Sedím na verandě empírového zámku v bílém proutěném křesle a hledím na okolní klid. Někdo by to popsal jako zelené peklo přerušované bílými cestičkami, které vedou do ráje. Pro mě je to jen kulisa, která odděluje včerejší noc od dnešního rána.
Zatímco dnešní snídaně bude nejspíš nuda, tak včerejší večer rozhodně stál za to.
Dál hledím do zeleného pekla a přemýšlím… přemýšlím bude trochu nadnesený eufemismus protože, ať se snažím, jak chci, tak nemohu narazit na jedinou kloudnou myšlenku a přitom… Ano musím připustit, že to bylo včera večer, ale teď je ráno. To zní jako opravdu velký objev – tady bych se měla… nevím, jestli zasmát nebo zastydět.
Možná bych si měla zapálit, napadne mě poslední zoufalý pokus, jak na něco přijít, protože… v mém životě jsou pouze dvě činnosti, při nichž mě něco napadne a jednou z nich je kouření. Má to jeden drobný háček, a to že jsem před pár lety přestala s tímhle nanejvýš zavrženíhodným nešvarem a rozhodně… no prostě už se nezapálím! A dokonce si ani nezapálím, chci se pousmát přeřeku ve své hlavě.
Takže bych se mohla posunout k té druhé činnosti… tady pochopitelně narazím na neochotu zvednout své roztomilé pozadí a jít přemýšlet na onu místnost, protože… no rozhodně tam není tak hezký výhled jako tady a pak…
Rukou přejedu po saténové látce – miluju ten pocit. Miluju ten dotek! Miluju tu hebkost! Je to jako bych… jako bych ležela v bavlnce. Stačí se jenom přitulit a peklo se v ráj změní. Přijde vám to dětinské či malicherné. Mě to přijde mazlivé, a to je to hlavní.
Člověk by si měl dopřát to, co mu dělá dobře. Jako třeba snídani na verandě empírového zámku, který…
Jaké to tu asi bylo v době kdy ho postavili, hledím na drobnými kamínky vysypané cesty, po nichž tu běhaly mladé dámy… vlastně v něčem podobném, v čem tu teď sedím já. I když ty jejich pochopitelně zakrývaly více než ty moje.
Nejspíš to bude tím, že na jejich běloskvoucích šíjích mohlo spočinout mnohem více zraků, než by mohlo na těch mých. Zní to možná trochu osaměle, ale to je jen dočasné.
Trochu jsem si přivstala právě proto, abych to tu měla jenom pro sebe. Ne, že by úderem deváté zaplnili tuto oázu klidu historie chtiví místní i přespolní, ale přece jenom… no prostě tu bude pár lidí.
Jedno drobné vyrušení je tu už teď… Není těžké vymyslet, co si dát k snídani. Ve Francii to snad ani jinak nejde.
Možná bych se přece jenom měla jít obléct, napadne mě, ale moje chlípné já je proti. Chci si užívat jistou nespoutanost. Kdyby mě tak viděla matka… Vůbec nemusím přemýšlet nad tím co by řekla.
Vlastně by neřekla nic, jenom by pohoršeně pozdvihla obočí – to bylo to nejhorší, čeho jste se od ní mohli dočkat. Dnes nám to přijde úsměvné a vlastně mi to tak trochu chybí, ale v její době. Její doba je pro nás něco těžko představitelného a nejspíš i uvěřitelného.
Sama občas měla pocit jako by patřila do jiného světa a tomu našemu vůbec nerozuměla. Ani se jí nedivím. Také mu občas nerozumím, a to se vážně snažím.
Tím si ale nechci kazit skoro podzimní sluncem zalité ráno. Dál hledím a dál se snažím potkat se alespoň s nějakou myšlenkou. Nejspíš marně, a tak když se na stolku přede mnou objeví ranní káva a croissant, zanechám toho… snažení definitivně.
Možná bych byla úspěšnější při vybavování si vzpomínek na poslední noc, přemítám mezi sousty jemného pečiva naplněného…, nejspíš budu za barbara, ale miluju čokoládové. Stejně jako miluji satén a kávu a… pochopitelně ženskou krásu.
Jedna taková zrovna…, ale o tom až příště