blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

Tifany - 6. díl - Spolu

Feb 09, 2020 od Sabine d'Iable
191
Tifany - 6. díl - Spolu

Jsem někde, kde bych nechtěla být bez někoho, s kým bych chtěla být – no, blbější už to být nemůže. Přestávám sledovat lidi kolem sebe. Přemýšlím, jak nenápadně zmizet, a nemusí to být zrovna po anglicku. Už chci zamířit zpět ke dveřím, když ucítím povědomou vůni.

Asi tu nejsem tak moc brzo jak jsem si myslela. Pochopitelně jako poslední chodí autor, v tomto případě autorka, a já, jak se zdá, jsem těsně předposlední.

„Ahoj,“ přidává se k příjemné vůni i povědomý hlas.

Stojí za mnou a mně se třesou kolena. Její konečky prstů se začínají dotýkat těch mých. Není to jako termojaderná fúze nebo elektrický oblouk při sváření, ale celkem příjemné mravenčení při svádění.

Začínám litovat, že tu není méně světla. Asi těžko bych si vymyslela romantičtější, smyslnější a sexem nabitou chvíli, než je tahle. Klidně bych ze sebe nechala strhnout šaty a bylo by mi úplně jedno, kolik lidí se na nás kouká.

JSEM VZRUŠENÁ JAKO SNAD JEŠTĚ NIKDY!!!

Mám přivřené oči a vnímám její vůni, její tělo, které se přibližuje k mému, i její dech na své šíji.

Kéž by ta chvíle nikdy neskončila, ona se nikdy nepohnula a já byla dost silná, abych odolala. Bohužel ani jedno z toho se mi nesplní, protože ta chvíle skončí polibkem, když se pohne a já podlehnu jejím smyslným rtům.

Pořád je kolem moc světla a začíná být i moc pohybu a hluku.

„Dobrý den.“ Kužel světla dopadá na ženu v podobných šatech, jako mám já, která v rukou drží sklenku sektu a snaží se jí rozdrtit, jenom aby se zbavila nervozity.

Na můj krk přistává další polibek a vzrušení stoupá. Miluju její vůni a její doteky.

K některým poznáním musíte dospět časem, na některé potřebujete zkušenosti a jiné prostě vycítíte. Já to teď prostě cítím. Není to nic racionálního a dokonce ani smysluplného, je to jenom poblouznění a fyzická nutnost.

Zatímco žena přibližně v našem věku něco vypráví, v mojí hlavě se odehrává úplně jiný příběh. Obvykle v takovém stavu zmizíte někam, kde je vám příjemně, ale já se vlastně nemusím pohnout. Klidně mohu zůstat tam, kde jsem, a prožívat něco, co jsem zatím neprožila.

Nikdy jsem necítila takovou potřebu být někomu nablízku. Dotýkat se ho a sdílet s ním nekonečně malý prostor. Užívat si jeho dotyky s takovou intenzitou, jako by měl v další chvíli přijít konec světa nebo by nás od sebe měli oddělit a my se už nikdy neměly nepotkat.

Asi bych si dokola mohla klást otázku, zda je něco takového možné. Většina lidí by odpověděla, že ne, ale já nejsem většina lidí a vím, že ano. Že tohle všechno je nutné, že mohu narazit na lidskou bytost, která mě změní nebo alespoň otevře dosud pečlivě zavřené komnaty. Objeví, a možná i já sama objevím, o čem jsem doteď neměla ani potuchy.

Možná začínám být až příliš patetická, ale já po tom všem toužím víc než po čemkoliv jiném. Chci si tyhle pocity užívat měrou nebývalou. Chci propadnout nezřízenému obžerství a nebýt na to vše sama.

Teď už dost s tím, co bude, protože mám jenom to, co je teď a tady.

Začínám couvat, protože cítím, jak se mi vzdaluje. Jdu krůček po krůčku a věřím, že nenarazím.

Další krok už nepřichází a kolem nás je dostatečná tma a nedostatek lidí – jedním slovem dokonalost. Přesto nebo možná právě proto, se nechci otočit. Tiskne mě k sobě. Její ruce mě objímají a ústa líbají.

Je mi úplně jedno, co ta paní se sklenkou v ruce vypráví a co vlastně nakreslila. Mám teď hlavu plnou jiných myšlenek.

„Ahoj,“ odpovídám na její pozdrav.

„Jsem ráda, že jsi dorazila,“ šeptá mi do ucha.

Asi bych teď mohla vyprávět o tom, jak nesnadný úkol přede mě postavila, ale všechno mi to přišlo tak malicherně nepodstatné, protože jsem tady, ona je tu taky a všechno je, jak má být. Svět se pochopitelně netočí na druhou stranu a po dnešní noci přijde nedělní ráno.

Nedělní ráno a po něm nedělní poledne a pak večer, a potom to zkurvené pondělí, kdy tohle vše zmizí. Už nebudu přemýšlet, do které půlky šatníku sáhnout, protože na celých pět dní to bude jenom jedna. Jedna hodně moc nenáviděná.

Neměla bych se upínat k tomu, co bude, ale užívat si to, co je. Vím to a pořád si to opakuji, přesto jsou chvíle, kdy mě to celé dožene. Nejradši bych se teď složila jako domek z karet a brečela až do pondělního rána.

„Copak?“ cítí moje rozpaky nad tím, co přijde.

„Měla bych říct, že nic,“ chci zahnat nepříjemné myšlenky a rozptýlit chmury.

„Ale něco přece,“ nenechá mě doříct větu.

„Ale něco přece,“ opakuji po ní a najednou nevím, co dál říct.

„Netrap se tím,“ zní tak optimisticky a celé je to najednou tak jednoduché, až mi z toho běhá mráz po zádech.

Klidně bych mohla hodit svůj starý život za hlavu a začít úplně nový, a nepřišlo by mi na tom nic divného. Jako bych se probudila s jiným účesem.

„Víš jak,“ už jsem zase patetická, „není to jednoduché.“

Radši bych řešila něco jiného než své vlastní rozpoložení, které mě jednou zabije nebo alespoň dožene na okraj propasti, co nemá dno.

Místo dalších slov mě tiskne ještě pevněji, protože ví, co já zatím ani netuším.

„Je čas vypadnout,“ šeptá mi do ucha.

Souhlasím, ale než stihneme zmizet, skončí žena se skleničkou sektu svou krátkou řeč a světe div se, míří přímo k nám.

„Ahoj,“ netrápí ji společensky přijatelná forma pozdravu s cizím člověkem.

Než stihnu odpovědět, dozvím se, že je to Nikina bývalá přítelkyně. Pokud bych teď chtěla použít slovo divné, tak by se to ani zdaleka nepřiblížilo k tomu, jaké to doopravdy je. Výstižnější bude bizarní.

Nakonec si vystačím s tím, že prostě nepotkávám své bývalky s někým jiným, protože moje bývalé se rozhodně nepohybují tam, kde se vyskytuji já.

„Na shledanou,“ dávám jí možná trošku drsným způsobem najevo, že o její společnost příliš nestojím.

Pochopitelně ji nemohu znát, ale bohatě mi stačí, jak nepříjemně působí. Niki to naštěstí vidí úplně stejně.

„Užij si vernisáž, my už půjdeme.“

Půjdeme je tak kouzelné slovo, ale už méně půvabná činnost vzhledem k tomu, že jsem počítala spíš s postáváním u uměleckých děl nedozírné hodnoty, a nemám na mysli zrovna peníze. Asi marně bych předstírala, že by mi měly rozšířit estetické obzory. 

Pochopitelně mi šlo o to potkat Niki a teď… Naštěstí je na to o něco lépe připravena, tak mi hodí přes záda své sako. Ne že by byla taková zima, ale je to milé gesto.

Jdeme ruku v ruce po nábřeží a já vnímám nejenom její vnitřní sílu a odhodlání, ale také chlad, co jde od vody.

Tohle je noc mého života. 


 

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable