Dům na pláži - 1.část
Feb 25, 2014

Dům na pláži - 1.část

Do tmy ponořenou mořskou hladinu protkl úzký proužek světla z nedalekého majáku. Pohled na rychle mizející záblesk naděje jí připomněl měsíce strávené v nemocnici. Krátký sportovní sestřih jejích černých vlasů opticky zakulacuje pohublý obličej. Prosklená stěna nechává v odrazu tváře vyniknout vystouplé lícní kosti. Vidět ten obraz poprvé, asi by se lekla. Místo přemýšlení nad odrazem svého obličeje, sleduje neposedný kužel světla.

Když kužel zmizel, vrátila se její mysl k obrazu na skle, který mohla zjemnit otiskem plných rtů. Mohla by, kdyby na ně nanesla rtěnku, která leží v kosmetickém kufříku vedle postele. Je to dlouho, co ji naposled použila. Dřív dbala na svůj vzhled a nenalíčená nevyšla z ložnice. Dřív dělala hodně činností, které jí teď přijdou zbytečné.

Ustoupila, aby si mohla překřížit ruce tam, kde měla prsa. Místo nich má dvě hroudy silikonu zasunuté do podprsenky. Už žádné šaty s velkým výstřihem, napadlo ji po té, co přešel první šok.

***

Pamatuje si to jako dnes, když usedla do křesla uprostřed bílé neútulné ordinace.

„Měla bys zajít na mamograf,“ připomněla jí Miriam její praktická doktorka a zároveň dlouholetá kamarádka.

„Já vím,“ ujistila ji s jistou obavou v hlase.

Stále to odkládá, protože se bojí. Poslední návštěva přinesla drobné znepokojení, že ta bulka co si nahmatala, může být nádor. Lékařka jí tehdy uklidnila: „Podle přístroje to není nic vážného“. Řekla to celkem jistě, přesto zůstal stín pochybnosti, který snad další vyšetření definitivně rozptýlí.

Za žádnou cenu si nechce připustit variantu zhoubného nádoru, který povede k… Není schopná na to myslet, natož to vyslovit. Ví, že nebude první, kterou rakovina potkala, ale proč zrovna ona.  Posmutněla v ordinaci své kamarádky.

„Raději tě rovnou objednám,“ zvedla Miriam sluchátko.

Po pár větách zavěsila a poslala jí o patro víš. Nepřišla jedna pacientka, tak mají volno, v opačném případě by musela čekat minimálně měsíc možná dva.

„Ať to mám za sebou,“ souhlasí a podává sestřičce papír, s nímž přišla.

Příjemná sestřička, kterou zde ještě nepotkala, ji zve dál. Když si odložila, přišlo na řadu nepříjemné vyšetření. Není nikterak bolestivé. Vlastně jí na tom vadí právě a jenom vlastní nahota. Není zvyklá odkládat svršky.

Po třiceti letech manželství si odloží v koupelně, aby vklouzla do pohodlného pyžama, které z ní manžel nestrhává s vášnivým pohledem. Když už náhodou usínají v jedné posteli, tak se přetočí a usne. Marně přemýšlí, kdy jejich vztah opustila vášeň, s níž před lety probděli nejednu noc.

Není to jenom vášeň či potěšení z dotyku, co opustilo jejich ložnici. Pomalu mizí i láska, porozumění a vzájemná náklonost. Místo toho přichází pochyby, zda právě vedle něj chce strávit zbytek života.

Už dávno jí neimponuje jeho sobeckost a arogance s jakou válcoval své konkurenty. Tyto pro vztah nepoužitelné vlastnosti mu pomohly vybudovat z ničeho světově uznávanou firmu a jí tak zajistily bezstarostní život. Přesně takový, jaký si vždy přála. Pochopitelně nedoufala, že bude žít svůj vlastní sen. Byla v tom jistá dávka vlastní sobeckosti, jenž jí zabránila říct „ano,“ a pak si vyslechnout „dokud vás smrt nerozdělí“.

Nechce čekat jenom na to, až ji uloží do rodinné hrobky. Už ne. Vychovala dvě děti a byla mu oporou vždy, když to potřeboval. Teď přišel její čas, pohlédla z okna, aby uviděla neosobní železobetonová monstra, jenž jí až příliš připomínají vlastní život.

Tmavá skla budov ukrývají mnohá malá tajemství, stejně jako ona skrývá pod povrchem opravdové city, které chtěla jednou pro vždy pohřbít. Doba jejího dospívání v tom byla více než nápomocna, ale dnes. Dnes by to nikoho nepohoršilo. Sice nepočítá s pochopením či dokonce podporou, na druhou stranu nebude moc lidí, kteří ji zatratí.

Možná je příliš naivní nebo věří svému okolí víc než by měla. Tak či tak v ní pozvolna dozrává odhodlání provést ve svém životě radikální změnu. Už léta si odkládá na svůj účet peníze, aby netrpěla nouzí, až jí manžel odřízne od společných peněz. Ví, že to udělá, protože tím mnohokrát vyhrožoval.

Nikdy před tím by jí nenapadlo opustit ho. Pro ni znamená slib před bohem víc než cokoliv jiného. Jistě život svůj a svých dětí staví nad tento slib, ale nic dalšího. Obecně bere své sliby, stejně jako rozhodnutí udělat to či ono, velmi vážně. Musí jít o velmi vážný vážný důvod, aby je byla ochotna porušit. Naštěstí to nikdy nemusela udělat. Doposud, ale nestála před tak zásadní volbou jako právě v těchto týdnech.

Otázka života a smrti vyznívá v těchto prostorách poněkud pateticky. Může umřít dřív, než dojde domu, k čemu pak slib dokud nás smrt nerozdělí. Může přijít do banky, kam vtrhne šílený lupič. Může usednout za volat, aby čelně narazila do opilého či zfetovaného člena pouličního gangu. Může přijít milión dalších situací, které jí pomohou na věčnost. Vedle toho zbledne jakýkoliv slib.

Dobrý pokus jak obměkčit svoje svědomí, pomyslela si, když konečně odstoupila od přístroje a sáhla po podprsence. Buď teď, nebo nikdy. Postavila rozhodnutí žít svůj život nad svatý slib, který jí ten úzkoprsý ekonomický bandita vmete do tváře.

„Ať si,“ usmála se představě, že mu pomůže za mříže, protože má nespočet materiálů, které by ho usvědčily z nelegálních a neetických praktik.

Seděla tam sama, přestože na ni zpoza bílého stolu mrkal postarší lékař schovaný za tlustými brýlemi. Jeho myší oči kmitaly sem a tam, ve snaze zahnat všechny ty nepříjemné pocity, které se opakují s každou novou pacientkou. Místo vřelého slova jí podal brožurku a plán léčby.

To bylo naposledy, co ho viděla. Víc než léčbu potřebovala útěchu, víc než strohé oznámení potřebovala vřelé objetí a nic z toho nedostala, tak proč by tam měla chodit. Dřív než si stihla povzdechnout, vyšla na sterilně bílé chodbu, kde neschopna pohybu proseděla další hodiny než pro ní přijel bratr Harry. On první uslyšel tu strašnou zprávu. Ne její muž nebo děti, ale bratr.

***

Zdrcena tou stále živou vzpomínkou dosedla na dřevěnou podlahu svého domku na pláži. Přesně toho, o němž snila od mala. Tehdy jezdila s rodiči na dovolenou k moři. Neměli moc peněz, tak si místo pronájmu takových domků stojících kousek od moře, půjčili karavan, který otec zaparkoval několik kilometrů od pláže.

Vzpomíná si, že jako malá měla jedno přání, které si jednou splní za každou cenu a to byla koupí jeden z těch domků na pláži. Dnes ho má a k čemu její. Místo všeho blahobytu, který má, by teď dala přednost šťastné rodině, kde bude při sobě stát v dobách dobrých, ale hlavně těch zlých.

Teď sedí na podlaze přesně v takovém domku a místo spokojené rodiny držící pospolu v dobrý i zlých časech má před sebou nechutný obraz rozvodu.

"Kde jsem udělala chybu?" povzdechla si a vybavila své dvě dospělé děti.

Přes všechnu mateřskou lásku, kterou jim dala, pochopila, že nemá místo v jejich životech. Přátelé, peníze a kariéra se staly jejich životními hodnotami. Rodiče odsunuli na konec krátkého seznamu svých priorit. Může být ráda, že alespoň přijedou na oslavu její narozenin. K vánocům si musí vystačit se sms zprávou, v lepší případě, dostane pohled.

Smířila se s tím, že jim už nemá co nabídnout a nemoc propast mezi nimi jenom prohloubila. Staří a nemocní nepatří do jejich slovníku. Navíc nestála o jejich lítostné obličeje, pokud by jich byli schopni. Do nemocnice přišli jednou po její první operaci a za minutu byli pryč. Pak je neviděla ani na své narozeniny, které trávila léčbou zákeřné formy rakoviny.

Podobně "přívětivě" se k ní zachoval i její muž. Mohla by suše podotknout, že jsou dětmi svého otce. On nedorazil ani jednou. Místo sebe poslal právníka s návrhem na rozvod. Svazek papírů položený vedle lůžka působil jako pistole s nábojem v komoře. Stačí stisknout spoušť a ukončit vlastní trápení. Nebyla naivní a věděla, koho si brala, ale netušila, že je až takový cynik.

Znechucení ji donutilo vstát. Nechce tu sedět a brečet jak je k ní osud nespravedlivý. Nedělala to, když jí bylo nejhůř a teď s tím rozhodně nebude začínat. Všichni kolem obdivovali právě její rozhodnost. Pohlédla skrz prosklenou stěnu, kde tuší prázdnou pláž. Tentokrát pohled nezastavila vlastní silueta bez kontur, jenž viděla, když stála blíž.

Snaha zaostřit na prostor kde přes den dovádí děti a běhají lidé všech věkových kategorii, nepřinesla nic z toho, co očekávala. Tmou zahalený písečný pruh, neodhalil ani jednu postavu užívající klid a příjemný chlad.

„Mohla bych se jít projít,“ navrhla polohlasně stejně jako každý večer. Výjimku tvořily dny, kdy foukal příliš silný vítr, nebo z moře přišla bouřka.

Dnes je téměř bezvětří a dešťové srážky podle předpovědi přijdou až příští týden. Podle jejích měřítek je to ideální meteorologická konstelace. Přesto váhá, zda jít ven. Pohled těká od pláže k telefonu, který visí na zdi mezi obývákem, kde stojí a kuchyňským koutem.

„Proč nevolá?“ pohlédla na hodiny tikající nad krbem.

Další povzdechy ohledně mlčícího aparátu si nechala pro sebe.

„Halo.“ Zachroptěla do sluchátka, které rozeznělo přesně ve chvíli, kdy chtěla jít ven.

„Ahoj Zlatíčko,“ uslyšela líbezný hlas na druhé straně, „přijedu zítra ráno.“

„Moc mi chybíš,“ po odkašlaní už nezní tak nakřáple.

„Ty mě taky. Nemáš kašel? Nemám přivést nějaké léky?“

Nepředstíraná starostlivost ji trochu rozzlobila. Po několika týdnech se konečně cítí skvěle, tak proč by do sebe měla cpát další prášky. V posledních letech se jimi láduje od rána do večera, a když nemůže spát tak i od večera do rána.

„Ne. Je mi fajn, když tak přivez pomeranče.“

„Určitě je přivezu. Běž brzo spát a já ti ráno udělám snídani. Dobrou.“

„Dobrou.“ Nechala sluchátko přitisknuté na uchu dokud se neozval tón oznamující konec hovoru.

Poslední dva dny usínala sama, teď se moc těší, až zase ucítí tu dech beroucí vůni, která jí dodává tolik potřebnou energii stejně jako lásky plný cit. Najednou má pocit jako právě dobitá baterka a ne jako vymačkaný citrón, k němuž by ji bratr před pár okamžiky přirovnal.

***

Oddělené lože stejně jako životy spěly k rozvodu, ale využít k tomu její nemoc bylo vážně trochu moc. Právníkovo naléhání, ať podepíše, zůstalo nevyslyšeno.

„To je nehorázné,“ neubránil se Harry při právníkově opakované návštěvě u sestřina lůžka a podal žalobu pro obtěžování.

Po tváři jí přeběhl úsměv, když si vzpomněla na právníkův vyděšený pohled po té, co mu bratr předal soudní rozhodnutí. Pár týdnů byl klid a pak to začalo celé na novo. To už byla z nejhoršího venku, tak vyrazila do proti útoku, který skončil v soudní síni.

Manžel do poslední chvíle nevěřil, že by ho mohla zažalovat o polovinu majetku. Snad poprvé zalitoval, že neposlechl svého otce, když před lety mával předmanželskou smlouvou.

„Na truc si ji vezmu,“ zařval na otce a skutečně si ji ve Vegas vzal.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že bude o třicet let později litovat svého vzpurného jednání. Tím spíš když soudkyně zahlédla chemoterapií vysílenou ženu zhroucenou v invalidním vozíku. Nemusela si dávat nikterak záležet, aby vypadala dostatečně zbědovaně, jak nezapomněl právník zdůraznit.

Vydržet všechny urážky a útoky ji stálo mnoho sil. Zatím co manžel nepřišel na žádné z dalších stání, ona nevynechala jediné. Jednou přijela na vozíku hned po aplikaci další infuze chemoterapie.

„Co to má znamenat?“ Vyjel na ní právník.

„Kdybyste jednání nenatahoval předvoláváním nespočtu svědků, mohla bych klidně ležet v nemocnici.“ Odbyla ho.

Přes vnitřní souhlas s touto větou nemohla Soudkyně odepřít jediného svědka. Na její verdikt to mělo nepochybně opačný efekt, než by si právník přál a kromě poloviny majetku přiřkla Sáře náklady na léčení.

„To je neslýchané,“ vybuchl právník a vysloužil si pohrdání soudem.

Odvolací soud verdikt potvrdil a tím ukončil jejich manželství. Mohla by si oddechnout. Mohla, ale neoddechla. Stále k němu něco cítila. Jenom to nejspíš nebyla ta zamilovanost, s níž utekli do Vegas. Přesto udělala za touto částí svého života čáru, aby mohla jít dál.

Kam přesně netušila a netuší do dnes, protože boj trvá. Dokud nevyhraje, nemá cenu dělat velké plány. Jde den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. Snaží se radovat z maličkostí a vypustit případné starosti.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.