Telefon máš položený displejem nahoru, jako pojistku úniku. Já mám otevřený kalendář a v ruce tužku, co už ani nepíše — jen ji drtím mezi prsty, až mi zbělají klouby. Vymyslím večer, vymyslím sobotu, vymyslím výlet. Ne protože mě baví dělat program. Protože jinak se nic nestane.
Můj volný čas s tebou nevypadá jako volný čas. Vypadá jako vyjednávání. Navrhnu kino a ty se zatváříš, jako bych chtěla, abys po práci ještě šla na brigádu. Navrhnu procházku a slyším, že jsi unavená. Navrhnu víkend mimo město a vytáhneš počasí, ceny, čas, náladu. Vždycky existuje důvod, proč se ti nechce.
A pak uděláš tu nejpohodlnější věc: necháš to na mně. Jedinou větou, co mě začíná vytáčet: „Tak vymysli něco, když chceš.“ V té větě je schovaný celý systém. Já chci, já řeším, já nesu. Ty jen schvaluješ, nebo shazuješ.
Zkouším to brát jako období. Jako únavu. Jako to, že máš hlavu plnou práce a já zrovna víc energie. Jenže to „období“ se táhne. Mění se jen kulisy: jednou pracovní stres, jindy špatný spánek, pak „nemám náladu“, pak „ne dneska“. Výsledek je pořád stejný — a až nepříjemně stabilní.
Čas se mnou se u tebe často tváří jako úkol navíc. Ne jako něco, co si chráníš. Vnímám to na detailech, které se nedají omluvit „špatným týdnem“. Opožděný odchod, kdy ještě deset minut stojíš u zrcadla a kontroluješ telefon. Zívnutí do půlky věty, když ti vyprávím, proč chci vypadnout z města. Tvoje „hm“ a „jo“, jako zvuky na pozadí. A pak moje automatická snaha to zachránit: zjemnit tón, přihodit další variantu, zkrátit plán, udělat to „méně náročné“, aby ses náhodou necítila zatlačená do něčeho, co není tvoje.
Sabotuješ to bez křiku. Nemusíš říkat „nikam nejdu“. Stačí rozmělnit můj návrh na prach. Jedna drobná námitka, druhá, třetí. Každá sama o sobě rozumná. Dohromady z toho udělají hromádku, přes kterou se nepřeleze. A ty pak sedíš, jako by se to stalo samo. Jako by ten večer prostě „nevyšel“.
Když už se někam dostaneme, často to zkazí drobnost, která zabije chuť na příště. Tvůj výraz v autě, v tramvaji, u pokladny. Půlka cesty v tichu. V cíli pak věta, že „to bylo vlastně fajn“. Jenže mně mezitím běží účet. Ne peníze. Energie. Kolik stojí dostat tě z domu. Kolik stojí udržet tě přítomnou, nejen fyzicky.
A když se mi to nechce platit, když ve mně sedí únava jako těžký kámen v žaludku, stane se něco paradoxního: začneš se cítit odstrčená. Najednou „mezi námi něco je“. Ne proto, že se vezeš. Proto, že já přestávám dělat servis. V tvém světě vztah funguje, dokud někdo nedělá problém. A problém jsem v tu chvíli já, protože přestanu vyrovnávat tvoje pohodlí.
Zkouším být férová. Nechci z tebe dělat špatného člověka jen proto, že nejsi nadšená z programů. Nechci, abys byla extrovert. Nechci víkend každý týden. Chci minimum: abys občas přišla s jedinou konkrétní věcí a udělala pro ni krok. Čas. Místo. Rezervace. Lístky. Jedna skutečná iniciativa, ne mlhavé „někdy“.
Jenže mlha je tvoje komfortní zóna. V mlze se dá sedět na gauči a nic neslíbit. V mlze se dá odmítnout bez náhrady. V mlze se dá říct „uvidíme“ a mít pocit, že jsi byla vstřícná. A já v té mlze stojím s mapou v ruce jako blbá, protože mapu držím jen já.
Začínám si všímat, jak rychle se ze mě stává ta protivná. Stačí pár odmítnutí a už mluvím kratšími větami. Už nenabízím pět variant. Už nemám chuť být milá. A ty na to reaguješ, jako by problém byla moje nálada, ne tvoje pasivita. Jako bys čekala, že budu pořád přicházet s nápady, a ještě to budu podávat s úsměvem, aby tě to náhodou neobtěžovalo.
Nejvíc ponižující na tom není, že musím něco vymýšlet. Je to ten pocit, že prosím o něco, co by mělo být samozřejmé: o společný čas, který někdo chce. O zájem, který se nepřepíná do úsporného režimu ve chvíli, kdy se má udělat drobný krok dopředu.
Pak přestanu vymýšlet program. Ne jako trest. Jako test reality. Ne dva týdny. Prostě přestanu. Žádné „co kdyby“, žádné lístky, žádné návrhy. Jen prázdný okno v kalendáři, které tentokrát nevyplním já.
Všimneš si toho rychle. Zvedneš oči od telefonu. Chvíli čekáš, že to zkusím znovu. Možná přihodíš svoje „tak kam chceš jít?“ — větu, která vypadá jako otázka, ale je to jen přesunutí práce zpátky na mě. A já poprvé necuknu.
Neodcházím v hádce. Odcházím ve chvíli, kdy mi dojde, že prosit o společný čas je nedůstojné. Přestanu se přetlačovat s tvou pohodlností. A protože se vztah bez toho přetlačování nehne, je to vlastně jednoduché. Vezmu si svůj čas zpátky. A s ním odejdu i já.