Nejsem na prodej - 9. část

Ráno moudřejší, řekl nejeden moudrý muž, který si na vlastní kůži ověřil pravdivost tohoto starého přísloví. Také si to mohl říct, dokonce opakovat celou noc, kterou nebyl schopen usnout, protože před sebou viděl ty kaštanové oči vykukující z protáhlého obličeje, jemuž vévodí ostře řezaná brada. Sportovní sestřih už jenom dokonal jeho emocionální zkázu. Je lapen do jejích síti. Definitivně a bez pardonu.

„Dobré ráno,“ probudil ho po pár hodinách spánku její nakřápnutý hlas.

„Dobré,“ zamumlal. Nemá ani tu nejmenší chuť upustit pracně vyhřátý spacák.

„Co si dáš k snídani?“ pokračuje ve snaze vyhnat ho co nejrychleji ze svého domku.

„Asi kafe,“ odvětil zachumlaný a odhodlaný ještě chvíli spát.

Cvaknutí konvice a prudké zavření dveří ho donutili otevřít oko. Čilý ruch, který zvládla udělat jediná osoba, ho sice nepřesvědčily, že by měl vstát, nic méně přispěly k rozhodnutí uvolnit místo mezi stolem a dveřmi.

„A co k tomu?“ zeptala se otočená zády k němu.

Neví, zda je opilý, když nic nepil nebo má halucinace, ale má pocit jako by stála u okna, jímž prochází oslepující paprsky a on vidí jenom její siluetu v bílé košili s bídou zakrývající nádherně vytvarované pozadí.

Nejspíš zase nějaký obraz z filmu, zahnal představu a rozepnul zip spacáku. Když z něj konečně vylezl, zjistil, že v místnosti není taková zima, jak se mu večer zdálo. Složil své provizorní lože do kouta za dveře a šel vykonat ranní hygienu.

Když se vrátil s rozlepenýma očima, ucítil vůni právě umleté kávy a zahlédl namazaný chleba. Snad to bílé není sádlo, zarazil se při vrávoravé chůzi směrem kde tuší stůl. Vážně má pocit, jako by včera vypil galon whisky.

„To je sádlo?“ ukázal na plátek chleba ležící uprostřed stolu.

„Ne to je tachini. Chceš ho?“

„To se může jíst?“ čuchl si tmavému plátku.

„Ochutnej.“

„Ne děkuji. Nemusím mít vše.“ Zvedl ruce jako, by se vzdával pocty ochutnat nevzhledně vyhlížející hmotu s exotickým názvem.

Neměla chuť ho přemlouvat, tak mu namazala chleba s máslem, sýrem a přidala plátek šunky od kosti, kterou měla přichystanou k odpolední svačině.

„Normální chleba asi nemáš co?“ pohlédl na tmavě hnědý krajíček, který nikdy nejedl.

„Bohužel. Dobrou chuť.“

„Budu ji potřebovat,“ neubránil se uštěpačné poznámce, kterou přešla bez náznaku rozčarování, co by vlastně nechtěl.

Může být rád, že ho tu nechala přespat a on si milostpán ještě vymýšlí. Přesně tyto myšlenky nechala plavat a začala přemýšlet nad prací, která jí přišla včera odpoledne. Jako obvykle nemá moc času, protože překlad chtějí už zítra večer.

Je fajn, že si agentura účtuje za tyto expresní překlady sto procentní přirážku, ale stejně chtěla mít víkend jenom pro sebe a rozečtenou knihu. Možná by zkusila něco jako předvánoční úklid. Místo toho vyhodí toho…

„Je to dobré,“ zamlaskal na důkaz, že to myslí vážně.

„To jsem ráda,“ dojedla poslední sousto. „Vážně myslíš, že netrefíš zpátky?“ pohlédla z okna.

Konečně přestalo sněžit, oddechla si. Silnice už bude protažená, vzpomněla si na Petra, který se nejspíš celou noc nezastavil.

Cesta není zase tak složitá, snaží si vybavit, kde všude bude muset odbočit. „Je to jednoduché,“ dospěla k jednoznačnému závěru, že trefí každý, kdo umí řídit.

„Možná pro tebe, ale já jsem schopný zabloudit i na Václaváku.“ Zamračil se jako by právě prozradil své nejtajnější tajemství nebo svěřil knězi nepovedenou bankovní loupež.

Tak blbou výmluvu by si nevymyslela, i když statisticky a geneticky mají ženy horší navigační schopnosti ne muži.

Třeba není muž, zamyslela se při pohledu na jeho posed. Nezná moc mužů, kteří si sednou ke stolu a dají nohu přes nohu. K tomu se ještě nahrbí nad deskou stolu jako kočka. S tou kočkou má ještě společný zkoumavý pohled, jako by vyhlížel svojí příští kořist.

Hladový lovec, co má smůlu, usmála se před tím, než se zvedla a odnesla prázdný hrnek do dřezu.

Během pár kroků si rozmyslela umýt prázdný hrnek od kafe, protože postaví vodu na další. Ukáže mu cestu a pak půjde překládat. Přesně tak to udělá.

„Mám moc práce. Budeš si muset poradit a nezabloudit.“ Postavila vodu na druhou ranní kávu.

„Hm,“ začal horečně přemýšlet, jak by jí přesvědčil, že bez její pomoci zabloudí. Navíc má Kamily auto, vzpomněl si na noční scénku před místní hospodou. „Jsem tu Kamily autem, asi bych jí ho měl vrátit.“

„Dobrá. Odvezeme Kamile auto a pak tě hodím na barák.“ Vypla konvici s napůl uvařenou vodou.

„Děkuji. Jsi hodná.“

Snaha o co nejlaskavější tón příliš nezabírá. Sice chápe, že v tom má částečně prsty, ale kdyby jí Kamila netahala na tu zpropadenou oslavu, tak se nic z toho nestalo.

„Obleču se a vyrazíme.“

Jenom kývl. Poslední doušek ranního životabudiče v něm zmizel a stejně jako Simona by si dal ještě jeden. Chtěl jí poprosit, ale chápe, že má práci.

„Nemohl bych ti pomoci?“

„S čím?“ zaslechl přes pootevřené dveře.

„S tím překladem.“ Konkretizoval svoji nabídku. Bylo by prima oprášit svoje jazykové dovednosti, které začínají poněkud rezivět.

„Nejdřív odvezeme Kamile auto a pak uvidíme.“ Vyšla celá v bílém. Bílé kalhoty, bilí tlustý svetr a bílá vestička. Ještě jí chybí bílá čepice, pomyslel si, než postřehl, že jí drží v ruce.

„Jak poroučíš, má paní,“ snaha o vtip mu moc nevyšla, místo toho zahlédl blesk v jejích očích.

Stačil zlomek vteřiny, který ho přibyl na kříž a mučil těmi nejdůmyslnějšími způsoby, jakých byli naši předci schopni.

Než se stihl vymanit ze svých černočerných představ, vzala klíčky od auta a přešla ladným krokem celou kuchyň. Rychle sáhl po odložené bundě, v níž má vše, co si sebou přivezl, aby jí následoval. Pořád má ten příjemně mrazivý pocit, že by s ní mohl zažít něco, o čem zatím jenom snil.

 „Jsem takový malý strašpytel,“ zamumlal si pro sebe, zatím co Simona vložila klíč do zámku, aby zamkla své malé útulné království.

Také by chtěl mít své království. Dokonce by ho mohl, kdyby mu je prodala, ale ona místo toho řekne, že není na prodej. Usmál se té nepochybně zkomolené větě, aby mu úsměv doslova zamrznul při pohledu na Kamily vůz. Tedy přesněji řečeno při pohledu na to co je z něj vidět. Nejspíš nebyl nejlepší nápad nechat stát vůz, tam kde bývá autobusová zastávka, když všude kolem řádí sněhová vánice.

„Ups,“ vypadlo z pootevřených úst.

„Jsi na tom líp než já,“ pohlédla na stejnou hromadu sněhu, kterou tu našla i včera.

Těžko říct zda jí i dnes zachrání princ bez bílého koně, za to s pořádným hrablem před oranžovým monstrem.

Pohlédla nejprve doleva a pak doprava. Dnes nebude mít tolik štěstí. Určitě spí po náročné noční službě, posteskla si a pootevřela vrata garáže, aby vyndala dvě lopaty.

„Na,“ podala jednu Alexandrovy, který se tváří, že něco takového vidí poprvé a tudíž ani netuší jak jí použít.

„Díky,“ vyrazil vyprostit své auto.

Jak mohla být tak hloupě naivní a myslet si, že by jí snad mohl pomoci.

Jsi blbá kráva, začala si nadávat.

Místo, aby seděla pěkně v teple, dělala na překladu, který musí zítra odevzdat, tak tu bude celé dopoledne odhazovat auto. S naštvaným výrazem ve tváři se zakousla do prvních metrů příjezdové cesty. Naštěstí to nebylo tak hrozné, protože jí Petr v noci nejspíš prohrnul.

„Konečně,“ odfoukl si, když odhodil poslední kus sněhu, který bránil otevření dveří u řidiče.

Dokázal něco, co na začátku vypadalo jako nemožné. Opřený o násadu lopaty, sleduje výsledek svojí práce a je na sebe náležitě hrdý. Kdyby nebyla taková zima, mohl by tak stát do večera.

Dřív než drkotání zubů ho překvapilo zatroubení za jeho zády.

Stihl uskočit zlomek vteřiny před tím, než kolem projel sypač se spuštěnou radlicí, která nahrnula zpět vše, co tak pracně odházel.

„Do prdele. To snad ne.“ Mrsknul vztekle lopatou o zem.

Sedl si na metr vysokou hromadu sněhu a začal přemýšlet, jestli vzteky rozkopat první co mu přijde pod ruku nebo jenom sedět se slzami v očích, které by podtrhly frustraci z dnešního rána.

„Dej mi klíčky,“ přistoupila k němu.

Sáhl do kapsy, aby je vytáhl, ale místo nich našel jenom balíček žvýkaček.

„To snad ne,“ stáhl si rukavici, aby zkontroloval i další kapsy.