Většina lidí na dovolenou vyráží z domova pryč. My jsme naopak na dovolenou vyrazily domů. Rozhodly jsme se strávit s rodiči pár dní. Zajít si na golf, navštívit památky a prostě si užít pohody. Před námi dva velmi zajímavé týdny rozhodně nebudou nudné nebo monotónní.
"Hurá jsme doma," s jistou úlevou otevřela Niki dveře.
"Všude dobře doma nejlíp," usmála jsem se na ní.
Plácla sebou do postele a jenom tak ležela. Vybalila jsem věci, protože pár následujících dní strávíme doma. Pak jsem se šla podívat na Niki. Ta se mezitím stočila do klubíčka a usnula. Udělala jsem si pití a šla si sednout na terasu. Bylo to velmi zvláštní jako bych se vracela zpět v čase.
Postupně se mi vybavovaly obrazy z posledních let. Odchod z domova. Hledání sama sebe, seznámení se s Niki.
Myšlenky začaly bez cíle bloudit mezi jednotlivými obrazy. Nedaly se zastavit ani zacílit. Vše bylo v pohybu a rozmazané. Asi jsem si neměla do pití dávat alkohol.
Dopila jsem a šla si lehnout. I já jsem byla docela unavená a na zítra jsme měly domluvený oběd u rodičů.
Vplula jsem do postýlky. Přikryla Niki. Dala jí pusu na dobrou noc a usnula. Myšlenky si dál pluly svým tempem v šedi zapomnění a nedaly se zastavit.
Ráno nás probudil budík.
"Dobré ráno Zlatíčko," usmála jsem se na Niki, která byla překvapená v čem, že to usnula.
"Dobré," protáhla se a vyrazila do koupelny. Já jsem zatím připravila snídani.
Přesunuly jsme se k rodičům, kteří nás přivítali jako vždy s otevřenou náručí. Sedli jsme si na zahradu. Niki se pustila do vyprávění a odpovídání na jejich otázky. Já se zatím usadila v houpacím křesle. Včerejší obrazy a myšlenky se pozvolna vracely. Byly stejně neposedné, jenom už ne tak rozostřené. Stejně se mi je nedařilo nikterak uchopit. Nešly ani zastavit.
Můj zasněný výraz mě asi prozradil. Mamka mrkla na Niki a ta se podívala na mě. Prý jsem se tak přiblble netvářila co mě zná. Usnula jsem.
"Oběd," budila mě Niki k obědu.
"Jo jasně," snažila jsem se probrat.
Byla jsem mimo sebe a tak jsem se šla po obědě natáhnout. Niki s rodiči zatím vyrazila na procházku. Ještě ani z daleka nebyla u konce s historkami.
Zatímco oni probírali nedávnou minulost moje mysl se vrátila do současnosti.
Pravda od té chvíle to nabralo do té doby nevídané obrátky. Nebyl čas se zastavit a ohlédnout se zpět. Probrat si kroky, které činím. Jsou správné? Nebyl čas na pochyby. Nebyly pochyby. Vše se jevilo jako správné a nevyhnutelné.
Vlastně nikdy jsem nepřemýšlela jestli mám jít na operaci. Přišlo mi to tehdy, a vlastně i teď, jenom jako další životní krok, který jako by za mě napsal nebo rozhodl někdo jiný. Nebyl stín pochyb, že by to mělo být jinak.
Myšlenka co jsem a kam kráčím mě provázela celé dětství. Neznala jsem na ní odpověď. Trápilo mě to. Nebyla jsem ve stavu někam zapadnout. Nebyla jsem schopná najít si své místo na slunci.
Jediné co bylo na tom všem pozitivní byly sny a představy a ty se nakonec vyplnily.
Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani teď nevím kam zapadnout. Nevím kde zapustit kořeny. Něco mě popohání z místa na místo. Jediný pevný bod je Niki.
Vzbudila jsem se. V domě ani noha. Blížící se hlasy prozradily návrat z procházky. Večer jsme vyrazily do Téčka.
Přivítání bylo vřelé. Měla jsem pocit, jako by jsme tu včera byly naposled. Pavlína nás zmerčila hned u dveří.
„Nazdar cestovatelky, jak se máte?“
„Báječně,“ přivítala se s ní Niki.
„Kde máš Cvokynu,“ koukala jsem nedůvěřivě po lokále, kde vyskočí.
„Ani mi nemluv,“ mávla otráveně rukou. Další vyprávění jak Cvokyně houplo a je z ní bezdomovec jsem si nechala klidně ujít. Došla jsem na bar objednat pití a když vyprávění nebralo konce, vypařila jsem se na parket.
Alespoň na ploužáky jsem si ukradla Niki. Zavíračka a hurá na kutě.
Ráno jsme vyrazily na golf. Překvapivě si mě ještě na recepci pamatovali. Další dny památky a golf, prostě pohodička. Došlo i na Niki oblíbený pension.
„Jedeme do Pekla,“ zavelela jednoho dne.
Pohltil nás příjemný chládek. Z rybníčku se na nás šklebil vodník. Honza koukal ze dveří lokálu a Jana byla schovaná ve stánku. Vše bylo jak mělo být.
„To jsou k nám hosti,“ přivítal nás Honza.
„Ahoj,“ přivítaly jsme s sním.
„Máte štěstí. Jeden pokoj je ještě na dva dny volný.“
„To nám bude stačit,“ usmála se Niki.
Samozřejmě jsme neunikly Honzově vyhlášené grilovačce. Dovolená se krátila a my se vrátily na posledních pár dnů domů.