Než se stihnu po snídani pohodlně uvelebit uslyším za sebou šramot. Chtěla bych říct povědomí, ale zase tak často tu nebývám. Navíc nejde mým směrem, takže mi to může být jedno.
„Nechceš se obléct?!“ Přeci jenom by mi ten šramot měl být povědomí, protože je to moje macecha.
Už dřív měla nutkavou potřebu mi kecat do toho, co mám nosit a co ne a zdá se, že jí to nepřestalo bavit. Jenom je mi to teď stejně jako dřív úplně jedno. Chápu, že se nesmířila… a ani bych to od ní nečekala s tím, jak žiju a teď nemyslím zrovna ženy v mé posteli.
Ostatně ty tam byly i předtím, ale s potřebou žít podle sebe, a ne podle ní. Nevím, kde vzala tolik drzosti, aby se mě snažila vychovávat.
„Drahá macecho,“ osloví mi ji jako vždy, když mám potřebu zdůraznit, že ona je poslední, kdo by měl v tomhle domě určovat pravidla, „nevím, zda jsi si všimla, ale tvůj muž a můj otec je již několik let po smrti!“
Pochopitelně bych mohla pokračovat dál, ale jak obě dobře víme… bydlí tu jenom, protože jsem jí ještě nevyhodila, a to by se mohlo co nevidět změnit. Obzvlášť pokud bude mít nutkavou potřebu kecat mi do života.
U mé matky bych nejspíš dopadla podobně. Jenom s drobným rozdílem, že bych nejezdila sem, ale na jiný zámek, který není tak velký… Možná to není špatný nápad, pozvednu obočí nad tím, že se přece jenom zrodila nějaká myšlenka, která stojí za zvážení.
„Ahoj drahoušku,“ zaslechnu za sebou mnohem přívětivější hlas a chvilku na to ucítím její ruce na svých ramenou a její rty…
Nevím, jak to dělá, ale je jediná žena, která mě dokáže vzrušit jenom svým hlasem a když se mě dotkne… je to jako by zalila nebe, peklo, ráj, a to v jednom okamžiku. Je v něm tolik něhy a smyslnosti, že se mi z toho až zatočí hlava.
Než stihnu cokoliv říct nebo udělat, sedne si na můj klín, chytne moje ruce a zatlačí je nahoru jako bych se vzdávala. Můj pulzující klín prosí, žadoní a škemrá, aby ho nenechala dlouho čekat.
Jenomže rarášci v jejich očích prozrazují něco úplně jiného. Rozhodně si mě chce vychutnat a taky macechu, která stojí a nejspíš zírá. Mohlo by to vypadat, že by se ráda přidala. Ostatně když si člověk prohlídne její milence, kteří prchají nad ránem, aby je nikdo neviděl, mám jisté pochybnosti o tom, kdo je v její posteli šéf.
„Tohle mi nesmíš dělat,“ chci, aby mě…
„Já vím, že nesmím…,“ její úzké smyslné rty se nebezpečně…
Tady někde ztrácím vědomí a kontrolu nad svým tělem a oddávám se těm nejzvrhlejším choutkám, které si pěstuji ve své mysli. Hrozně se stydím, ale zároveň toužím po každém jejím doteku.
Je to jako by se někde ve mně protrhla hráz a dnes stejně jako před několika lety dokáže pohnout zemí.
Její rty a moje rty a nespoutaná touha, která mě přibije k do té doby nepohodlnému křeslu. To je přesně to ráno, které si dokážu vychutnat. Ostatně už jenom pohled na její spoře oděnou siluetu by mě připravil o zbytky rozumu. Tak se mi člověk po ránu nemůže divit, že nejsem schopná kloudné myšlenky, když mám za sebou noc…
Asi bych se pousmála: „Díky bohu že to není každá noc!“ Ne, že bychom měli zrovna oddělené ložnice, ale máme v jistém slova smyslu oddělené životy.
Když ucítím na svých rtech její jazyk, neubráním se nutkavé potřebě zarýt nehty do jejího kouzelného zadečku. Jenom že mě tentokrát nenechá a dál drží moje připravené prstíky v bezpečné vzdálenosti od její erekce v rozpuku.