Sedíš proti mně v kuchyni a necháváš čaj stát tak dlouho, až se na klidné hladině udělá tenká mapa. Lžička leží vedle hrnku v kapce medu, na parapet bubnuje déšť a od okna táhne do lýtek.
Jeden rok stojím na prahu v tenké jarní bundě, v ruce svazek vrbových proutků stažený modrou stužkou z papírnictví na rohu. Je Velikonoční pondělí a chodník před domem je mokrý po nočním dešti. Táta mi ještě u dveří rovná cop stužky, jako by na tom záleželo víc než na tom, jak se v tom všem cítím
Přišlo parte a chybělo tam moje jméno.
Chvíli na něj koukám, jako kdyby mi mozek odmítal přeložit jednoduchou věc: že umřel člověk, kterého mám v rodném listu – a že ani na posledním papíře se pro mě nenašlo místo. Datum, město, rozloučení, jména. Všechno hezky vysázené, čisté, uhlazené. Jenom já jsem z toho vypadla. Nebo mě z toho někdo vyškrtl tak samozřejmě, že se to dá schovat za technikálii: nevešel se.
Člověk by si řekl, je neděle už se nebude nic dít, navíc když jako já patříte k těm, kdo si rádi přispí. Pak jsem si nenechala ujít moje oblíbené formule. Navečer mi volala kamarádka, že chce půjčit auto. Docela mě zajímalo proč, a tak mě řekla, že chce jen na jeden den do Harrachova. To mě docela zaujalo. Přišlo mi to jako správně šílené a já miluji ujeté věci.
Jak jsem vám slíbila, překvapivé odhalení má své pokračování. Tento příběh by se někomu mohl zdát jako pohádka. Před časem jste si mohli přečíst o kauze Jitka, která se odehrává v České televizi. Jde o příběhy dvou lidí se stejnou životní peripetií. Obě jsme se rozhodly jít svou vlastní cestou. Cestou, kterou mohou ti tzv. normální odsoudit, a jak se zdá, v případě Jitky i odsoudili. Je to velmi smutné. Doufám jen, že těchto smutných případů bude obývat, a ne naopak.
Většina už to asi slyšela, protože jak jsem zjistila, tyhle zprávy se dlouho neutají. Nevíte, co mám na mysli? Pak jste zřejmě posledních 14dní nebyli v civilizaci. Nebudu tady rozebírat proč a nač a zač, to je moje soukromá věc. Je jen na mém rozhodnutí, co bude dál. Rozhodnutí padlo -- chci být sama sebou. Věřím, že jsem spoustu lidí překvapila, některé dokonce i šokovala. Někoho se to asi nedotklo, třeba si stejně jako já myslí, že transsexualita není věc veřejná.
Za všechno může v podstatě moje velmi dobrá kamarádka Monika Dvořáková, ale nechci ji kritizovat, naopak -- jsem hrozně ráda, že to vymyslela. Byl to opravdu nádherný den, takový, o jakém mladá dáma může jen snít. Návštěva kosmetického salónu, který máte jen pro sebe! Už tato představa je sama o sobě prostě skvostná. A to ani nemluvím o vlasovém studiu, které bylo na programu druhý den.