Budeš žadonit, abych přestala, budeš prstíčkem hrabat, budeš chtít vstát na nohy, budeš chtít zas a znovu, budeš v tom až po uši, po konečky hnědých vlasů. Nebude úniku a nebudeš chtít vstát a jít, protože budeš uprostřed snu, a přitom nebudeš spát, ale užívat si každý dotek a vnímat každou vibraci vlastního chtíčem zničeného těla.
Budeš šeptat sotva slyšitelným hlasem – ještě nebo už vlastně ne. Budeš na pokraji s dechem, krví a rozumem. Nebudeš chtít přestat, protože něco takového si ještě neprožila. Každá vteřina se ti vpálí do mozku jako celovečerní film, na který určitě ještě půjdeš, který určitě ještě prožiješ a budeš vnímat každou vteřinu.
Její jazyk bude rejdit v zakázaných místech a budeš plout na vlně touhy stisknout nohy, aby už kurva zalezla dovnitř a ty jsi mohla vykřiknout – bože ještě jednou.
Právě na kostelní věži odbila půlnoc a ty brzo vstáváš. Měla bys spát, ale nemůžeš, protože měsíční svit dopadá na její obnažené dokonalé půlky. Máš přivřené oči, ale přesto sleduješ jejich pohyb – hru světla a stínu a nemůžeš přestat myslet na to jaké…
Je zase o kousek dál, hloubž a víš a ty… hledíš na nejdokonalejší tvar na světě a chceš křičet o pomoc, ale nemůžeš. Hlasivky neposlouchají, ruce jsou v křeči zatnuté do jejích zad a tlačí. Hlava padá a hledí na strop, kam jsi chtěla dát zrcadlo, kde je zrcadlo, kde je manželská postel plná nemanželského chtíče a roztoužených těl stojících jenom o to jediné.
Zasuň už kurva – chceš ji poručit, ale přitom jsi omámena její silou, kterou tě ovládá. Ona určuje, kdy a zda vůbeeeeeec…
Tohle je nelidské, chceš ji proklít a v neděli ráno nahlásit otci v kostele, který odbije první hodinu po půl noci.
Tvůj poštěváček je v jednom i druhém ohni a ona ho svým jazykem nenechá naposledy vydechnout. Další polibek smyslnými rty plnými lásky, rozkoše, chtíče a touhy dostat mě až nad propast, kde budu prosit o slitování, protože už nebude kde brát rozum, cit a pochopení pro to, co semnou dělá.
Můj stisk nepovoluje a její prsty se dotknou mých k prasknutí napnutých slabin. Jako by mě chtěla tady a teď poslat nejkratší cestou do pekla. Bože, kam chodí na takové kravské nápady. Stačilo párkrát zarejdit jazykem a mohla jsem spát a ráno vstát.
Hledím do zrcadla na zpola odkryté tělo, které není moje. Je dokonalé, jak jenom může být. Jedna křivka navazuje na druhou, ta na třetí a ta končí ve mně. Konečně – raduji se předčasně, když jazykem zkoumá, co tam stvořitel všechno nechal.
ANO tam jdi, žadoním v duchu, ale ona ne… Nejraději bych ji poslala do pekla, dnes už po několikáté. Bohužel asi ne na posled. Vážně si užívá, že nemohu.
Právě odbila třetí – hodina duchů začíná a já nic nevidím. Přes oči mi dala šátek a pouty přicvakla ruce k pelesti postele – chápu, asi chce, aby ji na zádech zbylo alespoň trochu masa.
Nohy natažené a vstup do mého vlastního pekla v péči jejího jazyku. Nevynechá jediný ohyb, záhyb, výčnělek. Ještě několikrát se vrátí, aby se ujistila, že nevynechala ani kousek. KURVA si buď jistá, že ne.
Chci řvát, ale jenom tiše úpím, protože se o mě pokouší další – už jsem je přestala počítat. Můžeš dál, dávám svolení, o které nestojí a místo toho prsty zabloudí k druhéééééé. Rozhodně překvapila.
Nikdy, ale opravdu nikdy bych se takových prasečinek neúčastnila, a to ani nedobrovolně, ale teď žadoním, prosím je jedno kudy, hlavně už tam KURVA vlez. Kdybych něco viděla, asi bych viděla její výraz, kterým se chce dovolit, ale ona nemá něco takového vůbec v úmyslu.
Smočí dva prstíky a hned zase odejde k sousedům. Má štěstí, že si mě přivázala, jinak bych jí šla po krku. Protáhne se úzkou štěrbinou zas a znovu. To je nelidské úpím jak nejvíc potichu to umím.
Ano je, souhlasí se mnou a její rty se začínají dotýkat těch mých. Její božské tělo se protáhne jako úhoř přes záhyby, které tyto pohyby nemají rády. Tedy nemají je rády v pět ráno, protože za hodinu budu muset vyrazit do práce.
Ještě nemusím a šéf se taky nepo, když přijdu o chvíli později.
Není čas řešit šéfa, protože v místech, kde neměla nic mít něco má a to něco si klestí cestu kam by nemělo. Jediným delším nehtem, který má prý kvůli hraní na kytaru, mi přejíždí po tváři. Asi by chtěla víc přitlačit, ale neudělá to. Za to zatlačí v jiných místech.
Chceš to, zašeptá mi do ucha. Proč mám pocit, že to není otázka, ale rozkaz. Jistě že nechci, ale souhlasím. Chci ji v sobě, a to teď hned. Určitě se nikdo nebude ptát, jestli to byla dostatečná předehra, protože nebyla. Rozhodně bych chtěla, aby mě připravila i všechen rozum světa a taky vypnula hodiny, abych si mohla užít její rty na svých a její jazyk sjíždějící po krku jako by to byla sjezdovka na olympijských hrách.
Jenom dva prstíčky tam strčíme, jenom co se ohřejeme hned zase půjdeme – ani nápad. Nikdo nikam nepůjde, dokud nedodělá, co má. Konečně by mi mohla vysát všechnu krev z těla, ale ona ze mě vysává nejenom to.
Chtíč už upadá únavou do hlubokého spánku. Už nechce slyšet její trochu nakřáplý hlas, ani sliby, že už to bude, protože těsně před vrcholem zastaví, aby se nadechla čerstvého vzduchu a já zas a znovu zaúpím. Tohle mi nemůže dělat celou noc. Bohužel může a ani pípající mobil ji nezastaví. Kéž by měl tu kouzlenou moc a tohle vše vypnul a já mohla normálně vstát a jít do práce a v neděli na mši.
Ušní lalůček vypálí další salvu emocí – jistě, že jsem vzhůru, stačilo se zeptat.
Je ve mně a ve mně se všechno bouří – tohle nechci. Nebo chci? Nikdy se mi to nelíbilo, co hůř přímo jsem to nesnášela, když na mě upadl a za minutu se odvalil s tím, že bych měla být na vrcholu.
Teď je to jiné. Řekla bych nevtíravé, tak trochu mazlivé, rozhodně naplňující a taky dech beroucí a odzbrojující. Nemám slov a už ani sílu si užít první ranní…