Slyším zvonek a sevře se mi žaludek. Dneska ne. Dneska už nechci nikoho vidět. Nechci vysvětlovat bolestí zkroucený obličej. Nechci otevírat dveře a pouštět dovnitř cizí myšlenky. Po rozchodu mám tělo stažené tak pevně, že mě dráždí i šev kalhotek a vlastní vlasy na krku. Dneska je přesně ten den, kdy bych nechala selhat služební zbraň – ještě, že zůstala v práci.

Ráno je kuchyň malá a plná stop po včerejšku. Dvě sklenky ve dřezu, na lince prkénko s drobkama, v lednici nakrájený citron. Ty se motáš mezi vším a ničím, napůl připravená odejít, a občas se o mě otřeš bokem, protože se tu jinak nedá projít. Já stojím u konvice a čekám, až cvakne, a přitom ti jedním pohybem srovnám pramen vlasů, co ti pořád padá do očí.

Telefon máš položený displejem nahoru, jako pojistku úniku. Já mám otevřený kalendář a v ruce tužku, co už ani nepíše — jen ji drtím mezi prsty, až mi zbělají klouby. Vymyslím večer, vymyslím sobotu, vymyslím výlet. Ne protože mě baví dělat program. Protože jinak se nic nestane.

Všichni mi rozmlouvali výlet do míst, kde vyrůstala. Ostatně sama se sem už nikdy nevrátila. Nechápala jsem proč až do chvíle, než jsem vstoupila na nádvoří. Není to jenom nádhera, která vás uhrane, ale teplo krbu, které vás – tedy mě – obejme a nepustí.

Těšily jsme se — a kdo by se netěšil, když vyslovíš: Řím. Hned nám naskočily úzké uličky, teplý kámen pod sandálem; západy, co zmizí dřív, než řekneš cokoliv, co tě jenom napadne. Romantické procházky po místech, kde se psala historie. A to jsme vedle sebe jenom ležely a hledaly ubytování.

Přišlo parte a chybělo tam moje jméno.

Chvíli na něj koukám, jako kdyby mi mozek odmítal přeložit jednoduchou věc: že umřel člověk, kterého mám v rodném listu – a že ani na posledním papíře se pro mě nenašlo místo. Datum, město, rozloučení, jména. Všechno hezky vysázené, čisté, uhlazené. Jenom já jsem z toho vypadla. Nebo mě z toho někdo vyškrtl tak samozřejmě, že se to dá schovat za technikálii: nevešel se.

Obálka trčí ze schránky jako cizí předmět. Je tvrdší než běžná pošta, hladká, bez reklamního potisku. Na chodbě už je šero, jenom nouzové světlo nad výtahem dělá na stěně žlutý obdélník. Roztrhnu to nehtem hned tam, ve stoje, mezi rohožkami a vůní cizích večeří.

Vánoce nejsou povinnost. Když nemáš chuť, nemusíš. Tečka. Jenže realita spíš vypadá tak, že kdykoli vyslovíš něco podobného nahlas, polovina okolí tě začne přesvědčovat, že „to jen tak říkáš“, že „ve skutečnosti Vánoce miluješ“ a že „tě ta nálada ještě chytne“. Jako by bylo zakázané prostě říct: Letos na to nemám. Bez vysvětlování. Bez obhajování.

Když vám poprvé otevřou hrudník, jste u toho jen napůl. Člověk je napojený na hadičky a přístroje, svět se slévá do bílých stropů a rozmazaných obličejů v rouškách. Všechno důležité se děje bez vás. Když vám ten hrudník zase zavřou, jste u toho po pár dnech už víc – bolí to, pálí, překáží. A někde pod jizvou leží něco cizího, co vám má zachránit život.

Máma pro mě byla hlavně jistota v dobách, kdy jsem ji potřebovala – myslím tu jistotu. Puberta se mnou cvičila, jak chtěla – nálady nahoru dolů, chvíli jsem chtěla zmizet, chvíli zachránit celý svět, a přitom jsem většinu času jenom nevěděla, co se sebou. Ona byla ten člověk, u kterého jsem mohla prásknout dveřmi a zároveň věděla, že večer bude v kuchyni pořád svítit.