Po snídani, když mi seděla na klíně, mě napadlo, že bych ji mohla vzít ven. Nabídnout jí oběd někde v restauraci, kde to mám ráda. Už jen ta představa, jak sedíme u stolu mezi lidmi, mě těšila. Chtěla jsem ji ukázat. Ukázat, že s ní chci být i tam, kde nás může kdokoliv vidět.

Slunce se opíralo do terasy v posledním patře, vzduch byl ostrý, ale čistý. Položila jsem tác s ovocem a kávou na stůl a měla pocit, že dělám něco slavnostního – i když to byla jen nedělní snídaně. Vlastně to nebyla snídaně. Bylo to potvrzení, že noc neskončila.

Přitáhla se blíž, až jsme se skoro dotýkaly nosy. Její dech se mísil s mým a já si říkala, že pokud existuje hranice mezi snem a skutečností, právě jsme ji obě přestoupily.

Slunce se převalovalo přes střechy a vklouzlo až k nám. Probudilo mě jemněji než budík, a přesto bezohledněji než cokoliv jiného – připomnělo mi, že noc skončila, ale že to, co v ní začalo, je na svém počátku.

Její dlaň na mém krku byla pevná, jistá a nečekaná. Všechny moje plány, obrany, sarkasmy i chytré metafory byly v tu chvíli a v několika příštích nedostupné. Zůstala jen ona a vzdálenost, která se zlomila v jediném nádechu.

Niki zastavila před mým domem. Motor utichl a s ním i všechno, co před chvílí zaplňovalo prostor — hluk restaurace, Stefiiny vtípky, šum večerní ulice. Zůstalo jen ticho, takové to, které má vlastní rytmus, myšlenky a umí si postavit hlavu, že neodejde.

Začátek září má zvláštní chuť. Rána jsou trochu ostřejší, ale pořád se nechceš vzdát tenkých látek a otevřených bot. Slunce je už jiné, nakloněné níž, ale ještě si hraje na léto. Takové dny mají v sobě tichou příchuť změny, aniž by ji kdokoli vyhlásil.

Knihovny mají zvláštní čas. Nepřizpůsobují se lidem, spíš nutí lidi přizpůsobit se jim. Dnes mi to vyhovovalo. Potřebovala jsem cizí rytmus, který mě zpomalí a odřízne od notifikací i od vlastních zkratek. Historie je jistota: kapitoly, co už skončily, a nikdo je nepřepíše push notifikací.

Potřebovala jsem změnit prostředí. V práci to vře, doma mě rozptyluje vlastní kuchyň a její nikdy nekončící nabídka jídla, takže kavárna byla logická volba. Taková ta, kde je polotma, voní to kávou a dřevo vrže tak jemně, že má člověk pocit, že mu naslouchá.

Popravdě netuším, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalé. A vůbec, proč mě napadlo ji zvát kamkoliv. Možná v tom byla nuda, možná jen zvědavost, chuť vidět, co se stane, když dva zcela odlišné světy na chvíli zkříží své dráhy.