaklepu na dveře.
„Pojď dál,“ ozve se z obýváku, „nedělej jako bys tu nikdy nebyla!“ Přivítá mě svým pověstným sarkasmem.
Dneska mi to nevadí, co hůř jsem za něj docela ráda, protože bych musela použít něco horšího.
„Co ty tu?!“ neskrývá překvapení, že tu vidí zrovna teď, zrovna mě. „Nemáte…,“ podívá se na hodinky.
„Nemáme!“ upadnu do křesla, protože mě po těch prochozených hodinách vážně bolí obě nohy.
Místo dalšího komentáře jenom zakroutí nechápavě hlavou a sáhne po rozpité sklence červeného. Já se pro změnu zarazím na tím, že ona neví, že my… Není možné, aby ji Soňa ještě nevolala, snažím se určit přibližný čas, aniž bych se musela podívat na mobil – což by mi přišlo krajně neslušné.
„Můžu si nalít?!!“ dneska nechci usnout střízlivá.
Chvíli na mě kouká jako bych snad po ní chtěla kokain nebo něco podobně nelegálního a já se chci jenom opít, abych nemusela řešit její…