Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Odcházíme z klubu, vzduch venku je chladnější a mně to připadá skoro jako vysvobození. Ten kouř, ten hlahol, a hlavně ta jedna věta z druhého konce baru… pořád mi zvoní v uších. Držím Tifany za ruku a cítím, že musím začít dřív, než to začne působit, že se schovávám.

Usadíme se. Ne na židli uprostřed, ale na pohovku bokem, trochu stranou, kde na nás není tolik vidět. Na plátně se objevují první záběry, šum z prostoru se pomalu mizí.

Panika. To první, co mě sevře, když slyším její hlas v telefonu. „Když mi otevřeš, tak to bude i dřív.“

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.

Tramvaj byla plná hluku. Rozhlas rachotil zastávky, děti se hádaly o samolepky, dva chlapi za mnou rozebírali včerejší zápas, jako by šlo o otázku života a smrti. A já? Já seděla u okna a viděla jen svůj odraz. Ten obličej, co se tvářil, že poslouchá, ale uvnitř byl dutý.

Opírám se o futro dveří na terasu a nechávám studený podvečerní vzduch, aby mi cuchal vlasy. V ruce držím cigaretu, žár na jejím konci svítí víc, než světla města pode mnou. Potáhnu a vydechnu, kouř se rozplyne ve tmě – jako všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou.

Po snídani, když mi seděla na klíně, mě napadlo, že bych ji mohla vzít ven. Nabídnout jí oběd někde v restauraci, kde to mám ráda. Už jen ta představa, jak sedíme u stolu mezi lidmi, mě těšila. Chtěla jsem ji ukázat. Ukázat, že s ní chci být i tam, kde nás může kdokoliv vidět.