Popravdě nechci potkat vůbec nikoho. Nechci s nikým mluvit, chci zmizet v nějaké černé díře a vrátit se, až bude vše a hlavně ona pryč. Chci se vrátit k nudnému životu jaký jsem žila. Po ničem jiném teď momentálně netoužím.
„Běž nahoru!“ ukáže na…
Chtěla jsem nudný život a ona mě pošle do své postele? To si ze mě dělá pr… Kdybych měla víc času, tak bych na ni vrhla jeden ze svých otráveně nechápavých pohledů, které hraničí s lehkou nasraností. Tedy ta nasranost by dnes nebyla rozhodně lehká a věřte, že bych bez váhání vypustila svůj oblíbený cynicko-sarkastický kukuč, protože tahle situace si zaslouží něco nevšedního!
Bohužel není čas ztrácet čas a tak upírám svůj zrak k jedinému místu v tomhle bytě, kam se mohu schovat. Ještě bych mohla zalézt na záchod, ale to už není tak, proč jediné slovo, které mě napadne je romantické?!
„Co se děje?!!“ slyším Martu.
Nejspíš stojí ve dveřích a podrobuje svoje dvojče výslechu třetího stupně. Bohužel bez použití lampičky a jiných donucovacích prostředků, aby se přiznala k tomu, co mi provedla. Což vlastně Marta ještě neví, protože jsme se k tomu nedostaly.
„Můžu u tebe přespat?“ žadoní Soňa.
„Někoho tu mám!“ nechce ji pustit dál.
„Prosím!“
Škoda, že to nemám nahrané, protože tohle mi nikdo nikdy neuvěří. Soňa prosí. Soňa někoho prosí. Mám co dělat, abych nezačala ječet nadšením.
„Se dvěma kuframa?!“ pokračuje Marta ve výslechu.
„Vysvětlím ti to!“ Soňa má vážně na krajíčku a musela se ponížit jako snad ještě nikdy.
Už mi ji začíná být pomalu i líto, ale pak si vzpomenu na dnešní ráno a všechen případný soucit je ten tam! Její sestra je vážně asi jediný člověk, který by ji teď mohl vytáhnout trn z prdele. Žádná z jejích „kámošek“ by ji určitě u sebe nenechala přespat. Za to bych dala ruku do ohně – možná obě.
„Mě tvoje vdané paničky nezajímají,“ vrátí se Soně její obvyklá prostořekost. Na můj vkus poněkud brzo.
„To je dobře,“ odsekne jí Marta.
„Ráno zmizím dřív, než budete vstávat,“ ujistí ji Soňa.
„Doufám, že i s kufry!“
„Ségra!“ slyším Soni obvyklé úpění, když není po jejím.
Pak hovor ustane a já mám obavu, jaké bude mít tohle divadlo dohru. Snažím se zachumlat do peřiny a stát se na zbytek noci neviditelná.
Neviditelná, ale co když jsem nechala dole něco, podle čeho mě pozná?! Nedovedu si představit…, tedy popravdě dovedu si představit, jaký bordel by tu moje ex udělala. Jak by se asi cítila, zajímá mě, protože by si to nepochybně vyložila tím jedním jediným možným směrem.
Po hlasitém hovoru utichne i šramocení a kroky na dřevěných trochu vrzajících parketách prozrazují, že odcházejí do vedlejší kuchyňky!