Tifany - díl 18 - vánoce
Jan 09, 2012

Tifany - díl 18 - vánoce

Vánoce vážně není část roku, na kterou bych se těšila. Spíš naopak. Jednak mi posledních pár let vadí šílení lidí, kteří se jako smyslu zbavení zadlužují, aby koupili dárky, které vlastně ani nepotřebují a pak je několik let složitě spláceli. Letos jsem se poprvé na vánoce těšila.

„Naši nás obě zvou na Štědrý večer k nim," volala mi to jednoho sychravého dopoledne Niki.

„Moc ráda strávím vánoce u vašich."

„Bezva. Rodiče budou mít radost, moc se na tebe těší. Řekla bych, že víc než na mě," smála se.

„Tebe mají doma každé vánoce. Mě první."

Bylo příjemné zjistit, že firma běží skvěle aniž bych tam musela trávit dny a noci. Tak jsem vyrazila na golf a nakoupit další dárky. Přeci jenom k rodičům manželky na vánoce nechodím každý den. Na oběd jsem se tradičně stavila za Niki. Vždycky nějak upravila svůj rozvrh, aby jsme na sebe měly během oběda alespoň hodinku.

„Ještě jsem nakoupila pár drobností pro rodiče."

„Ty jsi Zlatíčko," usmála se.

„A speciální dárek mám i pro tebe, ale ten si nechám až na vánoce."

„Neprozradíš?"

„Dokonce ani nenaznačím," usmívala jsem se.

Týdny a dny před vánoci běžely jako o život. Jen tak tak jsme stihli vánoční večírek. Docela mě zaujala nabídka golfového klubu, že se v jejich prostorách dá udělat vánoční večírek, ale protože bylo hodně práce tak jsme se domluvili, že uděláme malé posezení v pátek po obědě, před vánoci a vynahradíme si to v únoru na horách.

„Moc bych vám všem chtěla poděkovat s jakým nasazením pracujete. Tady za mnou jsou taštičky, které vám tu nechal Ježíšek." Smích.

„Markéta vám dá obálky, ve kterých máte druhou část nadílky. Ještě jednou díky všem a doufám, že se tu za rok potkáme ve stejné sestavě. A teď hurá na občerstvení."

"Wow," začínalo se ozývat, jak začali otevírat obálky.

„Díky šéfová."

„Pro vás všechno," usmála jsem se.

„Abych nezapomněla. Od ledna budeme sedět o patro výš a programátoři posílí o dalšího kolegu, kolegyni a Matěj povýší na projektového managera." Potlesk ohodnotil moje rozhodnutí.

„Díky šéfová, rád přijímám."

„To jsem ráda a od února posílíme i grafický, nebojte."

„Jupí," projevili se grafici.

„Pokud víte o někom schopným, tak mě a Markétě hoďte do mailu kontakt. Užijte si oslavu, Vánoce a přežijte nový rok."

„Hezký Vánoce i vám," popřáli nám s Niki, která mezi tím přijela.

„Ještě se musím stavit za Pepou Novotným, kvůli těm novým kancelářím.“

„Dobrý den," pozdravila jsem, když jsem přišla k Pepovi do kanceláře.

„Neruším?" Viděla jsem, že má návštěvu.

„Vůbec ne Tifany," přivítal mě, „pojďte dál. Máme tu malý vánoční večírek."

„U nás taky se taky slaví," usmála jsem se.

„Jdu domluvit ty prostory od nového roku, jak jsme se bavili."

„Bezva. Mám tu pro vás smlouvu. Kluci vám tam připraví všechno a mezi svátky můžete stěhovat."

„Jste skvělej."

„Co bych pro vás neudělal."

„No mohl by jste," usmála jsem se.

„Máme objednaný nový počítače. Přivezou je 27. bylo by možné je převzít a uložit do nových kanceláří? S dodavatelem je to domluvené."

„Maličkost," ujistil mě Pepa.

„Díky moc a hezké svátky," rozloučili jsme se a my s Niki vyrazily domu.

„Nový prostory, ty jedeš," hodnotila Niki cestou domu.

„Já ne, to Markéta. Domluvila nový projekt. Intranetový systém pro velkou firmu. Záloha už je na účtu a od ledna se na tom začne pracovat."

„Aha, proto jsi povýšila Matěje."

„Přesně, je zkušený programátor. Základ je lidi motivovat."

„Ty už mluvíš jak příručka úspěšné podnikatelky."

„Mám dobrou učitelku."

„Tu nejlepší," zasmála se Niki.

„Tak konec práce, máme volno." Zakončila jsem debatu zatím co jsme se přesouvaly domů.“

„Přesně tak, zalezeme si do pelíšku a do nového roku nevylezeme.“

„Souhlasím, i když asi budeme muset.“

„Jak to?“

„No pojedeme v pondělí k vašim.“

„Vidíš, na to bych úplně zapomněla," culila se, „salátek a kapříka si rozhodně nenechám ujít.“

„Taky se na to těším, nejenom na jídlo. Ráda bych vánoce přežila bez významnější újmy.“

„Tak to se ti nepovede, mamča se na nás podle interních zpráv vyzbrojuje tak, že to zavání až obžerstvím.“

„Zatr sakr. Neboj, odolám. Možná.“

„I tak můžeme lenošit celý víkend," nedala se Niki.

„Ty a lenošit?“

A opravdu se o to snažila, nedělat celý víkend. Nakonec se mi jí podařilo po nedělním obědě vytáhnout na golf do indoru. Kvalifikace na indorové mistrovství na jamky vůbec nedopadla špatně.

„Jsem zvědavá, jestli to bude stačit?“

„Já myslím, že by mohlo. Navíc můžeme si to příště zkusit a když budeme lepší zvýšíme svoje šance,“ usmála se Niki, když jsme zapisovaly na recepci výsledky.

„Ahojky rodičové, tak jsem tu,“ volala Niki, když jsme dorazily k rodičům na štědrovečerní oběd.

„Dobrý den,“ přivítali jsme se.

„Jdete jako na zavolanou, polévka už je.“

„Bylo to úžasné,“ hodnotila jsem oběd.

„Supr mamčí,“ přidala se Niki.

„Hlavně, že vám chutná a jestli chcete přidat.“

„Ne ne,“ přerušila jsem jí, „ať mi zbude nějaké místečko na večerního kapříka.“

Po obědě se šli rodiče natáhnout a my se uchýlily do Nikina pokojíčku.

„Taťka to tu trochu upravil, abychom se sem obě pohodlně vešly,“ vítala mě Niki ve svém, našem království.

„To je supr.“ Z malé postýlky se stalo velké letiště, kam jsme se obě pohodlně vešly.

„Tatík je šikulka,“ ohodnotila jsem jeho výtvor. Niki se chvilku přehrabovala v krabičkách na stolku a pak se šla ke mně natáhnout.

„Vstávat, lenošky,“ volal na nás tatík, „jde se na procházku.“

„To už je tolik hodin?“ Divila se Niki.

„Asi jo,“ protáhla jsem se.

Štědrovečerní procházka je místní rituál, který i když už Niki na Ježíška nevěří se dodržuje. ‘Mamča během naší procházky připraví stromek a dá pod něj dárky,’ vysvětlovala mi před časem Niki. Rozhodně zajímavá tradice a pro mě dobrá i v tom, že uniknu zdobení, které vážně nemám ráda. Ostatně nebýt Niki, tak doma stromek nemáme a to nejenom proto, že je to vlajková loď vánoc.

Vyrazili jsme, každá jsme se chytla tatínka za jedno nabídnuté rámě. Tvářil se nadmíru pyšně a spokojeně. Myslím, že oba jsou moc rádi, že není Niki sama. O výběru zeťáka nebudu polemizovat. Minuli jsme palouček, kde jsme s Niki zakotvily při první návštěvě a pokračovali dál. Během procházky se moc nemluvilo, každý se ponořil do svých myšlenek.

„Co plánujete na Silvestra?“ přerušil na zpáteční cestě tatínek ticho.

„To je překvápko,“ předběhla jsem Niki.

„Tak to nebudu vyzvídat,“ mrknul na mě spiklenecky.

„Nebojte dneska večer to už nebude tajné.“

„Já to z ní páčím už měsíc,“ postěžovala si Niki.

„Ale to nemáš Niki, když je to překvapení, tak se máš těšit a ne vyzvídat,“ pokáral jí otec.

„Dyk víš, jak jsem zvědavá,“ omlouvala se.

„Právě, že vím. Tifany musí být v tomhle odolná, že ti nepodlehla.“

„Nebylo to snadné,“ přitakala jsem.

„Tak pojďte výletníci,“ přivítala nám maminka s nazdobeným stromkem, kde už teď bylo balíčku jak pro dětský domov. Na stole byla nachystaná bábovka a vánoční pečivo.

„Kdo si co dáte k pití?“

„Koupila jsem něco co by jste mohli vyzkoušet,“ nabídla jsem se a přinesla krabici plnou malých pytlíčků.

„Je to horké jablko. Stačí pytlík nasypat do skleničky na kafe a zalít horkou vodou.“

„Tak jo, dáme si všichni?“

Zeptala se a šla uvařit vodu. Všeobecné „Ano“ bylo jasnou odpovědí.

„Je to dobré,“ pochvalovali si rodiče, když ochutnali.

„Nám taky moc chutná, tak jsme vám to přivezly.“

Ke svačince, kdy jsem ochutnala všechno vánoční pečivo a beznadějně se zamilovala do lineckých rohlíčků. S Niki jsme vyrazily pro dárky a donesly je pod stromek, kam už se nevešly.

„To je nadělení,“ lamentovali rodiče, „si nemáte dělat takovou škodu.“

„To není jenom pro vás to jsou i dárky co si dáme s Tif“, uklidnila je Niki.

„Tak to jo,“ oddychla si maminka.

„I když větší část je pro vás,“ usmála se Niki, když ukládala poblíž stromku poslední balíčky.

Večeře vážně neměla chybu a musím říci, že Niki nepřeháněla ani v nejmenším. Vážně to zavánělo obžerstvím.

„Kapr a hlavně salát nemají chybu,“ chválila jsem když jsem neváhala a dokonce si přidat.

„Já ti říkala, že neodoláš,“ smála se Niki, když jsem si přidávala.

„Neodolám,“ potvrdila jsem, „je to vážně moooc dobré.“ Maminka se jenom usmívala.

„To je dobře, že vám chutná.“

„Moc,“ přidala se Niki.

Když nádobí zmizelo v myčce, zmizel i tatínek. Za chvíli se rozezněl zvoneček z obýváku. Vážně atmosféra, ze které až mrazilo.

„Tak pojďte, Ježíšek vám tu něco nechal,“ vítal nás tatínek.

Usadili jsme se a Niki roznášela dárky podle cedulek na balíčcích. Hromada se postupně přesouvala k jednotlivým místům kde jsme seděli. Rozbalování nebralo konce, až jsem se konečně prokousala k poslednímu balíčku. Většina věcí byla na golf a pak taky praktické věci od rodičů do domácnosti. Niki odnesla poslední balík a sama se pustila do rozbalování, při kterém lítal balící papír na všechny možné strany. Až se dopracovala k nejmenšímu balíčku, spíše obálce.

Rozbalila jí a v ní bylo překvápko na Silvestra.

„Tak to je to překvápko?“

Kývla jsem a Niki otevřela obálku.

„Jůůůů,“ vypískla. „To je 14dní v Paříži s ubytováním u Eiffelovky. Tam jsem vždycky chtěla,“ do očí se jí draly slzičky.

„Já vím Beruško, proto jsem to pro nás objednala.“ Objaly jsme se.

„Moc děkuji za všechny dárečky,“ poděkovali jsme si navzájem.

„Doufám, že se po vánocích do těch věcí vejdu,“ dodala jsem v žertu.

„Jasně že ne,“ smála se Niki.

Následovala nezbytná pohádka a pak jsme si zahráli jednu z her, které Niki nadělila rodičům. Tolik zábavy jsem si u takové „blbosti“ už dlouho neužila.

„Jdeme na kutě,“ zavelel tatínek.

„Určitě,“ souhlasila jsem.

Oči se mi klížily a zívala jsem jako buldozer. Ráno mě vzbudil šramot z kuchyně. Za chvíli se otevřely dveře a Niki mi nesla snídani do postýlky.

„Teda já se mám,“ přivítala jsem ji.

„Ne, já se mám. Pojedeme zítra do Paříže.“

Postavila tác se snídaní na můj klín a dala mi pusu. Odlet byl už 26. dopoledne. Chtěla jsem, abychom si užily i část vánoční atmosféry. Návrat až 8. ledna. U Niki v práci si brali všichni volno do půlky ledna a u mě se bude dělat už od 2. ledna, tam to zvládnou i beze mě.

Na večer jsme se rozloučily s rodiči a vyrazily domu se zabalit na zítřejší odlet. „Si nedokáži představit, že se vejdeš do toho kufru,“ dobírala si mě Niki, když jsem vyndala cestovní kufr ze skříně.

„Ne, jenom půlka a druhá, větší k tobě.“

Zabaleno, vypnutá voda, zavolaný taxík. „Hurá na dovolenou. První a poslední v tomto roce.“ Těšila se Niki. „A první naše společná, pokud nepočítám svatební cestu.“ „Máš pravdu Miláčku,“ mrkla na mě.

Všechny procedury jsme zvládly a po obědě jsme byly v Paříži.

„Jdeme hledat zavazadla.“

„Ahojky Mami, teď jsme přistály,“ volala Niki domu, „jo. Tif právě hledá kufry. Jasně, až se ubytujeme ciknu. Pa.“ Já jsem oba kufry mezi tím našla.

„Výborně. Máme vše a můžeme na hotel,“ radovala se Niki. Taxík nám vysadil v klikaté uličce asi dva bloky od světoznámé věže. Roztomilý rodinný hotýlek nás pohltil.

„Není to paráda, ráno vyrazíš z Prahy po obědě jsi v Paříži a ještě ten den můžeš vyrazit do města. Jet autem, tak přijedeme v noci úplně zmordované.“ Hodnotila jsem vymoženost zvaná letecká doprava.

„A co teprve ve středověku to by jsi sem cestovala několik týdnů.“

„Zlatý středověk,“ smála jsem se.

„Ahojky Mami, jo už jsme na hotelu všechno proběhlo v pohodě. No zajdeme na pozdní oběd a pak vyrazíme do města. Jasně pozdravuj taťku. Vyřídím. Pa.“ ukončila Niki hovor.

„Mám tě pozdravovat.“

„Děkuji. Vyrazíme?“

„Určitě.“

„Koukala jsem na netu a je tu samé kafé restaurant, tak bych vyrazila a až potkáme něco, co se nám bude líbit dáme si oběd.“

„Souhlasím,“ oblékla se Niki a vyrazily jsme.

Neodolaly jsme hned druhý restauraci na kterou jsme po cestě narazily.

Po obědě nemohla naše cesta pokračovat jinam než k Eiffelovce.

„Je to monstrózní stavba,“ zaklonila se Niki.

„To je, pojedeme nahoru?“

„Určitě.“

Výhled na město byl skoro tak úchvatný jako z Petřína. A tím skončily vánoce a blížil se konec roku.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.