blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Tifany - 5. díl - Noc

Feb 02, 2020 od Sabine d'Iable
161
Tifany - 5. díl - Noc

Stojím před autem ve včerejších šatech a mám jít na schůzku s kdoví kým. Těžko si mohu vymyslet lepší program na sobotní odpoledne. Pochopitelně napíšu, že ano. Mohla bych zavolat, ale proč přijít o překvapení?

Tak odepisuji, že ráda. Než stihnu nastartovat auto, mám odpověď: „Večer jdu na vernisáž jedné kamarádky. Nechceš jít taky?“

Rande na místě, kde jsou patlaniny nějakého neumětela, už nezní tak úžasně. Skoro mám chuť říct ne, ale pak vyhraje mé dobrodružné já, které chce za každou cenu poznat autorku těch zpráv.

Vlastně se to celkem hodí, protože se stihnu převléknout a udělat spoustu dalších zbytečností, co celkem pravidelně odkládám až na víkend. Někdo to kdysi nazval domácími pracemi – jak odpudivě znějící sousloví.

S odpovědí si dávám na čas. Dojedu domů, hodím pračku, umyji nádobí, vyluxuji, zaliji kytky, utřu prach, vykouřím půl krabičky cigaret a pořád nevím.

Nakonec do mobilu namačkám – ráda.

Jestli jsem byla včera celkem v klidu, když Stefi poletovala po bytě a nevěděla, co si vzít na sebe, tak dnes jsem zralá na pár facek já a ona by si mě určitě vychutnala.

Myslím, že je to pochopitelné – tedy rozdíl mezi diskotékou a vernisáží obrazů. Bude to chtít něco večerního, společenského, možná i decentního a rozhodně nevšedního. Pochopitelně v šatníku nic takového nemám.

Nebýt levá na ruce, tak bych si něco spíchla. Není pochyb, že večerní šaty ušijete za pár hodin, když ani nevíte, jak funguje šicí stroj.

„Tyhle sarkastický kecy mě nikam neposunou!“ okřiknu sama sebe.

Stojím před otevřenou skříní, kde jednu polovinu zabírají obleky, košile a kravaty a druhou večerní šaty. Mám sto chutí vyrazit za chlapa.

Možná by bylo fajn vědět, co je to za malířku, abych dokázala odhadnout, v čem tam lidé přijdou. Bude to něco mezi smokingem a roztrhanými džínami. Osobně bych se víc přikláněla k těm džínám. Nakonec přeci jenom vytahuji šaty, co by se na tu příležitost mohly hodit.

Mohly? Uplynou další dvě hodiny a já pořád pochybuji, zda jsou to ty pravé na takovou událost. Někomu může přijít vernisáž jako něco naprosto všedního, ale pro mě je to zatím nepoznaný vrchol společenského života. To víte, holka z vesnice, co měla okna na hnůj, a teď tohle.

Půjdu na vernisáž obrazů a přitom…  Myšlenky začínají skákat ze šatů na jeden konkrétní výstřih, na který bych chtěla večer zírat. 

Ach ty pochybnosti. Začínám přemýšlet, zda tam vůbec jít. Ostatně nemám co na sebe – tuhle větu by měl někdo někam vytesat. Zavřu dveře šatníku a jdu si dát cigaretu. Ne že by to za mě nikotin vyřešil, ale už to fakt nedávám.

Na jedné straně pochopitelně vím, že tam chci jít, ale na té druhé je strach a ostych. Přeci jenom… čeká mě úplně neznámé prostředí a co hůř, budu tam úplně sama. Jít jenom na vernisáž, určitě bych sebou vzala Stefi, ale brát s sebou někoho na rande, aby vám dělal křena, to je fakt nesmysl.

Takže… buď to zvládnu, nebo… no, tak to nechci ani domýšlet.

„Prostě to dáš!“ hecuji sama sebe.

Znovu přejedu rukou po ramínkách a vytáhnu decentní černé šaty s výstřihem. Pokud to nebude hodně velký punk, tak si v nich neudělám ostudu.

Prohrábnu pokladnici, abych našla řetízky do toho velkého výstřihu. Sáhnu do skříně pro lakové lodičky a taky pro šál na ramena.

„Holka, budeš za hvězdu,“ hledím do zrcadla, když je dílo hotovo.

Sice mám trochu obavu, že jsem to s líčením přehnala, ale to už je jedno. Počítám, že tam bude tma jak v hrobě, tak si toho nikdo nevšimne. Ostatně je to rande.

Sejdeme se až v galerii, tak si objednám taxi.

Jedu trochu ospalým nočním městem a užívám si svoji ženskost na zadním sedadle luxusní limuzíny. Už v poledne jsem věděla, že to bude skvělý den, večer a možná i noc.

Sleduji pouliční lampy, které na nás shlíží seshora, a mám na chvilku pocit, že jsem princezna, co jede na zámek. Asi to zní pošetile, ale na některé sny se dostává až teď. Těžko říct, komu vynadat za to, že mi ukradl dětství.

Teď nechám silná slova u ledu a budu si užívat pohádkový večer.

Taxík bohužel zastavil. Z kabelky vytahuji bankovku a přemýšlím, zda se mi chce vystoupit. Nechce, ale musím!

Vchod do galerie nevypadá moc alternativně, takže to nejspíš nebude žádný punk a můj výběr večerní róby…  No, jsem prostě jednička. Vystupuji. Mám úsměv od ucha k uchu, jako by přede mnou ležel červený koberec a ne žvýkačkami a nedopalky zaneřáděná pražská dlažba.

Tak schválně jestli tam bude.

Až teď mi dojde, že se na podobné akce chodí s pozvánkou. Naštěstí před dveřmi nestojí hranatý hromotluk s deskami popsanými jmény prominentních potentátů. Dokonce si musím sama otevřít.

Překvapí mě potemnělý prostor, co připomíná spíš bludiště než místo, kde bych se měla kochat díly světových mistrů. Asi to nakonec bude přece jenom trochu punk. S přibývajícími metry přibývá i světla. Bohužel ne dost rychle. Tak si zvykám na šero a snažím se rozeznávat siluety lidí postávajících v hloučcích.

Pořád nevidím toho, koho bych chtěla. Možná jsem tu moc brzo.

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable