Jsem odhodlaná zmizet, i když nevím kam, protože tady začíná jít do tuhého. Teď si vedle sednou, abych měla čas zmizet nebo mě stáhnou z kůže. Tedy Marta možná ne, ale Soňa by si mě vychutnala jako dezert.
Normálně by mě rozkrájela na nudličky propasírovala sítkem v dřezu nebo tak něco. Prostě by byla ukrutně krutá. A já? Asi bych se nezmohla na odpor, protože bych si to zasloužila. Tak něco takového bych řekla ještě před pár dny, ale dneska bych ji rozsekala na nudličky já!
Nejspíš ne, ale rozhodně bych jí řekla pár ostrých slov – doufám! Bohužel začínám s přibývajícím časem ztrácet odvahu ji rozpárat a taky odsud zmizet. Možná to bude spíš zvědavostí s čím přijdou a neochota hledat jiné přístřeší, protože pak už by zbýval vážně jenom hotel.
Pochopitelně bych mohla domu, ale oběma by bylo jasné, že tam budu a tak by se tam dobývaly… Mohla bych jí zrušit chip od vchodových dveří, napadne mě při pohledu na kufry, co jsem ráno balila.
Někde vzadu slyším malého strašpytla, jak mě ponouká, abych zmizela, ale zvědavost je tentokrát silnější a taky odhodlání postavit se jí tváří v tvář, pokud na to náhodou dojde. Pochopitelně doufám, že ne.
MAŽU!!! Tak od teď už se nedostane ani do domu, tedy pokud ji někdo nevpustí, což se sice může stát, ale to už není můj problém. Pochopitelně si vzpomenu na nevrlého starého předsedu společenství, který prudí každého, kdo po domě jenom chodí. Nedej bože, když ještě navíc mluví. Asi byl bachař v Alcatrazu nebo tak něco.
Hluk se zvyšuje a já radši mizím pod peřinou. Pro jistotu vypnu mobil.
„Ještě jí zkusím zavolat!“ slyším naštvanou Soňu.
Sice jsem si zablokovala její číslo, ale stejně by to nestihla. Mobil zhasne dřív, než mě vytočí. A já si tak mohu škodolibě užívat její marnou snahu mě zlomit.
„Svině jedna,“ zahodí telefon na gauč, kde bude asi spát, „to jí nedaruju!!!“
Marta se otočí směrem ke mně tak, aby to Soňa neviděla a jenom pokrčí rameny. Jsem ráda, že jsem to viděla a hlavně slyšela!
Nechápu, jak dokázala nacpat do jediné věty tolik nenávisti, že bych jí dokázala naplnit celé peklo, a ještě by zbylo.
Je mi z toho smutno. Po tváři mi teče slza – už zase. Kde? Proč? JÁ?! Už to nechci poslouchat. Už se na to nechci dívat. Přetočím se na druhou stranu, co nejdál od toho koncentrovaného zla. Bohužel přitom pode mnou zapraská postel.
„Tak běž,“ slyším Soňu, „ať ti ta tvoje panička nevychladne!“
Mít co, tak to po ní hodím! Vážně je to taková potvora nebo svině nebo co to vlastně je?!
„Ráno budeš pryč i s kuframa!“ Marta je dle hlasu dost nekompromisní. Škoda, že ji nevidím do tváře.
Pak už jenom zapraskají schody a já vedle sebe ucítím povědomé teplo – jsou to dvojčata, i když je každá úplně jiná.
Abych nevychladla, zní mi v hlavě ta hnusná věta a zní mi tam v nekonečné smyčce, která se nedá přestřihnout, zastavit, ani… Kéž bych se jí dokázala zbavit. Vlastně jich obou! Neměla bych se tím nechat ovlivnit, ale je to po čertech těžké. Neli nemožné! Jako by se mi tam usadila a nechtěla dovnitř, ven ani nikam jinam.
Nejlepší bude…, nejlepší by bylo… ani to se asi nepovede, protože to teplo je příliš silné a je příliš blízko a…
Proč mám pocit, že se přibližuje…
Ať nevychladne, řve na mě jako by měla u huby megafon.
Moment to neřve Soňa z amplionu, ale šeptá Marta…
Tady někde bych to měla celé stopnout a vrátit se na začátek nebo raději odejít z toho blbého biáku, co nedává smysl. Může se vůbec něco tak blbého stát? A může se to stát mě?! Jednoznačně ne!
Pokud je odpověď ne, jak je možné, že ležím v posteli její sestry – už to je samo o sobě bizarní, že jsou obě dvojčata na holky a ještě šílenější je, že jsem uprostřed toho všeho.