Původní plán zněl nudně: workshop v sále, fixy, flipcharty, úkoly typu „napište tři silné stránky svého týmu“. Jenže vedení se včera opilo jak carští důstojníci — a to tak, že dneska nejsou schopní trefit ani dveře od pokoje, natož flipchart. A tak místo brainstormingu stojíme na dvoře penzionu, kde na nás čekají dřevěné stojany plné luků a kuší.

Usnula jsem v Nikiině náruči a nechávám všechny zlé vzpomínky na vlastní rodinu odplavat s vodou v bublající v říčce pod okny. Jejich hlasy se ztišují na šum, který ke mně už nedolehne. Dnes ráno dýchám lehčeji, jako bych si poprvé po dlouhé době mohla vzít vzduch jen pro sebe. A už se k nim nechci vracet.

Cestou zpátky mlčíme. Držíme se za ruce a kroky nám vržou na dřevěném mostku, který vede k našemu penzionu. Světla z okna jídelny za zády už slábnou a s nimi i smích, který jsme tam nechaly. Vzduch je chladnější, ale její dlaň v mé hřeje dost.

Večeře je v jídelně penzionu. Stoly pokryté kostkovanými ubrusy, příliš jasné světlo zářivek a vůně polévky, která se nese z kuchyně. Na první pohled banální prostředí, které by mělo působit útulně. Jenže já cítím, jak se vzduch chvěje ještě, než si sedneme.

Pokoj voní dřevem a trochou starého prachu, který se i přes snahu hospodyně drží v rozích. Je útulný – skoro až moc. Podlaha vrže, světlo se láme přes květované záclony a dvě křesla v rohu vypadají, že by při sebemenším posazení zasténala naposledy. Přesně takové místo potřebuji. Nenápadné. Bez otázek.

Ležím v posteli, hrnek horké kávy mi hřeje ruce a já mám pocit, že se probouzím do snu, který se mi ještě nechce nechat utéct. Co na tom, že bych měla být za chvíli v práci.

Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Odcházíme z klubu, vzduch venku je chladnější a mně to připadá skoro jako vysvobození. Ten kouř, ten hlahol, a hlavně ta jedna věta z druhého konce baru… pořád mi zvoní v uších. Držím Tifany za ruku a cítím, že musím začít dřív, než to začne působit, že se schovávám.

Usadíme se. Ne na židli uprostřed, ale na pohovku bokem, trochu stranou, kde na nás není tolik vidět. Na plátně se objevují první záběry, šum z prostoru se pomalu mizí.