Podá mi skleničku a nabídne rozpitou láhev. První deci ve mně zasyčí jako bych byla na poušti. Skoro! Za celé odpoledne jsem nic nejedla a ani nepila. NEJEDLA! Měla bych se krotit nebo budu na plech dřív, než řekne lesba.
„Jedla si něco?!“ kouká na mě a tentokrát vynechá obvyklou jízlivost, protože tuší problém a ví, že v takových chvílích nejím.
„Nevím,“ což znamená ne.
„Tak, než si dáš další,“ sáhne po láhvi, „tak mám v kuchyni zbytek Číny!“
Nemohla přijít s ničím horším. Dobře ví, jak tohle jídlo nesnáším, ale mám takový hlad a nechci se hned opít, že neprotestuji a sním ji.
„Tak povídej,“ usedne naproti mně se sklenkou v ruce.
Kdyby si udělala popcorn připadala bych si jako v kině. Jenom… Jo byla bych ta zábava pro dnešní večer, což beztak budu a je mi to jedno. Jenom nevím, jak mooc upřímná mám být přeci jenom je to Soni sestra.
„Ráno mi řekla…,“ ani nevím, že to chci znovu vyslovit.
Znovu sáhnu po sklence, abych to zapila.
„Brzdi,“ zní dost káravě, „ať nejsi hned na plech!“ dodá vysvětlení, které nemusí. Dobře vím, že jestli si dám ještě jednu deci budu po zbytek večera nepoužitelná.
Než se znovu pohodlně usadí zajde do kuchyně a přinese mi půllitr vody s citrónem. Je tak elegantně napíchnutý. Koukám na ten kus ovoce a hledám myšlenky a k nim i ta správná slova. Nemůžu ji říct, že jsem Soňu vyhodila a že je konec.
KONEC bez jediného slova vysvětlení. Vím není to můj styl. Vždy mám potřebu všechno vysvětlit do posledního detailu a tentokrát prostě vyměním zámek, postavím před dveře kufry a… A to je vše přátelé!
Než se nadechnu zazvoní zvonek u dveří.
„Koho to sem čerti nesou!“ podívá se na mě, jako bych za to snad mohla.
Pak vstane. Jde ke dveřím a já zatím vypiju sklenici vody a jdu si do kuchyně natočit další.
Z předsíně se ozývají… z předsíně se ozývá Marta. Chtěla bych vidět toho nebožáka dole u dveří.
Netrvá to ani půl minutu a už ji slyším z obýváku, že tuhle návštěvu asi nechci potkat!