blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Rubikon II. - kostky jsou vrženy (1)

Dec 31, 2019 od Sabine d'Iable
22
Rubikon II. - kostky jsou vrženy (1)

Pětačtyřicáté narozeniny přinesly Honzovi jiný pohled na svět, na lidi kolem něj a hlavně na něj samotného – už nechtěl dělat, co musí, ale co chce. Najednou přesně věděl, co chce. Najednou v tom nebylo ani zrnko pochybnosti.

Jako by se před ním otevřela mapa s cestou, která vede k cíli. Přirovnal by to k Pánu prstenů, kterého zbožňoval. Jenom si nebyl jist, zda na té cestě nebude sám, když vezme v potaz Markétiny názory na to, co v sobě musel celá léta dusit.

Naplánoval si poslední služební cestu, aby měl čas a klid vymyslet plán. Tušil, že to nebude nic velkolepého, ale přesto to chtěl projít ze všech stran a připravit se na všechny eventuality. Najednou měl pocit, jako by připravoval dokonalý zločin, kdy potřebuje promyslet všechny varianty a eliminovat možná rizika prozrazení.

Byl si vědom skutečnosti, že nejde spáchat dokonalý zločin. Stejně tak věděl, že se sám nedokáže připravit na všechny otázky, s nimiž Markéta přijde.


 

* * *


 

Alex přišel ze školy, hodil tašku do kouta a místo tabletu, mobilu či civění na televizi zase vypadl. Vlastně ani nepostřehla, že byl doma, protože byla zabraná do korektury článku, který chtěla vystavit na svůj blog.

Blog a vše kolem ji pohltilo víc, než čekala. Nebýt ženou v domácnosti, tak by na to neměla čas. Nebo kdyby měla víc než jedno dítě a víc než jednoho manžela. Už před pár lety si přiznala, že dva chlapi jsou až až, a rozhodla se, že nebude zkoušet zvrátit poměr sil dcerou, protože by to mohlo být tři ku jedné.

Byla v tom asi moc logická, málo emocionální a taky celkem pohodlná, protože muž vydělával dost na to, aby ona nemusela do práce a rodina netrpěla nouzí. Rozhlédla se po sedmdesátimetrové pracovně, kterou si zařídila pro všechny své koníčky. Někomu by to třeba přišlo moc a na první pohled to vypadalo neuspořádaně, ale každý kousek měl své místo a důvod, proč tu je. Mohlo by to v tak velkém prostoru působit stísněně (nebo v některé části zase přeplácaně), ale bylo to vyvážené – alespoň k něčemu bylo těch pět let na architektuře.

Znovu se protáhla a pohlédla z okna na nízce střižený trávník, potok (či spíše malou říčku), les na horizontu a pochopitelně i na krytý bazén. Někdo by to považoval za kýč či za podnikatelské baroko, které zaplevelilo satelity kolem velkých měst, ale bylo to jinak. Povedlo se jí vybojovat rodinný majetek a pak ho také opravit – byla pyšná na oboje a doufala, že to jednou…

„Ahoj Miláčku!!!“ zaslechla přes přivřené dveře.

Stihla to. Oddechla si, protože věděla, že už by se k tomu dnes nedostala. Ještě rychle vložit do systému a publikovat na blog.

Zrovna když klikla na příslušný příkaz, rozrazily se dveře.

„Ahoj drahoušku,“ vrhla se muži kolem krku, „jsem ráda, že jsi doma.“

Nestávalo se často, aby přijel za světla, a to i v létě, ale v posledních měsících jako by ubral z pracovního tempa a trávil více času s rodinou. Jediný, kdo to nesl nelibě, byl Alex, který nestál o otcovu pozornost. Neměl chuť dělat všechny ty kraviny, co dělá otec se synem nebo co si otec myslí, že by měl se synem dělat. Tedy až na golf, ten jediný měl Alex rád.

„Kde je Alex?!“ zeptal se, když se mohl konečně nadechnout.

„Nevím, ale tady asi ne,“ odpověděla. Měla chuť ho povalit na kanape, které postavila proti dvoukřídlým dveřím, aby z něj měla ničím nerušený výhled po okolí. „A když tu není…“ chtěla odpoutat jeho pozornost od syna.

Byly chvíle, kdy na Alexe dokonce žárlila, že ho má pro sebe víc než ona. Vlastně i to byl důvod, proč souhlasila jenom s jedním porodem. Ostatně proč si nechat spodkem znovu prolézt něco tak obrovitého, když úlohu matky splnila. Ne že by byla bezcitná – má Alexe ráda, ale některé věci prostě stačí jednou.

Ostatně chtěla se realizovat v práci. Vybavila si otcovu pracovnu s rýsovacím prknem v podkroví domu, který si musel celý postavit, protože přišel o rodinnou usedlost a odmítl bydlet v blešárně, kterou mu soudruzi milostivě přidělili… nechtěla se vracet do padesátých let, kdy přišli o toto stavení a také o všechny pozemky, které obdělávali, kam až paměť rodu sahala.

„Něco pro něj mám,“ přerušil ji Honza.

„A pro mě ne?!“ zněla prosebně, jako by měla svátek a on na to zapomněl.

„Pro tebe?“ zamyslel se. Vypadalo to, že to hraje, ale on vážně přemýšlel, zda něco neprošvihnul, a byl si celkem jist, že není MDŽ, svátek matek, její svátek, výročí jejich prvního rande či svatby ani jiný pamětihodný den.

Prostě to dnes jenom zapíchl o něco dřív, aby mohl být s Alexem a aby si protáhl víkend, protože v pátek už do firmy nejezdí. Ostatně je to jeho firma, tak si může dělat, co chce. Navíc není žádný nelida, a protože se jim po letech přežívání vážně daří, nabídl možnost páteční práce z domova všem zaměstnancům. Jak s ní naloží, nechal na nich, protože termíny jsou dané a v tom je opravdu neústupný.

„Pro mě!“ začala se cítit dotčeně.

„No,“ pousmál se, „něco bych tu měl.“

„Vážně?“

Když to kupoval, tak mu to přišlo jako dobrý nápad, ale teď si tím nebyl ani trochu jist. Nejraději by to vrátil, ale když si představil, jak to nosí, tak z toho byl pěkně vzrušený – pořád je. Vlastně je dobře, že tu Alex není. Jenom nevěděl, jak zajistit, aby se nevrátil v nejméně vhodnou dobu.

„Není Alex na vejminku?“ napadlo Honzu.

„Tak mu zavolej!!!“ Zněla otráveně a bylo jasné, že si dárek neužije.

„Zavolám,“ ujistil ji něžným, trochu zastřeným hlasem, kterým obvykle doprovázel chystané překvapení.

Doufal přitom, že se přestane tvářit jako… no, jako by jí právě oznámil, že má migrénu.

„Ahoj,“ promluvil do telefonu po nekonečném vyzvánění. „Kde jsi?“ Po očku přitom sledoval Markétu, která se pořád tvářila, jako by zkazil oslavu šedesátin svého tchána. „A budeš tam spát?!“ Znělo to jako spíš příkaz než otázka.

„Budeš. Dobře, uvidíme se ráno u snídaně.“

Teď si mohl být jistý, že je nevyruší a že mají celý dům jenom pro sebe. Než položil telefon, vypnul zvonění pro případ, že by nějaký kazišuk…

„Tak co pro mě máš?!“

„Na to je tu moc světla a my jsme moc oblečené.“

„Oblečené?!“ opáčila.

„Jo,“ usmál se, „oblečené.“

Pořád jí nebylo jasné, co tím myslí. Ona je oblečená, i když ne moc, protože jaro přišlo ten rok o něco dřív a podlahové topení jí dávalo pocit tepla, ale on je přeci oblečený. Také by nemohla říct, že moc, prostě přišel z práce a měl na sobě plátěné kalhoty, tričko s límečkem, které nosil jenom na golf, a pak už asi nic. Znala jeho zálibu chodit naostro.

No, zamyslela se, zřejmě to není jediná záliba, co má. Pochopitelně slyšela o lidech, co běhají… přerušila vzpomínku na hovor, který vyslechla v ordinaci ženského lékaře vloni v létě.

„A co bys na sobě chtěla mít?“ začala s ním hrát jeho hru.

„Myslím, že by se v šatníku něco našlo.“

Určitě tam nepropašoval nic, o čem by nevěděla. Vlastně tam za poslední roky nepropašoval vůbec nic, protože mu všechno kupovala. V tomhle byl typický chlap, co je ochotný jít do obchodu s oblečením maximálně jednou do roka, a to ještě sáhne po osvědčených džínách ve své velikosti.

„V tvé velikosti?“ zapochybovala.

„Tak se běž podívat,“ vylákal ji z pracovny, vědom si, že nic nenajde.

Já ti dám, dělat si ze mě srandu, pousmála se cestou do patra, které vzniklo z půdy, kam házel její otec coby mladý kluk seno.

Něco nového tam skutečně bylo, ale nebylo to ušité pro něj, takže mu to nebude, i když v posledních měsících celkem dost zhubnul. Nejprve se obávala nemoci, tak ho dotlačila na celkovou prohlídku, ale výsledky byly více než povzbudivé. Prostě míň stresu a víc času na sebe, uklidňoval ji a nejspíš měl pravdu.

Přesto je dělilo asi tak dvacet centimetrů a podobně kil. No, ani tím si nebyla jistá, protože kalhoty teď měnil častěji než ponožky. Povedlo se mu zhubnout do váhy, kterou měl, než se poznali. K tomu absence vousů, příjemné opálení z golfu a kratší vlasy – to vše z něj udělalo šviháka lázeňského, kterého jí záviděly všechny kamarádky.

Kromě zálib v architektuře a psaní blogu o zdravém jídle ji také bavilo šít, a když k tomu přidáme dlouhé zimní večery, nebo spíš celé dny, kdy tu byla sama se svou nekonečnou fantazií a všehoschopným internetem, propátrala se před pár měsíci k zajímavým stránkám.

Bylo to před pár kily a debatou, co dál se svým životem. Stavení bylo podle jejích představ, Alex ji už moc nepotřeboval a Honza trávil celé dny ve firmě.

Možná by to chtělo nějaký další zájem, co by jí vyplnil volný čas, aby nemusela psát, že se nudí. Něco, co by přitáhlo Honzu domů, aby nebyl pořád v práci. Než mu to stihla navrhnout, přišel s volnými pátky a o služebních cestách už také neuslyší.

Sáhla do své části šatníku a vytáhla ramínko s černým obalem, který používala, když balila Honzu na zahraniční cesty.

Když sešla zpět do přízemí, byl už v obýváku a se skleničkou whisky v ruce sledoval horizont. Byl překvapivě zasněný. Ani jeden z nich nikdy nebyl na velkou romantiku, básničky, pugety s milostnými psaníčky či dostaveníčka u kapličky.

Vlastně i v sexu to byla spíš klasika, žádné velké experimentování – stačí upustit páru a pak dobrou. Teď už se nepřevalí na druhý bok, ale… zahleděla se stejným směrem. Milovala ten výhled a byla ráda, že otci nevadila celkem razantní přestavba. „Není to muzeum, ale dům, kde budou žít další pokolení, která si ho upraví tak, aby jim vyhovoval,“ uklidnil ji, když za ním svého času přišla poprvé s náčrtkem na kousku papíru.

„Myslela jsi tohle?“ položila pytel na opěradlo křesla, vedle kterého Honza stál.

Asi by si měla něco nalít, protože si není jistá, že to dá úplně střízlivá.

„Nevím,“ usmál se na ni a podal jí skleničku, kterou držel v druhé ruce.

I on si byl jistý, že to střízlivý nedá.

Oba překvapilo zaklepání na dveře.

„Dobrý den,“ zakuňkal sousedovic Lojza, „je Alex doma?“

„Ne, je na vejminku,“ ujistil ho Honza, když si ho změřil přísným pohledem.

„Tam není,“ zafňukal Lojza a pak hned zmizel.

„No, mně říkal, že tam je,“ prohodil Honza spíš pro sebe než pro odbíhajícího klučinu.

Koneckonců je mu sedmnáct a za pár měsíců si o sobě bude rozhodovat sám, tak proč by ho hlídal. Kdyby snad nějakou přivedl do jináče, tak se o ni bude muset postarat – nepřipouštěl jinou možnost.

„Soused hledal mladýho,“ uklidnil Markétu, že je nikdo rušit nebude, protože vypnul zvonek. „Dáš si ještě do druhý nohy?“ zamířil k baru.

„I do třetí,“ usmála se, vědoma si skutečnosti, že pak už jí bude jedno, cokoliv se stane, protože si nikdy nedá víc než sklenku vína, a to ještě půlka zbyde.

„Já myslím, že dvě budou stačit.“ Podal jí sklenku a znovu se zahleděl na horizont, jako by se chtěl vyhnout tomu, o čem se chystal začít mluvit.

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable