Angrešt, rybíz, borůvky nebo snad hrozinky? Možná vše najednou – zamíchat, netřepat, namazat a pak olíznout. Jarní rozkvetlá nebo podzimem pokrytá louka. Ráno nebo po obědě? Moje nerozhodnost nebrala konce, ale nakonec to bylo úplně jedno, protože vlak přijel a ona ne. Klidně bych mohla čekat na další, co přijede zítra nebo pozítří nebo… Oči se mi zalily slzami.
Četla jsem ty řádky snad milionkrát a znala každé jedno písmeno tak důvěrně jak to jenom bylo možné. A hlavně poslední zprávu – sedím ve vlaku a jedu. Sedím ve vlaku a jedu… a jedu…, ale kam jede, když tu není.
Posunu se palcem do minulosti – je to děsivě jednoduché, stačím hýbat sem a tam a jste v jiné době. V době, kdy jsem ji neznala a netušila, že se prožene mým nudně šedým životem jako uragán, že převrátí naruby vše, co pevně stálo a ani se nehnulo.
Ne, že bych měla život nalinkovaný až do konce, ale celkem jsem tušila, co od něj chci, co nechci a koho chci a koho v něm určitě nechci. Pak stačilo jedno jediné odpoledne s malou mladickou nerozvážností, aby proletěla kaňonem smrti v nadzvukové rychlosti bez sebemenší možnosti se zachránit, pokud bych škrtla o cokoliv kolem mě.
Najednou bylo jedno, co si myslím, co si myslí rodiče a hlavně co si myslí kamarádi, kteří si z lidí… no z lidí jako já utahovali, kteří pro lidi jako já neměli nic než opovržení, zavržení a kotel v pekle.
Pro lidi jako já – zní mi v hlavě. Ale já nejsem jako já, snažím se smazat posledních pár týdnů, které se určitě nestaly. Neotevřela jsem peklo a nevstoupila do něj – vůbec jsem tam nebyla. Mám sto chutí zahodit mobil, který za to může, ale nejde to. Je jako přilepený k mé ruce, jako by se stal mojí nedílnou součástí, jako by doplnil to, co mi chyběla.
Nevěděla jsem, že něco chybí. Netušila jsem, že je něco jinak, že by mohlo být něco jinak, protože tu byl on – nejlepší kamarád snad od narození. Byl tu vždy, když jsem ho potřebovala. Nikdy nenaléhal. Nestěžoval si, když jsem ho odbyla a já ho vlastně odbyla pokaždé, když naléhal. Buď jsem neměla chuť, náladu anebo jsem se před pár měsíci začala bát. Nejspíš nebylo čeho, ale ten nepříjemný pocit, že bych neměla, i když všechny holky už to měly za sebou a většina se s tím chlubila.
Najednou jsem nebyla první. Najednou jsem nebyla in. Dokonce jsem byla ta divná, co se nechce se svým klukem…, kterého my všechny do jedné záviděly. Mohla bych říct, klidně si ho vemte a ještě před pár minutami bych to udělala, ale teď…
Není kam spěchat – slyšela jsem od mámy. Táta se tomu tématu raději vyhýbal, ani se mu nedivím. Taky mě prudili ty její neustálé otázky, jestli už… Místo odpovědi jsem jenom praštila dveřmi od pokoje, zabořila hlavu do polštáře a slzy mé ho začaly barvit na černo. I bez ní vím, že není kam spěchat. Nemám, neměla jsem a asi ani nebudu mít chuť jít do kláštera, ale ani spát s každým, kdo si o to řekne, a to ještě dost neurvalým způsobem plným nadávek, když řeknu rozhodné NE! Jeho nejlepší kamarád? To si dělá prdel.
Nakonec už to nebylo možná nebo snad, ale cítila jsem, že nechci, že necítím nic z toho, co bych asi měla, a to bylo ŠPATNĚ!!! Moc špatně.
Mohla jsem se vysrat na city a nechat pocity, ať se s tím vyrovnají po svém, ale já nechtěla a pak to přišlo. Byla jsem sama doma, hrozně se nudila, jak to umím jenom já. Neměla jsem náladu na holky a jejich vychloubačné nejspíš dost přibarvené historky o tom jaké to bylo nebo spíš mohlo být, kdyby vůbec bylo. Stejně tak mě v poslední době nebavila žádná knížka – jako bych snad přečetla všechny, co za něco stály.
Sednu si na bobek a chci umřít. Šlo by to nějak zařídit, abych tady a teď!!!