Většina už to asi slyšela, protože jak jsem zjistila, tyhle zprávy se dlouho neutají. Nevíte, co mám na mysli? Pak jste zřejmě posledních 14dní nebyli v civilizaci. Nebudu tady rozebírat proč a nač a zač, to je moje soukromá věc. Je jen na mém rozhodnutí, co bude dál. Rozhodnutí padlo -- chci být sama sebou. Věřím, že jsem spoustu lidí překvapila, některé dokonce i šokovala. Někoho se to asi nedotklo, třeba si stejně jako já myslí, že transsexualita není věc veřejná.
Ocitla jsem se před rozhodnutím, před kterým stáli všichni transsexuálové, kteří chtějí jít na operaci: Musím s pravdou ven. Kamarádi a známí byli v mém případě prakticky vyřešeni. Před lety jsem změnila priority a staré kamarády vystřídali ti, kteří stejně jako já měli a mají svá tajemství. Druhou skupinou je rodina. Přiznám se, že z toho mám pořád strach. Co na to asi řekne? Všechny tyto úvahy ale nakonec vyřeším konstatováním, že žiji svůj život a ne jejich a je po problému. Člověk, který je mi nejbližší, je moje maminka. Byla první kdo se před lety dozvěděl o mé zálibě v převlékání. Tehdy pro mě nepochopitelně zaujala velmi zvláštní postoj -- je to tvoje věc, dělej si co chceš, ale doma se budeš chovat slušně. Dnes s odstupem času dávám této velmi moudré ženě za pravdu. V té jediné větě je řečeno vše. Je to moje věc a ne každý to dokáže přijmout. Když jsem s mamkou mluvila o tom, co chci, překvapila mě. Přesněji řečeno, její přístup mě překvapil a musím dodat, že více než příjemně. Vzala to jako fakt. Je to tvoje věc.
Třetí a poslední skupina lidí, kteří by to měli vědět, jsou ti, s nimiž pracujete. Ano největší problém bývá právě zde. Řeknete to v práci a oni vás vyhodí. Toto dilema jsem řešila asi nejvíc. Tento sociální a ekonomický aspekt je bezesporu na celé věci nejtíživější. Ti, co tím prošli, budou jistě vědět o čem mluvím. Jistě pochopí s jakým strachem a obavami jsem šla za svým nadřízeným. Moje štěstí asi bude v tom, že mým nadřízeným je žena. Ale o tom až příště.