Popravdě nevím, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalky. Vlastně nevím, proč mě napadlo ji pozvat kamkoliv, proč mě napadlo jí vůbec volat. Možná v tom byla samota, možná chuť poznat něco či spíše někoho nového.
Jestli by mě v životě něco nenapadlo, tak je to chodit s někým, jako je ona. Tedy pokud bych v jejím případě vůbec použila ženský rod.
Co vypadalo ráno jako blbost, se během dne začalo měnit v něco zajímavého, i když jenom v mojí hlavě, a já se začala těšit na večer. Pořád to ještě může být propadák, ale něco uvnitř mi našeptává, že nebude.
Pořád mi v hlavě zní, že se těším na večerní akci, a já nevím proč. Nikdy jsem se na ty akce netěšila a chodila tam jenom proto, že se to od partnerky očekává. Ve skutečnosti bych raději dělala cokoliv jiného, anebo nedělala vůbec nic.
Pořád by mi to bylo příjemnější, než trávit čas ve společnosti nabubřelých eg a namyšlených individuí, co se zavřela do bubliny, aby ztratila pojem o reálném životě. Možná je to příkré hodnocení. Možná je jenom nechápu, ale jak bych mohla, když jsou naše světy tak vzdáleny?
Ostatně jsem nebyla jediná, kdo se nesnažil. Když se nesnaží oba, tak přijde nevyhnutelný konec, a tím je moje poslední návštěva její vernisáže. Nejspíš nikdo nečeká, že přijdu, ale já se s tím divným světem chci rozloučit. Dát mu poslední sbohem a vrátit se do toho svého, který je v mnohých ohledech ještě bizarnější a nejspíš i uzavřenější, protože se cítí zranitelnější.
Sedím v tramvaji. Jedu někam, kam jsem jezdila z donucení, ale tentokrát se na to těším, protože alespoň na okamžik propojím dva světy. Ruku na srdce, bude to spíš taková malá pomsta. No, malá…
S tím propojením dvou světů jsem si čím dál tím míň jistá. Nevím, zda je něco takového vůbec možné propojit. Možná ano, ale pro mě to už není důležité. Nakoukla jsem někam, kam jsem vždycky toužila nakouknout, abych zjistila, že to není pro mě.
Vlastně ani ten svět, z něhož jsem tam nakoukla, už není pro mě. Proměna je za mnou a vše, co se tam řeší, mi najednou přijde malicherné a nesmyslné a ty žabomyší války pro další život nepodstatné. Ostatně nejsem jediná, kdo to celé hodí za hlavu, protože musí řešit práci, bydlení nebo partnera, a ne to, kolik má baštit hormonů nebo kde je levná epilace.
Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi to úsměvné, protože vše se točilo kolem proměny. Byl to v posledních pár letech středobod mého vesmíru, a teď mě to vůbec nezajímá. Dokonce mě nezajímá ani většina lidí, které jsem díky tomu poznala, protože nás nespojuje nic než jedna diagnóza.
Sedím v tramvaji a přihlouple se usmívám. Mám to za sebou, a tím „za sebou“ nemyslím jenom operaci, ale i první vztah… první dívčí vztah. První vztah, o kterém se mi zdálo. Poprvé jsem se mohla milovat se ženou a být přitom žena.
Někomu to může přijít divné, malicherné či dokonce ujeté, ale pro mě to znamená vše. Jistě není to objevení léků na rakovinu, ale většina z nás žije s mnohem menšími ambicemi. Někomu prostě stačí jenom chodit do práce a nadávat na systém. Mně stačí naplnit vlastní osud – díky bohu za to.
Sedím v tramvaji a nevnímám nic a nikoho kolem sebe. Dokonce ani zastávku, na které musím vystoupit. Mám to jen tak tak, aby mě řidič nezavřel ve dveřích.
Vážně tam chci jít? Začínám pochybovat, že je to dobrý nápad. Hledím na galerii a neunikne mi taxi, které před ní zastaví.
Chvilku se nic neděje, dokonce ani nerozsvítí blinkry, aby upozornil řidiče za sebou, že to bude na dýl. Naštěstí je víkend a k tomu večer, tak ho řidiči nezahrnou proudem nadávek a klaksony netroubí, co jim plechové útroby stačí.
Konečně z něj vystoupí elegantní žena. Pravda, trochu nesmělá, ale to na jejím půvabu neubírá, spíš naopak. Nechá vyniknout svoji zranitelnost, jako by tím říkala, že po jejím boku chybí někdo, kdo ji ochrání.
S rozpaky, ale přesto jistým krokem dojde až ke dveřím, vezme za kliku a zmizí uvnitř – dorazila.
Ten jediný pohled rozhodl. Kdyby na mě v tu chvíli zapůsobila jinak, asi bych smazala její číslo z mobilu a rozhodně nevešla za ní.
Když si ji vybavím včera na diskotéce a dnes, mám pocit, že jsou to dva úplně jiní lidé. Také možná zamířila do pro ni neznámého světa, tak bych ji neměla nechat dlouho čekat.
Vejdu do povědomě potemnělého prostoru a čekám, než si oči přivyknou. Teď ji ještě najít. Povedlo se. Stojí tam chudák tak sama, až je mi jí líto.
Jdu k ní. Stojím za ní a přemýšlím, jestli nemám odejít. Podle hodin to už mělo začít, ale když si tak vybavuji ty předchozí vernisáže, nikdy nezačala včas. Vždy na sebe nechala čekat. Myslela jsem si, že chce lidi kolem napínat, ale měla před každým vystoupením takovou trému, až bylo s podivem, že vůbec vylezla a nepozvracela se přitom.
Teď nemusím koukat na její bílý až zelený obličej, ale na jiný. Vlastně nekoukám na obličej, ale na její záda. Udělám ještě malý půlkrok a dotknu se její ruky.
„Ahoj,“ čekám, že ucukne.
Neucukne, jenom se chvěje.
„Dobrý den.“ Kužel světla dopadá na bývalku.
Má podobné šaty jako Tifany. Teď začne děkovat všem včetně své partnerky – tedy mě. Tedy mě už vlastně ne – díky bohu.
Najednou mám pocit, že je kolem moc světla, tak začínám pomalu couvat, ale pořád držím Tifany za konečky prstů. Snad půjde taky, a když ne, tak já určitě.