Než se stihnu po snídani pohodlně uvelebit uslyším za sebou šramot. Chtěla bych říct povědomí, ale zase tak často tu nebývám. Navíc nejde mým směrem, takže mi to může být jedno.

Sedím na verandě empírového zámku v bílém proutěném křesle a hledím na okolní klid. Někdo by to popsal jako zelené peklo přerušované bílými cestičkami, které vedou do ráje. Pro mě je to jen kulisa, která odděluje včerejší noc od dnešního rána.

Její prsa… asi bych našla pár možná nebo i o něco víc přívlastků, které by je mohly zkusit popsat, ale žádný z těch, co mě napadá, by se nepřiblížil a pokud přiblížil, tak by nebyl přesný a pokud už by byl i přesný bylo by to zbytečné, protože… No holky, co vám budu povídat jsou prostě dokonalé – vím není to úplně přívlastek, ale na tom nesejde, protože jsou jenom moje. Jistě nosí je ona, ale jsou prostě jenom moje a moje a rozhodně se o ně nehodlám dělit. Měla bych se uklidnit, ale když já nemohu vždy, když na ně jenom pomyslím, tak dostanu hroznou chuť.

Angrešt, rybíz, borůvky nebo snad hrozinky? Možná vše najednou – zamíchat, netřepat, namazat a pak olíznout. Jarní rozkvetlá nebo podzimem pokrytá louka. Ráno nebo po obědě? Moje nerozhodnost nebrala konce, ale nakonec to bylo úplně jedno, protože vlak přijel a ona ne. Klidně bych mohla čekat na další, co přijede zítra nebo pozítří nebo… Oči se mi zalily slzami.

Budeš žadonit, abych přestala, budeš prstíčkem hrabat, budeš chtít vstát na nohy, budeš chtít zas a znovu, budeš v tom až po uši, po konečky hnědých vlasů. Nebude úniku a nebudeš chtít vstát a jít, protože budeš uprostřed snu, a přitom nebudeš spát, ale užívat si každý dotek a vnímat každou vibraci vlastního chtíčem zničeného těla.

Otevře skleněné dveře, vystoupí z mlžného oparu, sáhne po osušce a zabalí se do ní. Je příjemně rozehřátá a taky natěšená. Mrkne do napůl oroseného zrcadla a přejde do hlavní místnosti dřevěného srubu. Její pohled přitáhnou plamínky poskakující v roztopeném krbu – nedokáže se odtrhnout.