Tifany - 62 díl - návrat
Oct 22, 2012

Tifany - 62 díl - návrat

 

Návraty bývají všelijaké. Ten co čeká mě, tedy nás je více než divný. Už samotná zkutečnost, že jedeme zpět ani ne po týdnu, mi přijde dost šílená. Stála jsem na nádraží a vybrala vlak jenom podle toho, že jsem v té zemi nikdy nebyla a město mi přišlo hodně zajímavé. V neděli nám končí možnost přespání. Vyrazíme o pár dní dřív zpět do Říma.

 

Nemá to logiku a nedává to smysl. Nic z posledních dní nedává smysl. Vše je jako v mlžném oparu vznášejícím se nad hladinou nedalekého jezera. Vůbec netuším co dělám, tím méně mám potuchy zda to dělám správně.

Hovor Niki mamce patří do té množiny. Volat mamce mojí zemřelé přítelkyně o tom, že jsem potkala holku, která mě dostala. Je to normální? Asi ne. Nikdo taky netvrdí, že jsem normální. Tedy já o sobě tvrdím – nejsem normální a nikdy jsem nebyla. Vlastně ji neberu jako svoji tchýni, ale spíš mamku. Velké oddechnutí na druhé straně mi přišlo jako moje vlastní.

Velká obava z něho nesprávného mizí jako pára nad hrncem. Nevím zda čekám na rozhřešení nebo požehnání. Startuje ten hovor další etapu mého života? Je čas jít dál? Nechat Niki v klidu odpočívat ve svém srdíčku, zatím co do něj právě vstupuje další žena? Tolik otázek na něž možná přišla odpověď právě tím oddechnutím.

„Musíte přijet na návštěvu až tu budete,“ končí Niki mamka telefonát.

Moc ráda přijedu. Kdo ví jak to přijme Marta. Na druhou stranu asi bych nechtěla jet na kafe k matce její ex-přítelkyně. Nebudu jí k tomu rozhodně nutit. Stejně jako v dalším věcem. Tedy k některým jo, ale to je z jiného soudku. Ještě cítím její chuť na jazyku. Živelnost s jakou dokáže zbláznit moje klidné já, je jenom těžko uvěřitelná.

Naše hostitele moc mrzí, že nám nemohou nabídnout přístřeší na další dny. Těch pár dní zde mi přijde jako pár měsíců. Nakonec ten návrat není zase tak uspěchaný. Město odkrylo většinu svých tajů, další přidala Marta. Teď nás čeká odjezd stejným vlakem , jenom opačným směrem.

"Jsou vážně skvělý," souhlasím s Martou, když nám na nádraží mávají a my mizíme z jejich dohledu.

Zamilovaný Řím se začíná postupně přibližovat. Sami v jednom kupé. Její hlava opřená o mé rameno. Obě sledujeme ubývající krajinu. Jako by mi někdo pustil film pozpátku. Tedy až na návštěvu jídelního vozu, ta nepřichází tentokrát vůbec. Tak vydatnou svačinu nemáme šanci během jízdy sníst. Bude se hodit v bytě nebude, možná kromě pár sušenek, nic k jídlu.

Do bytečku přijíždíme až za tmy. Chci jít rovnou na kutě. Sex první noc v posteli, kde jsem nespala s jinou mi přijde jako svatokrádež.

„Nemám spát v pokoji pro hosty?“ Zajímavý návrh.

Je to od ní ohleduplné. Nechci zůstat na půl cesty. Možná to bude ještě pár dní trvat, ale jednou odezní – tohle jsem tu naposledy dělala s Niki. Dvě postavy stojící ve světle plápolající svíčky, jedna hladí druhou. Vzrušení překoná všechny chmury.

Společná sprcha, společné posezení na terase, společné usínání. Společně společný čas. Než přijde společné ráno musím dojít nakoupit. Nákup mě překvapuje trochu jinak než bych čekala. Majitelka nadšená, že mě konečně vidí nedokáže skrýt svůj temperament.

"Báli jsme se o vás," svěřuje se, "ale vy vypadáte báječně."

To že někoho mám kvituje stejně jako Niki mamka. Je to podle ní dobře. Člověk si má poplakat a pak jít dál. To jsem přesně udělala. S nákupem stoupám zpět po schodech. Marta mezi tím objevila můj lístek. Vážně jediné poživatelnou jsou sušenky a svačina ze včera. Kuchyň mezi tím provoněla ranní kávou. S hrnečkem v dlaních sedí na terase a nemůže se nabažit pohledu na vstávající město.

"Dobré ránko," dávám jí pusu.

Její rozněžnělé oči ke mně vzhlíží. V tu chvíli jako by zmizela její neohrožená síla, jíž mě po celé dny v Curychu nabíjela. Moc to nevnímám a jdu připravit snídani. Sladké pečivo k hořké kávě. Jako noc a den.

Po snídani zůstává Marta trochu nesvá na terase, zatím co já jdu zkontrolovat byt. Za těch pár dní holky odnosily některé Niki věci. Na mě už toho naštěstí moc nezbylo. Vlastně nezbylo nic. Ty kousky co zbyly byly naše nejoblíbenější a často jsme se o ně přetahovaly. Ty si chci nechat.

Teď si bude mít kam dát svoje věci. Taky si jich sebou moc nepřivezla. Jeden z možných důvodů její zasmušilosti. Čas pokročil natolik, že místo přemýšlení nad tím proč celé dopoledne sedí na terase, půjdeme někam na oběd. Trocha rozptýlení je určitě na místě.

Odpolední procházení zapadlými uličkami, kam moc turistů nepřijde, směřuje k doufám pozitivnímu večernímu překvapení. Časté posedávání na odlehlých místech a vnímání její vůně začalo krátit odpoledne nečekaně rychle. V takových chvílích nepotřebuje nic říkat. Prostě sedíte a necháte plynout vše kolem sebe.

"Mám pro tebe překvapení," šeptám na jednom ze schodišť, kde kolem nás čas od času někdo projde.

Sedět pod ní, asi bych nezahlédla zvědavost v jejích nádherných hnědých očích. Rty vypustí jedinou otázku, která zůstane bez odpovědi. Jsem jako tajemný hrad v Karpatech. Možná ještě tajemnější. Soumrak a hlad nás nutí začít hledat něco malého k snědku.

"Ahoj Tifany," vítá mě Sofie.

Překvapení s prázdným žaludkem není to pravé, tak si kromě pití objednáme i něco k jídlu. Představení Marty vyznívá trochu trapně. Sofie kouká jako bych sebou přivedla mimozemšťana. Že bych to vážně uspěchala? Dřív než může dojít na pochybnosti slyším za zády známí hlas.

"Sofio, kdo nám to sedí u našeho stolečku."

Není možné, aby mě nepoznala. Neodjela jsem přeci na pár let, ale dní. Vřelé přivítání od Lii a Celestýny mě těší. Je prima vidět jejich rozesmáté obličeje.

„Jsem ráda, že jsi zpět a nejsi sama,“ mrká na mě Celestýn šibalsky.

Naše rozzářené tváři prozradí zjevně víc než obsáhlé vyprávění. Tomu sice neunikneme, jenom si na něj počkají až dorazí zbytek. Další hovor musí být pro Martu jako by poslouchala jaderné vědce při vášnivé debatě o jejich práci.

Zajímá mě jak se má Velia. Celestýn je nadšená - kvete jako živou vodou politá. Její vděk je upřímný. Při těch větách kouká na fotku cedulku nad stolem a křižuje se. Chvilku na to opakujeme bouřlivé přivítání, tentokrát s Lenny a Veronikou.

Pak už neunikneme otázce - jak jsme se vlastně poznaly. Není to dlouhé vyprávění. Příjemný páteční večer ve společnosti nejbližších je prostě skvělí.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.