Vůně kůže a benzínu se mísila v polotichu luxusního vozu. Čalounění hladilo kůži, zatímco motor tiše předl jako šelma ukrytá pod kapotou. Seděla v zadní části, rudé šaty jí obepínaly tělo jako druhá kůže a každé nadechnutí napínalo látku tak, že se leskla v odlescích slunce. Košík plný čerstvých jahod vedle ní, a prsty s nalakovanými nehty zvedly jednu z nich.
Přiložila si ji k ústům, ale ještě ji neochutnala. Nejprve se zadívala na její rudou barvu – byla to stejná červeň, jakou měla na rtech, stejná červeň, jakou měla ve svých myšlenkách. Slastná, zakázaná, připomínající touhu, kterou nedokázala umlčet. Jahody jí poslala ona – žena, která ji čekala. Milenka, jejíž jméno se jí vkrádalo na rty i v okamžicích, kdy ležela vedle svého muže.
Vůz projížděl ulicemi města, ale ona nevnímala ruch venku. V mysli byla už jinde – v tom bytě, kde se okna otevírala do zahrady, v pokoji, kde závěsy šeptaly v průvanu, a v náručí, která ji objímala s něhou i hladovostí zároveň. A tak přiložila jahodu k ústům a zakousla se do ní. Sladká šťáva jí stekla po rtech a ona si ji setřela špičkou jazyka. Zavřela oči, a na okamžik měla pocit, že to nejsou jahody, co ochutnává – ale polibky, které ji čekají.
Manžel zůstal doma. Měl své povinnosti, svou práci, své starosti. Byla jeho ženou – ozdobou, partnerkou, symbolem dokonalého života. A přece se v ní cosi vzpíralo. Touha po něze, kterou nedostávala. Touha po hlase, jenž by jí neříkal, co má dělat, ale šeptal jí, co cítí. A tahle touha ji hnala pryč, k ženě, která jí poslala košík plný rudých plodů jako tiché vyznání.
Další jahoda se rozlomila mezi jejími zuby, sladká i hořká zároveň. Hříšné myšlenky ji pálily, ale místo aby se jim bránila, nechala je růst. V duchu slyšela smích své milé, cítila její ruce na svých bocích, její dech na krku. Auto uhánělo vpřed, ale pro ni čas zpomalil. Všechno se soustředilo do očekávání okamžiku, kdy vystoupí a dveře se zavřou za jejím manželským životem – aspoň na pár hodin.
Podívala se z okna. Ulice ubíhaly, lidé spěchali, ale ona se usmívala sama pro sebe. Byla na cestě do svého malého ráje, kde se svět dělil na dvě barvy – bílou nevinnosti a rudou touhy. A ona už dávno věděla, že rudá v ní vítězí. Každá jahoda, kterou vložila do úst, byla jako příslib polibku. Každé olíznutí šťávy bylo jako vzpomínka na dotek, který se blížil.
Když auto zpomalilo, sevřela košík pevněji. Srdce jí bilo rychleji, než by chtěla. Bylo to vzrušení, ale i strach. Strach z toho, že se někdo dozví. Strach z toho, že už nebude cesty zpět. Ale touha byla silnější. Vystoupí, zazvoní a otevřou se dveře – a na prahu ji přivítá pohled, který znala lépe než jakýkoliv jiný. Pohled, ve kterém nebyl soud, ale hlad a něha zároveň.
Jahoda jí klouzla mezi prsty, když si představila první polibek po dnech odloučení. Rty, které chutnaly po víně nebo po čaji, ale vždycky sladce. Ruce, které ji objaly, jako by byly stvořené jen k tomu. A hlas, který zašeptal její jméno tak tiše, že se chvěla v každé buňce těla.
Auto zastavilo. Sáhla pro další jahodu. Její červeň se ztratila v záhybech šatů. Pohlédla ještě jednou do zrcátka – rudá rtěnka, velké náušnice, dokonalý účes. Byla krásná, byla žena svého muže. Ale když otevřela dveře a vystoupila, byla i žena té druhé. A s každým krokem k jejímu bytu cítila, jak se hříšné myšlenky mění v realitu.
Klopýtala trochu na podpatcích, ale uvnitř cítila jistotu. Košík v ruce byl jako tajné vyznání, jako smlouva podepsaná šťávou z rudých plodů. A když konečně zazvonila, svět na chvíli přestal existovat. Dveře se pootevřely a v nich se objevila silueta, po které toužila. Jahody byly jen začátkem. Teď přišla chvíle, kdy se zakázaná touha stane skutečností.