Knihovny mají zvláštní čas. Nepřizpůsobují se lidem, spíš nutí lidi přizpůsobit se jim. Dnes mi to vyhovovalo. Potřebovala jsem cizí rytmus, který mě zpomalí a odřízne od notifikací i od vlastních zkratek. Historie je jistota: kapitoly, co už skončily, a nikdo je nepřepíše push notifikací.

Potřebovala jsem změnit prostředí. V práci to vře, doma mě rozptyluje vlastní kuchyň a její nikdy nekončící nabídka jídla, takže kavárna byla logická volba. Taková ta, kde je polotma, voní to kávou a dřevo vrže tak jemně, že má člověk pocit, že mu naslouchá.

Popravdě netuším, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalé. A vůbec, proč mě napadlo ji zvát kamkoliv. Možná v tom byla nuda, možná jen zvědavost, chuť vidět, co se stane, když dva zcela odlišné světy na chvíli zkříží své dráhy.

U jednoho z obrazů jsme se na okamžik zastavily spolu, ale pak se prostor kolem nás začal plnit dalšími hosty. Někdo ji oslovil, ukázal na malbu na protější stěně, a ona se usmála, že půjde. Neřekly jsme si nic, jen jsem kývla a nechala ji zmizet v davu.

Sejdeme se až v Galerii; objednám si taxi.

Světla města se rozpínají a skládají do tichých obrazů, jako kdyby sama noc malovala krajinu, kterou znáš, ale nikdy sis jí úplně nevychutnala. Vzduch je chladný, ale ne studený, nabitý nevyřčenými sliby a tajemstvím, které ti šeptá do ucha, zatímco ty sedíš, a vnímáš, že každá vteřina je vstupenkou do neznáma.

Ráno bylo jako rozmazaná fotografie. Probudila jsem se na gauči u Stefi a mlha v mé hlavě byla tak hustá, že jsem sotva poznala, kde končí sen a začíná realita. Včerejší noc se rozplývala ve stínech, jako by nikdy neexistovala. Pamatovala jsem si jen tu vysokou blondýnu, která mě chytila za ruku a táhla na parket, pak už byla tma.

Bylo to jen tak mezi řečí, zrovna když jsme míjeli řadu nízkých domků, kde se v zahradách líně převaloval večer. Slunce se drželo kousek nad střechami, jako by váhalo, jestli se má schovat. Martin se nadechl, trochu se usmál, a místo banální poznámky o počasí pustil do prostoru větu: „Mohli bychom večer zajít na diskotéku.“

Martin si uzurpuje úvodní gesto, jeho volnost je nakažlivá. Zvedneme se, pohyby splynou, ačkoliv každý s jinou vnitřní hudbou. Na prahu si zkontroluju kabelku — rty, cigarety, klíče, ta drobná směšná jistota, že když mám u sebe tenoučkou krabičku, svět se bude chovat o špetku vstřícněji. Tenhle sebedar je u mě kdysi dávno získaný reflex, rituál, kterému se nerada vysmívám.

Jeho ruka se dotkne té mojí a svět na okamžik ztěžkne, jako když se zvedne opona a všechno za ní přestane na vteřinu dýchat. Stisk je jistý, ne soutěživý; dotek, který netlačí, ale přesto ulpí, tak jako vlhkost po dešti ulpívá na okraji okapu.

Bylo to jedno z těch líných srpnpvých odpolední, kdy se město tváří, že se vypařilo, a světlo těžce usedá na parapety. Televize v pozadí jen ševelí a samota má chuť včelího vosku – hustá, teplá, trochu lepivá. Ležím na posteli a sleduju stín vlasu na stropě; svět se nehroutí, jen se zastavil o pár centimetrů vedle.