Večer začíná úplně obyčejně. Sklenice od vína stojí na parapetu, vedle nich talířek s olivami, na kterých už oschla špička nože. V kuchyni cítím teplo z trouby a v obýváku svítí jen lampa u gauče, ta s béžovým stínidlem, co dává pokoji měkké žluté světlo a v rozích nechá odfláknutý polostín.
Ty si zouváš u dveří boty, jednu necháš ležet našikmo přes koberec, a než se narovnáš, mám v sobě ten známý tlak. Ne nervozitu. Spíš ostrou, tichou potřebu, která mě drží pod žebry od chvíle, co jsi mi odpoledne napsala, že přijdeš později a ať na tebe nečekám s večeří.
Stejně čekám!
Stojíš přede mnou v tmavé košili, rukávy vyhrnuté na předloktí, a já se dívám na ta holá místa kůže, na modrou žílu u zápěstí a na malou jizvu pod palcem, o které vím víc, než chceš o cizím těle vědět.
Nejhorší na tom není touha. Nejhorší je, jak rychle se ve mně změní v rozhodnutí. Jednou za čas přijde večer, kdy už nechci čekat, až něco začneš. Chci to posunout. Chci vidět, co s tebou udělá, když ti vezmu výhodu pohledu. Když tě nechám stát v mém bytě, ve světle mojí lampy, a budu vědět něco, co ty ne.
Položím prsty na první knoflík tvé košile, ale nerozepnu ho. Jen se ho dotknu nehtem a zase ruku stáhnu. Ten pohyb je malý, skoro směšně malý, a přesto mnou projede a zastaví se až na konci lýtka. Tohle na sobě nesnáším a zároveň to miluju: že někdy stačí málo. Látka, knoflík, tvůj klidný nádech. Všechno ve mně pak běží přesněji než hodinky.
Ze zásuvky komody vytáhnu úzký hedvábný šátek. Tmavý, hladký, s chladným okrajem. Zůstal tam jako připomínka něčeho, co se úplně nepovedlo a teď mi visí mezi prsty jako začátek něčeho úplně jiného. Když ho zvednu, oči ti sklouznou k té látce a pak ke mně. V tom jediném pohledu je víc než ve většině vět, které se dají vyslovit. Neuhneš. Jen nakloníš hlavu, jako bys chtěla slyšet, co neřeknu nahlas.
Přistoupím blíž. Cítím tvoji vůni — trochu parfému, trochu mýdla, trochu studeného vzduchu z ulice, co se ještě drží ve vlasech. Prsty ti zajedu za ucho a odhrnu pramen. Ne kvůli něze. Kvůli přísnosti. Najednou potřebuji, aby všechno sedělo. Moje dlaň na tvé tváři. Hedvábí mezi prsty. Můj dech, který už není klidný, i když se tak snaží tvářit.
Šátek přiložím k tvým očím pomalu. Tak pomalu, až je to skoro kruté. Ne proto, že tě chci trápit. Protože si chci užít každou vteřinu toho, jak ti mizí obličej, který znám, a zůstává přede mnou někdo, kdo mi právě dává důvěru. To mě zasáhne nejvíc. Ne moc. Ne hra. Ta důvěra. Je těžká a lehká zároveň, jako sklenička z tenkého skla plná vína, kterou držíš za stopku a víš, že stačí špatně stisknout.
Zavážu uzel vzadu na hlavě. Nepříliš pevně. Jen tak, aby držel. Když ruce stáhnu, zůstaneš stát bez jediného slova, s rameny rovnými a s prsty lehce ohnutými u stehen, jako bys čekala na dotek i na pokyn. V tu chvíli ucítím, jak se mi stáhne hrdlo. Ne strachy. Spíš tím zvláštním druhem pohnutí, který člověk nechce přiznat, protože vypadá moc obyčejně vedle všeho, co se má dít. Jenže právě tohle mě rozkládá nejvíc: že tě mám před sebou a že tě teď opravdu můžu vést.
Položím ti obě ruce na ramena a pomalu tě otočím směrem ke gauči. Tři kroky. Koberec pod našima nohama tlumí zvuk, jen dřevo u konferenčního stolku slabě lupne. Sedneš si, když ti zatlačím na rameno, a já si na okamžik stoupnu před tebe tak blízko, že se mi kolena skoro dotknou tvých. Stačil by jeden pohyb. Místo toho ti nechám jen svoje teplo a odstoupím. To čekání mě pálí. A právě proto ho natahuju.
Obejdu gauč zezadu. Prsty ti přejedu po šíji, po linii vlasů, po místě, kde kůže bývá nejcitlivější, když je člověk nucený vnímat jen dotek. Cítím, jak ti přeběhne mráz po zádech. Ten drobný záchvěv je skoro neviditelný, ale mně stačí. Mám chuť se usmát, ale místo toho se zakousnu zevnitř do tváře. Tahle přísnost přijde hlavně ve chvílích, kdy mě něco až moc těší.
Ruce mi jedou níž, přes klíční kosti, po přední straně košile, přes látku, pod kterou je teplo. Nedovolím si spěchat. To je na tom to nejkrásnější i nejhorší. Že můžu, a právě proto nemusím hned. Palcem přejedu přes druhý knoflík, pak třetí, a každý rozepnu s malým zadrhnutím nitě. V tichu pokoje je slyšet jen hedvábný šustot šátku, moje dýchání a suché cvaknutí knoflíku, když proklouzne dírkou. Ta zvuková drobnost mě nabudí. Tělo si někdy pamatuje směšné detaily a dělá z nich prapodivné závěry.
Stoupnu si bokem, opřu koleno o gauč a skloním se k tobě. Rty se tě dotknu pod uchem. Jen jednou. Pak na čelisti. Pak v koutku úst, kam nedáš pusu nikomu, kdo ti není opravdu blízko. Ty nic nevidíš a já najednou vnímám přesně, co dělám. Každé přiblížení. Každé zdržení. Každé schválně nevyslovené ano, které ve mně hučí hlasitěji než město za oknem. Je to zvláštní, jak mi moc v téhle podobě neleze do hlavy jako triumf, ale jako hlad. Jemný, soustředěný hlad po reakci, po tvém dechu, po tom, že se ke mně nakloníš, i když nevíš kam přesně.
Když tě políbím poprvé doopravdy, mám pocit, že se mi tělo konečně srovná do správné osy. Ty rty znám. Znám jejich tvar, znám způsob, jak se nejdřív ani nehneš a pak povolíš najednou, jako když někdo odjistí západku. Jenže teď je v tom něco navíc. Tvoje nejistota prostoru. Moje jistota záměru. A mezi tím úzký pruh elektřiny, který mi běží od zátylku dolů a končí někde hluboko v břiše. Přitáhnu si tě za bradu o něco výš a polibek prohloubím, ale pořád jen tolik, aby to bylo o vedení, ne o náporu. Nechci tě přemoci. Chci, aby ses pode mnou otevřela dobrovolně.
Když se odtáhnu, slyším, jak se nadechneš nosem, krátce a zřetelně. Ten zvuk si uložím. Budu si ho pamatovat ještě ráno v koupelně, až si budu čistit zuby a dívat se na tvůj otisk rtěnky na skleničce. Teď ale stojím před tebou a uvědomuju si, jak moc mě vzrušuje moje vlastní zdrženlivost. Že tě můžu nechat čekat. Že tě můžu pohladit jen hřbetem prstů po krku a pak sjíždět po předloktí až k dlani, aniž bys dostala víc, než chci. Že tě můžu donutit sledovat mě kůží.
Sednu si vedle tebe, ne na klín, ale těsně k boku. Gauč pod námi měkce klesne a tvoje stehno se dotkne mého. I přes látku to cítím ostře. Položím si tvoji ruku na svoje koleno a chvíli ji tam nechám jen tak. Je to možná ten nejintimnější okamžik večera, a přitom by zvenčí vypadal skoro cudně. Tvoje dlaň na mém koleni. Moje ruka přes tvoje prsty. V lampě tichounce zapraská žárovka. Tramvaj z ulice za domem udělá na kolejích kovový sten. A mně se z toho všeho sevře pánev tak silně, až musím na vteřinu zavřít oči i já.
Dojde mi, že touha nemá vždycky podobu spěchu. Někdy je to přesný opak. Pečlivost. Skoro až pedantská potřeba vracet se na místa, kde reaguješ nejcitlivěji. Pod ucho. Na šíji. Do jamky mezi klíčními kostmi. Na vnitřní stranu zápěstí. Líbat ta místa v jiném pořadí, než čekáš. Překvapovat ne silou, ale tichem. Nechat vlastní ruce pracovat pomalu a vlastní hlavu zatím plnit obrazy, které nikdo nevidí.
A moje hlava je jich plná.
Představuju si, jak asi vypadáš pod páskou. Jestli máš řasy přimáčknuté k látce. Jestli se ti koutky očí chvějí, když ti dám pusu na krk. Jestli bys na mě teď hleděla přímo, nebo už ses dávno rozpadla stejně jako já. Ta představa mě drtí. Sedím vedle tebe, ruku mám na tvém stehně přes tmavou látku kalhot a zjišťuju, že nejvíc mě vzrušuje to, co nevidím ani já. To, co si musím domyslet z dechu, napětí svalů a z toho, jak se nepatrně pohneš proti mé dlani.
Nakloním se k tobě znovu a tentokrát tě líbám déle. Dlaň ti vedu po boku, po žebrech, po zádech. Druhou rukou si přidržím tvůj obličej, abych mohla určovat úhel, hloubku i délku polibku. V jednu chvíli mě napadne, že přesně tohle chci. Žádný složitý scénář. Tohle. Tvůj slepý, tichý souhlas. Můj dech v tvých ústech. Moje tělo, které přestalo předstírat slušnost a konečně si bere prostor. Cítím se při tom krásně a nehezky zároveň. Jako někdo, kdo našel v sobě místnost bez oken a zjistil, že se mu v ní líbí.
Prsty se zastavím u lemu tvé košile, zlehka ji nadzvednu a přejedu ti dlaní po teplé kůži břicha. Jen jednou. Ta jediná holá stopa mě vytrestá víc, než by měla. Musím se nadechnout, odtáhnout se a opřít čelo na vteřinu o tvůj spánek, aby mě nesemlela vlastní dychtivost. Tohle měl být večer o tobě pod mýma rukama. Místo toho je čím dál víc o tom, jak se pod nimi ztrácím já.
Dívám se na tebe a mám chuť ti říct, co se ve mně děje. Že když si tě takhle vedu, není to o síle, ale o mé zranitelnosti. Že každé moje zdržení je ve skutečnosti prosba, abys vydržela se mnou v tom napětí ještě chvíli. Že to není hra na moc, ale na důvěru, a že mě děsí, jak moc ji chci. Nic z toho ale neřeknu. Jen ti sjedu rty po tváři ke krku a nechám tam několik pomalých polibků, jeden vedle druhého, jako když něco značíš na mapě.
Tvoje ruka se sevře na mém koleni o trochu pevněji. Konečně. Ten malý projev netrpělivosti mi projede tělem jako horká voda. Otočím hlavu a políbím tě znovu, tentokrát s menší ohleduplností. Už nehladím, beru si. Stále jemně, ale bez dlouhých mezer na neklidný nádech. A tehdy připustím, že neprotahuji kvůli tobě. Dělám to kvůli sobě. Protože chci co nejdéle udržet ten okamžik před pádem. Okamžik, kdy ještě všechno držím v ruce a zároveň už vím, že se za pár minut ztratím stejně jako ty pod tím šátkem.
Sklouznu z gauče na koberec mezi tvoje kolena a opřu si tváře o tvoje stehna. Přes látku cítím jejich teplo. Zvednu hlavu a podívám se na tebe zespodu, i když vím, že ten pohled nevidíš. A stejně ho potřebuju dát. Možná kvůli sobě. Možná proto, že v něm je všechno, co neřeknu: moje chtivost, moje něha, moje tvrdohlavá potřeba mít tě dnes večer ve svém rytmu. Dlaněmi ti přejedu po bocích, přes pas, po zádech nahoru. Vdechnu tě tak zblízka, až se mi zatočí hlava.
Když pak pomalu rozvážu šátek, nedělám to proto, že by hra skončila. Dělám to, protože už nevydržím nebýt vidět.
Hedvábí sklouzne, tvoje oči se na mě zaostří a já v nich uvidím přesně to, čeho jsem se bála. Že nejsem klidná. Že nejsem nad věcí. Že jsem celá rozechvělá, rozpálená, trochu krutá a hodně zamilovaná do toho, jak se na mně právě díváš. Klečím před tebou na koberci, sukně se mi lepí na stehna, tvář mám horkou a rty nateklé od líbání. A ty se ani nemusíš pohnout, aby mi bylo jasné, že teď už si se mnou taky můžeš dělat co chceš.
To zjištění by mě jindy vyděsilo.
Dnes večer mě jenom dorazí.