Ještě chvíli stojíme na vrcholu kopce, než se cesta stočí dolů. Vzpomínky ve mně pořád doznívají, ale Tifanyina lehkost mě drží nad hladinou. „Mám hrozný hlad,“ zopakuje, když si rukou přidržuje vlasy, aby jí je vítr nerozfoukal, a já se musím zasmát. Je to tak typicky ona: rozptýlit i nejtemnější kout mé duše větou, co by se jinak zdála banální.

Stromy ustoupily a nám se naskytl neuvěřitelný pohled na zámek, který je daleko, ale jako bychom byly na jeho zahradě, a moje hysterická historie chtivá dušička zaplesala — půjdeme na prohlídku! ❤️

Cesta se vine vzhůru, nejdřív mírně, pak strměji. Štěrk pod botami křupe, vzduch je ostřejší a chlad proniká hlouběji do plic. Podzimní údolí zůstává za námi, přikrývá ho šum řeky a šustění listů, a my stoupáme výš, až k místům, kde se země dotýká oblaků.

„Tak co, dáme si souboj?“ ozve se ten největší frajer z party, hlasitě, aby to slyšeli všichni.
Všichni se kolem ztiší, oči se stočí k Tifany a já mám pocit, že i vítr se na chvíli zastavil. V jeho výzvě není jen hra. Je tam ostří. Zkouška, výsměch, chuť ukázat jí, kde je její místo.

Vracíme se zpátky na plácek a já pořád cítím, jak mi v rukou doznívá teplo z Tifany. Uvnitř penzionu jsme se schovaly do vlastního světa, ale venku nás čeká ten jejich — kolegové, masky, povinný program. Jenže místo nudného semináře, který byl v rozpisu, vidím, jak na dvoře připravují terče. Slámové kruhy, stojany, svazky šípů. A k tomu muž v zelené bundě, který má postavu jako vytesanou z kmene stromu.

Stojíme na plácku před penzionem. Terče jsou už složené, šípy odnesené, a malé hloučky se pomalu rozpadají na prvočinitele. Smějí se, komentují, jeden druhého poplácává po ramenou, ale mně to zní dutě, jako ozvěna z jiné místnosti. Ten pocit, co jsem měla už tehdy v údolí, když kolem nás projela auta, se jen prohloubil.

Jsem nervózní. V hrudi mám lehké chvění, prsty jsou suché a tětiva na dotek cizí. Už jsem dlouho nestřílela a v hlavě mi nepříjemně zacinká: proč jsem machrovala s těmi pětadvaceti? Instruktor měl pravdu — tyhle klubové luky jsou stavěné na deset metrů. Na pětadvaceti se každý drobný špatný návyk nafoukne do průšvihu.

Původní plán zněl nudně: workshop v sále, fixy, flipcharty, úkoly typu „napište tři silné stránky svého týmu“. Jenže vedení se včera opilo jak carští důstojníci — a to tak, že dneska nejsou schopní trefit ani dveře od pokoje, natož flipchart. A tak místo brainstormingu stojíme na dvoře penzionu, kde na nás čekají dřevěné stojany plné luků a kuší.

Usnula jsem v Nikiině náruči a nechávám všechny zlé vzpomínky na vlastní rodinu odplavat s vodou v bublající v říčce pod okny. Jejich hlasy se ztišují na šum, který ke mně už nedolehne. Dnes ráno dýchám lehčeji, jako bych si poprvé po dlouhé době mohla vzít vzduch jen pro sebe. A už se k nim nechci vracet.

Cestou zpátky mlčíme. Držíme se za ruce a kroky nám vržou na dřevěném mostku, který vede k našemu penzionu. Světla z okna jídelny za zády už slábnou a s nimi i smích, který jsme tam nechaly. Vzduch je chladnější, ale její dlaň v mé hřeje dost.