Lucie mi dolévá prosecco a na mobilu ukazuje fotku nové kanceláře. Skleněné příčky, šedý koberec, tři kytky v bílých květináčích. Řeknu, že to vypadá jak čekárna v reprodukční klinice, ona se zasměje a já zvednu oči.
Ve dveřích stojíš ty. V ruce skleničku, pusu sevřenou a nahrbená ramena. Nezarazí mě to hned. Jen zbystřím. Myslím si, že tě něco naštvalo. Markéta. Práce. Ten její bývalý, co se sem zase vetřel bez pozvání. Nenapadne mě, že jde o mě.
Přijdeš k nám pomalu a zastavíš se tak blízko, až mě bokem odstrčíš od linky. Řekneš, že domů trefím i bez doprovodu. Řekneš to klidně, spíš výhružně.
Lucie stáhne ruku s lahví a prosecco jí přeteče přes hrdlo na prsty. Markéta u dřezu přestane krájet limetu. Nůž nechá na prkénku vedle půlky citrusové dužiny a tváří se, že ji strašně zajímá miska s ledem. V kuchyni je najednou ticho. Takové to trapné. To, které člověk pozná podle toho, že i led v kbelíku praská moc nahlas.
Až v té chvíli mi dojde, co děláš.
Nejdřív necítím stud. Nejdřív přijde čisté, tvrdé nepochopení. Jako když tě někdo bez varování plácne přes obličej a ty první vteřinu nevíš, jestli to byla chyba, nebo úmysl. Kouknu na Lucii, pak na tebe, a dojde mi, že tohle není poznámka. Tohle je obvinění narvané do jedné věty, aby se dalo schovat za vtip. Docela chytré. Kdyby to nebylo tak ubohé.
Lucie něco zamumlá o tom, že jde za ostatními, a zmizí. Samozřejmě. Kdo by se dobrovolně nechal postříkat cizí partnerskou hysterií, když může utéct do obýváku k brambůrkám a vínu. Ty stojíš přede mnou a v očích máš ten výraz, který už nejde vysvětlit jinak. Nevypadáš raněně ani smutně. Vypadáš naštvaně a přesvědčeně. To mě zvedne ze země rychleji než všechno ostatní. Chytnu tě za loket a táhnu tě do chodby mezi kabáty.
Tam to z tebe vypadne celé. Že nejsi slepá. Že celou dobu vidíš, jak se na mě dívá. Jak se ke mně naklání. Jak si to užívám. Poslouchám tě a chvíli mám pocit, že mluvíš na někoho jiného. Na ženskou z cizího bytu, která se po večerech baví tím, že si honí ego nad cizím proseccem a cizí pozorností. Jenže ty mluvíš na mě. Na mě, se kterou bydlíš. Na mě, která s tebou ráno řeší nákup, večer skládá prádlo a ví, že si do těstovin dáváš víc pepře, než je zdravé. Stačí deset vteřin u linky a už ze mě uděláš někoho, koho je potřeba zpacifikovat.
A tady ve mně konečně bouchne vztek.
Ne kvůli Lucii. Kvůli tobě. Kvůli tomu, jak málo si o mně v tu chvíli myslíš. Jak snadno ze mě uděláš koketu, co prahne po cizí pozornosti. Jak rychle si v hlavě vyrobíš verzi mě, která ti právě ubližuje, a pak po mně chceš, abych se ti šla omlouvat. Stojíme mezi mokrými bundami a rozšlapaným blátem z chodby a mě poprvé napadne, že možná vůbec nevíš, koho máš doma.
Řeknu ti, že ses zbláznila. Ne zaobaleně jak to máš ráda, ani laskavě. Prostě to ze mě vypadne. Ty na to okamžitě přihodíš, že jen pojmenováváš, co je před očima. Že se nemám tvářit jako nevinná. A tím mě dorazíš úplně. Protože já se nevinná netvářím. Já jsem nevinná. A najednou stojím v cizí chodbě a vysvětluju něco, co se vůbec nestalo, jen proto, že sis v hlavě vymyslela vlastní film a obsadila mě do hlavní role bez konkurzu.
Cestou domů mlčíš. Já taky. V autě je přetopeno, skla se na okrajích lehce zamlžují a stěrače táhnou po čelním skle špinavou vodu. Sedím vedle tebe a dívám se ven na červená světla, která se po dešti rozpíjejí po asfaltu. Až tam mi to začne docházet naplno. Ne ta trapnost v kuchyni. Ta je jen vršek. Dochází mi, co se právě stalo mezi námi. Že jsi mě poprvé neviděla jako partnerku, ale jako riziko. Jako problém. Jako něco, co se musí rychle chytit za límec, aby to neuteklo cizím směrem. A že nad tím nejde mávnout rukou, protože to nebylo omylem. To byla tvoje přirozená reakce.
Doma si zouváš boty kopnutím o stěnu a klíče hodíš na komodu tak prudce, až odskočí na zem. Já si kabát věším pečlivě. Ten rozdíl mezi námi mě v tu chvíli skoro pobaví. Ty můžeš dělat bordel. Já si ani nemůžu deset minut povídat s ženskou u linky, aniž bych za to dostala veřejné představení zdarma.
Začneš mluvit hned. Že ses cítila jako idiot. Že Lucie byla celou dobu až moc u mě. Že sis nevymýšlela. Že jsi jen řekla nahlas to, co viselo ve vzduchu. Tady už necítím ani vztek. Tady cítím něco horšího. Znechucení. Protože vidím, jak rychle se snažíš přepsat realitu, tak aby ses v ní necítila jako ta, která to podělala. Uděláš scénu, ponížíš mě před lidmi, a za deset minut z toho montuješ příběh, ve kterém jsi vlastně jen citlivější než ostatní. Gratuluju. To chce zvláštní talent.
Řeknu ti, že nešlo o Lucii. Že nejde o ni ani teď. Jde o tebe. O to, že ses na mě podívala a během pár vteřin sis vyrobila něco hnusného. Že ses mě ani jednou nezeptala. Že sis ani na chvíli nepřipustila, že bych možná byla normální dospělá ženská, která umí mluvit s jinou ženskou, aniž by si mezi tím rovnala kalhotky. Díváš se na mě a je vidět, že bys nejradši znovu vyjela, jenže už nemáš z čeho. Kuchyně u Markéty je pryč. Diváci taky. Teď jsme doma a na stole leží jen to, cos udělala.
Pak začneš brečet. Krátce, vztekle, se slzami, které tě víc rozčilují, než dojímají. Dřív by mě to zlomilo. Dřív bych tě objala, odvedla tě do koupelny, namočila ručník a začala hasit škody, které jsi sama založila. Jenže dneska ne. Stojím u komody, dívám se na tebe a hlavou mi běží jediná věc: jestli tohle uděláš jednou, uděláš to znovu. Ne kvůli Lucii. Kvůli tomu, jak přemýšlíš. Kvůli tomu, co se v tobě zvedne jako první, když do hry vstoupí cizí ženská. Ne důvěra. Ne otázka. Vlastnický vztek.
Řekneš, že ses bála, že o mě přijdeš. A přesně v tu chvíli mě to přestane dojímat úplně. Protože tenhle strach nevypadá jako láska. Vypadá jako dohled. Jako kontrola. Jako potřeba mít mě v dohledu, v pořádku, v hranicích, které se hodí tobě. Ty se bojíš, že o mě přijdeš. Já se v té chvíli začnu bát, že vedle tebe přijdu sama o sebe. O normální lehkost. O obyčejnou svobodu. O pocit, že můžu otevřít pusu, usmát se, s někým mluvit a neřešit, jestli mě za to večer nepopravíš.
Tohle už neříkám nahlas. Nemá to cenu. Vezmu z komody deku a polštář a jdu do obýváku. Nepráskám dveřmi. Nepotřebuju dramatický výstup. Mám ho plné zuby už z dneška. Jen vedle tebe nechci ležet. Ne po tom, co jsi mě postavila do řady jak malou holku, která si dovolila moc.
V obýváku nechám svítit jen lampu u knihovny. Na stole stojí hrnek od ranní kávy s hnědým kroužkem na dně, vedle kniha, kterou jsem večer ani neotevřela. Ležím na gauči, deka mě škrábe do kolen a poslouchám, jak v ložnici jednou přejdeš po podlaze, pak se všechno utiší. A tady mi to dojde úplně přesně. Ne že jsi žárlila. Žárlí spousta lidí. Dojde mi něco horšího. Že já s tímhle žít nechci. Že nemám chuť čekat, komu se příště budu smět zasmát a komu už ne. Že nechci začít měřit sama sebe podle cizí podezíravosti jen proto, že spolu sdílíme byt, postel a srdce.
Nad ránem skoro nespím. V šest se z ulice ozve popelářské auto, kov bouchne o kov a mně se v hlavě srovná věc, kterou jsem si večer ještě nechtěla říct nahlas. Tohle byla první žárlivá scéna. A bude poslední. Ne proto, že bych ti věřila slib, že už se to nestane. Právě proto, že mu nevěřím ani trochu.
Když ráno přijdeš do obýváku, máš v ruce dva hrnky a na sobě moje šedé tričko na spaní. Oči nateklé, hlas opatrný, pohyby tiché. Jeden hrnek postavíš přede mě a čekáš. Dřív bych v tom hledala smír. Dneska v tom vidím jen další pokus přelepit prasklinu, kterou už nechci ve svém životě. Vezmu hrnek do ruky, ale nenapiju se. Podívám se na tebe a řeknu ti, že tohle bylo poprvé a naposled. Že po včerejšku s tebou dál být nechci. Ne kvůli Lucii. Kvůli tomu, cos přede mnou ukázala ty.
Ty zůstaneš stát u stolu, prsty kolem hrnku, a chvíli neřekneš nic. Já konečně jo. A je v tom víc klidu než v celém včerejším večeru. To mě překvapí skoro stejně jako tvoje scéna. Člověk by čekal rozpad, hysterii, velké gesto. Místo toho jen sedím na gauči, v puse pachuť po špatné noci, na nohou deku z komody, a poprvé od včerejška se mi normálně dýchá.