Křižovatky - 1.kapitola ~ 1.část
Mar 21, 2014

Křižovatky - 1.kapitola ~ 1.část

Páteční odpoledne probíhala poslední měsíce dost monotónně. V práci jsem to zapíchl, jak nejdřív to klouzavá pracovní doba dovolila, sedl do tramvaje, tedy pokud bylo kam, a vyrazil do místa, které bych měl označit jako domov.

Páteční odpoledne probíhala poslední měsíce dost monotónně. V práci jsem to zapíchl, jak nejdřív to klouzavá pracovní doba dovolila, sedl do tramvaje, tedy pokud bylo kam, a vyrazil do místa, které bych měl označit jako domov.

Domov nemusí být tam, kde má člověk trvalé bydliště. Dokonce to ani nemusí být zeměpisně uchopitelný kus země. Někdy prostě stačí něčí náruč, po které toužím víc než bych komukoliv přiznal.

Přestože bydlím se dvěma lidmi, kteří se rozhodli změnit pohlaví, připadám si jako kůl v plotě. Ostatně nechápu, jak se mohla tak nesourodá trojice nastěhovat do dvoupokojového bytu v omšelém činžáku na periférii.

Označení činžák je možná poněkud přehnané označení pro patrový dům v části města, brané za okraj v době, kdy moji prarodiče zadělávali na rodiče a já ještě nebyl v plánu sedmé pětiletky.

 „Pobřežní,“ vyrušil mě asexuální hlas z repráku.

Místo dalšího přemýšlení nad naší trojkou opustím potem zapáchající dopravní prostředek, abych mohl pokračovat po svých směr nevzhledná kostka postavená v rámci akce Z.

Dřív tento výdobytek socialistického realismu považovali za klenot architektury, aby dnes vypadal mezi secesními domy jako pěst na oko. Dokonce zmizel i nefunkční neon rozsvěcející nápis – POTRAVINY. Místo něj teď sedí podobně nevzhledná cedule upozorňující na diskontní řetězec.

Mít čas tak bych nejspíš usedl na betonové monstrum před sámoškou a přemýšlel, jestli mám vstoupit, abych nakoupil potraviny, z nichž se pokusím spáchat cosi jako pokrm na dva volné dny, které mám před sebou.

„Chtělo by to roštěnku, co umí vařit,“ zapracoval pud sebezáchovy, který uvedl do "pohybu" další nervová centra ve snaze zabránit případné otravě, protože vařím jenom v sebeobraně a při vyhlášení stavu nouze.

Bohužel stav nouze začal před půl rokem, kdy rodiče usoudili, že jsem si již dosyta užil tepla rodinného krbu a je na čase vypadnout z rodinného hnízda, i když oni své rodiče neopustili ani po mém narození.

Ano, byla to jiná doba. Byty stejně jako všechno spotřební zboží byly na příděl. Nebýt Ivana, kterého po druhé světové válce nenapadlo nic lepšího než začít zbrojit, ne musela přijít měnová reforma a po ní nedostatek čehokoliv, co normálnímu smrtelníkovi zpříjemní život. Přestanu brečet na špatném hrobě a půjdu utratit pár těžce vydělaných stokorun, abych mohl v pondělí nastoupit zpět do pracovního procesu.

Projít krám a vkládat do rozhrkaného nákupního košíku více či méně podobné položky jako minulý či předminulý týden nedalo odpočatému mozku příliš zabrat, takže zbyl čas na plánování volných osmačtyřiceti hodin.

Děsivé scvrknout něco tak honosně znějícího do tak krátkého časového úseku. Mohlo by být i hůř, kdyby mě potkala třeba pracovní sobota.

„Tři sta osmdesát pět korun,“ zahučela korpulentní pokladní, když jsem si vystál pravidelnou frontu u jediné "fungující" kasy. Kdo ví, proč ostatní zůstávají pátek co pátek neobsazené.

„Asi nejsou lidi,“ napadne mě pokaždé.

Je pátek a já mám před sebou čtyřicet osm hodin bez jediné povinnosti.

 „To bude nuda,“ beru tašku a mířím úzkou rozmlácenou ulicí k domu, kde nemám domov.

„Mirek přijde na návštěvu,“ štěbetá spolubydlící Debra, sotva otevřu dveře.

„Ahoj,“ odpovídám pozdravem a můj neutrální výraz jí nenaznačuje, zda s tím sdělením souhlasím.

Nejspíš bych měl, protože s ní obývám jednu místnost, zatímco v té druhé sedí Viki a něco smolí do počítače.

„Mirek přijde na návštěvu.“

„Ahoj,“ opakuji svůj pozdrav, čímž si vysloužím fistulí umocněnou výčitku, že bych jí mohl odpovědět.

Nemám náladu vést s plnoletým a nejspíš i svéprávným člověkem debatu na téma slušného chování, tak věnuji svou pozornost ukládání zásob do malé a nanejvýš hlučné lednice.

Když s neskrývaným nadšením opakuje potřetí stále stejnou informaci, začínám mít neobytný pocit, že ta paruka co nosí na hlavě, má mít jinou barvu.

Nevím, jak by v ní vypadala vzhledem k tlusté vrstvě tmavého make-upu a je mi to jedno.

Přes odpočatost, kterou jsem před chvíli vnímal, mě přepadla únava, tak sebou praštím do postele, kterou od té její odděluje jenom úzká ulička.

Po chvilce přemýšlení zaujal moji pozornost kromě absence denního světla domovní zvonek, který může přeslechnout jenom úplně hluchý anebo v kómatu spočívající člověk. Bohužel nejsem ani jedno.

„To je Mirek,“ zapištěla nadšeně Debra.

Její úzký obličej s orlím nosem v geografickém středu lemovaný roztřepenou parukou nabral natěšený výraz. Jako kdyby měl přijít ježíšek, který splní jediné přání, které má.

„Supr,“ zahuhlal jsem nepřítomně.

Nevím, proč můj vlastní hlas zní jako z ampliónu, ale to je jedno. Přijde návštěva, tak bych měl vstát. Že nechci vstát já, je asi pochopitelné, ale že nevstane to uječené tornádo, aby otevřelo "své" návštěvě je na pováženou.

„Tak jim běž otevřít,“ upouštím páru a v duchu přemítám o hormonální lobotomii, již dobrovolně podstoupila.

„Už letím,“ zašvitořila, pak si nazula růžové střevíčky a vycupitala z pokoje.

„Snad se na schodech nezabije,“ opírám bezradně hlavu o dlaně.

Bezradně vyhlížející poloha mi má pomoc s probráním, ale raději bych si nacpal do uší něco zvukotěsného a svalil se zpět.

„Ahoj vespolek,“ slyším známý obvykle rozverný hlas.

Ten člověk s několikadenní strništěm na tváři, které oholil před hodinou, snad nikdy nemá špatnou náladu. Asi bych se ho měl zeptat, jak to dělá.

„Ahoj Míro,“ odpovídám, aniž bych zvedl hlavu.

„Je ti něco?“ slyším účast a další kroky, které určitě nepatří Debře, protože její klapavé pantoflíčky poznám, i kdyby mě vzbudili po dvou propařených nocích.

„Ale nic,“ mávnu rukou, když zahlédnu drobnou odbarvenou světlovlásku.

Jsem na brunetky nebo černovlásky, tak mohu být v klidu. Navíc je to nejspíš přítelkyně mého dobrého kamaráda.

„To je Iva,“ představuje dívku v upnutých džínách s tílkem podporujícím její ne příliš vyvinuté poprsí a čokoládovýma očima, které by mě…

„Kde jsi to koupila, Ivo?“ švitoří Debra jako by byly nejlepší kamarádky a je jí jedno, že mi ji Mirek zrovna představuje.

Možná bych měl jako jediný chlap v baráku uplatnit svoji přirozenou autoritu a to uječené, na estrogenu závislé pískle usadit kam patří. Nevím, zda by to nebylo marné, protože mi přijde, že je splachovací.

„Ahoj. Já jsem Honza.“ Podávám jí ruku.

„Ahoj, Iva.“

„No jo, vy se vlastně neznáte,“ rozhihňala se Debra.

Moje zdvižené obočí je jako výstřel ze startovní pistole, jenž odstartoval olympijský maraton na dvojnásobné trati. Přesně takový pocit mám, když Debra dostane příležitost něco vyprávět. Protože tak košatý popis bych těžko hledal v knihách napsaných během romantismu. Robinson Crusoe je proti tomu jenom převyprávěná zkrácenina od Plevy.

Jo školní povinná četba, povzdychl jsem si nad nedostatkem času pro koníčky, zatímco Debra nabídla nově příchozím čaj a pokračovala v sondování, kde Iva koupila to úžasné tílko, z čehož jsem ji vyrušil svým představením. Snad mi to někdy odpustí, zhodnotil jsem její nevraživý pohled. Ach ty ženy…

„Co plánujete na večer?“ zeptal se Mirek s marnou snahou být hlasitější než Debra.

„Pojď na balkón,“ ukazuji rukou ke dveřím, jimiž přišli.

Zasklená lodžie opatřená bytelnými dveřmi nám poskytla dostatek soukromí, stejně jako dvě židle s malým stolkem dostatek pohodlí, které doplnil příjemný výhled na domky a dvorky stojící pod námi, což mi dává zapomenout na to, že jsem byl nucen emigrovat z poklidné vísky do centra hlavního města.

„Co plánujete na večer?“ zopakoval otázku, když usrkl z hrnku plného teplého čaje.

„Nevím,“ zapálil jsem si cigaretu a čekal, až začne o svém novém objevu. „Do téčka pojedeme až příští pátek.“

„Kulečník?“ nadhodil naši oblíbenou zábavu, kterou chodíváme čas od času provozovat do nedaleké putyky s tanečním parketem.

„Nejsem proti,“ potáhl jsem dalšího práska a zkoumavě si ho prohlédl, jestli začne sám nebo ho mám prosit.

„Tak jo, doprovodím Ivu domů a přijdu,“ odložil hrnek a vešel zpět do chodby spojující oba pokoje, malou kuchyňku schovanou za vchodovými dveřmi a koupelnu se záchodem na druhé straně od dveří, kterými prošel zpět k holkám.

Bylo jasné, že nemá chuť vyzradit víc než její jméno. Nejsem sice ženská (tedy teď momentálně), ale rozhodně bych rád věděl víc, než jenom jak se jmenuje.

„Ahoj, Honzo,“ pronikl pootevřenými dveřmi její zastřený hlas.

Než jsem stihl odpovědět a rozloučit se, bouchly vchodové dveře. Z chodby se ozvalo jenom Mirkovo: „Pardóóón.“

Než došlo na uhašení nedopalku, rozezněl se znovu zvonek. Už jsem měl na jazyku, koho nám to sem čerti nesou, když zajásala Debra, že přišly holky. S přibývajícím časem a přáteli nabývám dojmu, že naše malé dva plus jedna s krytou lodžií začíná vyhledávat až nezvykle moc lidí v tu nejméně vhodnou chvíli.

Moje myšlenky zašly ještě o kousek dál. Zajímalo by mě, jak bych si tady mohl užít nerušený sex s nějakou křepelkou, kterou bych třeba náhodou sbalil na svoje modré oči a lehce zanedbaný vzhled.

Než jsem mohl přijít s nějakým smysluplným řešením, otevřela Debra dveře.

Pokud jsem měl pocit, že bylo v pokoji málo hluku, tak teď bych to směle z lodžie označil za zónu s pravidelnými starty obřích osobních letadel v neustále se zkracujícím intervalu.

Holky propluly chodbou, aniž by mi věnovaly jediný pohled, a začaly ječet jedna přes druhou.

„Ahoj,“ překvapil mě Black, který usedl na židli, kde před pár minutami usrkával Mirek levný horký čaj.

„Ahoj, Blacku,“ pozdravil jsem kamaráda, který si svoji přezdívku vysloužil díky nepřetržitému nošení černého oblečení.

Nepamatuji si, že bych ho viděl v jiné barvě. Dokonce i pečlivě zastřižené vlasy na ramena mají stejnou barvu.

„Mně z těch ženských praskne hlava,“ usadil se a užívá si stejnou vyhlídku jako já.

„Proč myslíš, že jsem tady?“ sáhl jsem do krabičky pro další cigaretu. „Nepotkal jsi Míru?“

„Ne.“

„Před chvilkou odešli.“

„Odešli?“ zbystřil a zasunul pramen rovných vlasů za ucho.

„No jo, má nový objev. Šel jí vyprovodit domů a navrhl, že bychom mohli zajít na kulečník.“

„Dobrý nápad. Nepůjdeme napřed?“ hodil hlavou směrem k pokoji.

Nemohu říct, že by to nebyl dobrý nápad. Holkám jejich štěbetání vydrží až do noci a já mám ušní bubínky jenom jedny, navíc jsem je nevyhrál v loterii.

Nerad bych skončil jako napůl ohluchlý děda, který si celý život hrál na vojáčky, takže díky častým střelbám nosí dnes naslouchátko.

Snaha říct holkám, že jdeme s Blackem do Zetka, vyšla na prázdno. Když mi průvan vyrval kliku vstupných dveří z ruky, došlo mi, proč je v bytě při každém průchodu takový kravál.

Cestu mezi domky a přes louku vyplnilo přemýšlení, kde přišel Mirek k nové holce, což byla koneckonců i hlavní náplň našeho hovoru, když jsme zapadli do zatepleného přístavku se dvěma kulečníkovými stoly.

„Vezmeme si karambol,“ pozdravil jsem nakrátko ostříhaného pingla, který sáhl pod bar dřív, než jsem ho poprosil.

Občas není špatné být někde štamgast. Vzhledem k absenci jakéhokoliv podobného podniku v blízkém okolí jsme se jimi už po pár týdnech stali.

„Ahoj, Míro,“ mrkl Black na nově příchozího, když odehrál další desítku.

Dneska má prostě svůj den a mně nezbude než uznat, že má větší koule, i když jsme oba hráli umělohmotnými.

„Ahoj, Blacku,“ usedl na barovou stoličku opřenou vedle vchodu do přístavku.

„Jedno velký,“ postavil před něj pingl obvyklou objednávku.

„Jedno velký,“ kývl nepřítomně, jako by se ujišťoval, že si vážně dá pivo a ne třeba čaj, který tu nemají nic moc.

„Tak povídej, kanóne,“ vyzval ho Black, když hrnul kuličky na počítadle vedle něj zpět doprava.

„Co?“ vypadlo z nepřítomně vyhlížející tváře.

„Jak co. Máš novou babu a ani se nepochlubíš kamarádům?“ Nenechal se odbýt a já jenom pokrčil rameny, jakože nic.

„Zahraješ si s námi?“ snažím se ho vytáhnout z nezvyklé letargie.

„Ne, hrajte,“ rozhodl po chvilce přemýšlení, kdoví nad čím.

Usrkl pivo a dál zůstal němě zírat z okna.

„Třeba dostal kopačky?“ zkusil Black nahlas další možnost.

To už bylo na Míru přes míru. Sklouzl ze židle a vyšel dveřmi, zatím co jsem se snažil zasáhnout dvě koule, abych uhrál alespoň bod.

Pak následoval nechápavý pohled na Blacka, který jenom pokrčil rameny. Nejspíš by řekl něco ve smyslu, že je cíťa, což by Mirka nepochybně neodradilo v odchodu.

 „Pěkný Teplice,“ vysloužil jsem si zaslouženou pochvalu.

Ani nevím, kdo s tím označením přišel. Naštěstí jsme ho s přibývajícími hrami používali, čím dám tím méně.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.