Venku před budovou je chladněji. Schody jsou vlhké, město voní po kameni, benzínu a polovině května. Řidič stojí u auta, ale já mu rukou naznačím, že ještě ne. Nechci tě hned zavřít do zadního sedadla, kde by mezi námi byla středová konzole, láhev vody a otázka, kam teď. Potřebuju pár kroků. Potřebuju slyšet tvoje boty vedle svých, ne ozvěnu sálu. Potřebuju tě vidět bez červeného čalounění, programu v ruce a světel, která člověku lichotí i v okamžiku, kdy si to vůbec nezaslouží.
Jdeme pomalu po chodníku, jen k rohu a zpátky, směšně krátká procházka v šatech, které nebyly navržené pro dlažební kostky. Držím tě lehce za paži, tentokrát už bez záminky. Podpatek ti na jednom místě trochu uklouzne, naštěstí nic velkého, jen ten malý protivný zvuk kovu na vlhkém kameni.
Automaticky stisknu tvoji ruku, abych tě zachránila. Obejmu tě pak kolem pasu. Přitáhnu tě k sobě prudčeji, než jsem chtěla. Rameno nastavím trochu za tebe, úplně zbytečně, protože kolem nás není nic než mokrý kámen, obrubník a řidič v autě tři metry za námi. Jenže moje tělo už to vyhodnotilo po svém. V té jedné krátké vteřině nejsi host večera, program v ruce, žena v půjčených šatech, kterou bezpečně odvezu domů. Jsi někdo, koho nechci nechat padnout, ani kdyby to mělo podobu směšně kluzké dlažby před Rudolfinem.
Zůstaneš stát. Jen se na okamžik opřeš dlaní o moje rameno. Prsty se ti zachytí ve švu mých šatů a já najednou nechci chránit jen tvůj kotník v tenkém pásku boty. Chci chránit ten rychlý stud v obličeji, tvoji snahu okamžitě se narovnat, tvoje mlčení, které se po koncertě drží mezi námi jako složený šál přes předloktí. Chci stát mezi tebou a vším, co by tě teď nutilo vysvětlovat, omlouvat, ustupovat, tvářit se rozumně. Ta potřeba není pohodlná, navíc se nehodí k večerním šatům ani k autu s řidičem.
Pas pustím první, protože tam moje ruka už nemá co obhajovat. Ruku nechám zaklesnutou na předloktí. Není to křečovité sevření, aby sis mohla kdykoli ustoupit, a zároveň dost jasně na to, aby bylo poznat, že bych tě nejradši nepustila vůbec. Ty se narovnáš skoro dotčeně, jako by uklouzla dlažba, ne ty, a jako bys jí to hodlala vyřídit doporučeným dopisem. Přitom mi dovolíš zůstat.
Zastavíš se dřív než já. Pohled se ti zasekne u kraje chodníku a já se otočím. Máš v obličeji otázku, ale nevyslovíš ji. Jsem ti za to vděčná. Vyslovené otázky někdy zbytečně zničí kouzlo okamžiku, rozkrájí ho na odpovědi, pravidla a varianty. Já teď nechci varianty. Chci tvůj pohled, tvoji ruku na mém předloktí, studený vzduch u límce, kovovou chuť nevyřčeného rozhodnutí. A taky chci ten tvůj nepatrně uražený výraz, jako by za to celé mohl někdo jiný — hudba, šaty, moje ruka, špatně položená dlažební kostka, cokoli kromě tebe.
Udělám půlkrok blíž.
Dost pomalu na to, abys mohla uhnout. Dost blízko na to, aby ses už nemohla tvářit, že nerozumíš. Moje dlaň se dotkne tvé tváře, palec zůstane u lícní kosti, prsty u vlasů za uchem. Kůže tam má jinou teplotu než v sále, venku rychle chladne, ale pod ní je pořád ten spěch, který jsem cítila na zápěstí. Jeden pramen vlasů se ti uvolnil z účesu a já ho ani neodhrnu hned. Drží se mi o kloub prstu, drzý a tenký, úplná maličkost, která má v tu chvíli víc sebevědomí než my dvě dohromady. Nakloníš hlavu do mé ruky. Ne moc. Jen tolik, aby se mi v hrudi pohnulo něco, co jsem celý večer držela v pozadí. Tvoje oči na okamžik sklouznou k mým rtům a zase zpátky. Rychle. Skoro služebně. Jako kontrola položky v seznamu, jenže ten seznam se ti právě rozpadl v ruce.
Políbím tě opatrněji, než bys možná čekala.
Žádné převzetí, žádná ukázka sebevědomí, žádný podpis pod vlastnictvím. Jen ústa na ústech, první kontakt měkčí než tón, který ho před hodinou v sále rozsekl, a potom druhý, jistější, když zjistím, že neuhýbáš. Tvoje ruka se sevře na mém rukávu. Cítím látku mezi tvými prsty, cítím tvoje nadechnutí proti své tváři, cítím, jak se celý dnešní den — kancelář, obálka, salon, sál, potlesk — smrskne do místa, kde se nás dotýká studená pouliční lampa přes zavřené víčko. A pak se stane ta malá věc, kvůli které bych si nejradši nafackovala i zatleskala zároveň: přestaneš čekat. Tvoje ústa se pohnou proti mým, nesměle, nenápadně, spíš s tichým rozpakem člověka, který se právě přistihl při vlastní touze a neví kam s ní.
Nechám ti čas. Skoro až velkoryse, když uvážím, jak málo velkorysá jsem uvnitř. Moje prsty u tvých vlasů zůstanou klidné, i když by stačilo málo, jeden pevnější dotek, jeden krok, a tvoje záda by se ocitla blíž k autu, ke dveřím, ke všemu, co by šlo udělat rychleji. Jenže rychlost by mi teď připadala laciná. A já dnes večer utratila dost za to, aby nic nebylo laciné, ani moje trpělivost.
Když se odtáhnu, nechám dlaň ještě chvíli na tvé tváři. Neříkám nic. Ty taky ne. Vedle nás projede taxi a jeho pneumatiky rozříznou tenkou vrstvu vody u obrubníku. Ten zvuk je nehezky obyčejný, skoro směšný, a právě proto nás vrátí do reality rychleji, než cokoliv by nás mohlo napadnout. Řidič našeho auta se ani neotočí. Vidím jen jeho profil za čelním sklem, dokonalou diplomacii šíje, která předstírá, že se poslední dvě minuty věnovala výhradně dopravní situaci. Praha by mu za to měla dát medaili a snížené parkovné.
Pak se podívám na tvoji tvář, na rozmazaný okraj rtěnky, velmi drobný snadno opravitelný detail. Vytáhnu z kabelky kapesník. Nechám tě myslet si půl vteřiny, že ti ho podám. Místo toho se k tobě znovu přiblížím a setřu ti barvu z koutku úst sama. Pomalu. Palcem přes kapesník, bílá látka, tmavá stopa, tvoje nehybnost. Při tom ztuhneš víc než při polibku, což je od tebe nefér a od mé nervové soustavy vyloženě podraz. Ten kousek bílé látky mezi mým palcem a tvými ústy zničehonic působí důvěrněji než všechno předtím. Praktická péče, ano. Úplně nevinné gesto, kdyby se mi u něj nezrychlil dech.
Teď už se usměješ bez obrany. Ne široce, to by bylo podezřelé. Jen ti povolí koutek a brada, jako bys na půl vteřiny vzdala dohled nad všemi emocemi. A mně se uleví tak prudce, až se skoro rozesměju. Neudělám to. Mám pořád nějakou pověst, šaty bez kapsy a kapesník s otiskem tvé rtěnky mezi prsty. Člověk si musí vybírat, kde bude nedůstojný.
Auto čeká tři metry od nás. Večer ještě neskončil. Vím to podle toho, jak se díváš na otevřené zadní dveře, potom na mě a potom zpátky na ulici, kde se v kaluži třese odraz lampy. Neptám se tě, jestli chceš jet domů. Nechci tě tlačit otázkou, ve které by se slušnost mohla převléct za souhlas. Jen řeknu, že tě odvezu, kam budeš chtít, a nechám tu větu stát mezi námi stejně jasně jako obálku na stole. Řeknu ji klidněji, než se cítím. To se mi většinou daří. Rozpočty, správní rady, tiskové otázky, žena v tmavých šatech před autem po koncertě — všechno má nakonec nějaký tón, kterým se dá krotit vlastní tep. Jen u tebe ten tón pracuje rychleji.
Tentokrát se nerozklepeš.
Jen přikývneš, vezmeš mě za ruku sama a nastoupíš do auta první. Já za tebou. Dveře se zavřou s tlumeným zvukem, město zůstane za sklem, a než řidič nastartuje, naše kolena se v tmavém prostoru zadního sedadla znovu dotknou. Tentokrát už ani jedna z nás neuhne. Kabelku položím vedle sebe, ne mezi nás. Všimneš si toho. Samozřejmě že si toho všimneš; dnes večer sis všimla i toho, jak dlouho jsem držela program v ruce, když už nebylo co číst. Na podlaze auta leží úzký proužek světla z lampy, přesně mezi špičkami našich bot. Voní tu kůže, déšť z podrážek a tvůj parfém, který se drží někde u ramene šatů.
Řidič se zeptá, kam pojedeme. Udělá to tiše, profesionálně, skoro bez zvuku. Přesto ta otázka dopadne mezi nás jako položený klíč. Podíváš se na mě, ne na něj. V tom pohledu je pořád ostych, ale už ne ústup. Spíš zvědavost, která se snaží tvářit slušně a moc jí to nejde.
Řeknu mu tvoji adresu, protože ji znám díky celé té pečlivé organizaci, kterou jsem si na dnešní večer navlékla jako druhé šaty. Ne proto, že bych tě tam chtěla odložit. Spíš proto, že cesta domů je nejčistší nabídka. Dá se přijmout, změnit, přerušit. Dá se v ní mlčet a dívat se z okna na mokré koleje. Dá se v ní položit ruka na sedadlo dlaní vzhůru a nedělat z toho událost.
Tak ji položím.
Ne hned na tvoje koleno, ne přes tvoje prsty, žádná malá invaze pod záminkou něhy. Jen vedle sebe na kožené sedadlo, dlaň otevřenou, nehybnou, směšně formální. Skoro jako podpisový arch bez podpisu. Za oknem se rozmaže žlutá lampa, auto se odlepí od chodníku a tvoje ruka se po dvou vteřinách pohne. Prsty se mi zasunou do dlaně, trochu studené na konečcích, a já se podívám před sebe, protože kdybych se v tu chvíli podívala na tebe, nejspíš bych se usmála tak hloupě, že bych si to nikdy neodpustila.