Tifany - díl 19 - lyže
Jan 16, 2012

Tifany - díl 19 - lyže

Vánoce utekly jako voda i pár úžasných dní strávených v Paříži, kde jsme přivítaly i Nový rok. Docela jsem se na něj po letech těšila. Asi nikoho nepřekvapí, že za to může ta nejúžasnější osůbka pod sluncem. Přišlo mi, jako bych žila v jakémsi oparu či mlhovině. Realita se v její blízkosti dala vnímat jenom velmi stěží.

„Beruško," začala druhý den po našem příletu. Podotýkám, že jsme samozřejmě ještě neměly ani vybaleno.

„Copak, Drahoušku?" políbila jsem jí.

„Co by jsi řekla tomu, vyrazit na hory?"

„Si děláš srandu?"

„Vůbec ne. Proč?"

„Ty si snad myslíš, že mě dostaneš na ty prkýnka co jim někteří eufemisticky říkají lyže?"

„Jo," odpověděla bezelstně.

„Tak na to zapomeň," povalila jsem jí zpět na záda, „ale na hory klidně můžeme vyrazit. Určitě se tam dá dělat i něco jiného než jenom lyžovat."

„To se určitě dá. Vážně nechceš?"

„Vážně ne Beruško, mám svoje nohy docela ráda. Tím spíš, že jsem na tom nikdy nestála."

„Jak to? Jste neměli ve škole lyžák?"

„To jsme měli," souhlasila jsem, „ale na základce jsem si před lyžákem zlomila ruku, takže jsem nemohla jet. Měla jsem jí šest neděl v sádře."

„Tak dlouho?" Přerušila mě.

„Jo. Měla jsem zlomenou kloubní hlavici na třikrát."

„Brr," zašklebila se.

„Naštěstí to srostlo dobře, až se doktor na rentgenu divil, jak dobře."

„Tak to je dobře," hladila mě po tváři.

„No a než jsem ruku zrehabilitovala, tak bylo po lyžáku," pokračovala jsem.

„To je jasné. A na střední?"

„Tam už jsme nemuseli a protože se toho sportu, jako jednoho z mála vážně bojím, tak jsem nejela."

„Tak to tě nebudu přesvědčovat," souhlasila.

„Děkuji."

„Já děkuji, že se mnou pojedeš."

„Moc ráda," usmála jsem se na ní a zavrtala nás obě pod peřinu. Co je pod peřinou, to taky pod peřinou zůstane.

„Mám hlad," vykoukla jsem.

„Já taky. Kolik je hodin?"

„Moc, nezajdeme k Tomovy?"

„Určitě," souhlasila.

Hodily jsme na sebe něco teplého a přeběhly ulici.

„Ahoj holky," přivítal nás Tom jako vždy dobře naladění. Jeden z důvodů, proč sem moc ráda chodím. Je tu hrozně příjemná obsluha s majitelem se znám a kuchyň nemá chybu.

„Ahoj, co nám dneska doporučíš?" vyzvídala jsem když nám přinesl lístky.

„Salát nebo něco většího?" sondoval stav našich žaludků.

„Já salát," odvětila Niki.

„No, já bych spíš něco většího, čeká nás vybalování a balení," usmála jsem.

Obě jsme nakonec daly na Tomův návrh a byly jsme opět spokojené.

„Vůbec se mi do té haldy nechce," pojala jsem záporný postoj k další aktivitě, když jsme se vrátily z oběda.

„Musíš Prďka musíš," pošťuchovala mě Niki.

„Nemusím, já už ho vidím," opáčila jsem a vyvrhla kufr v koupelně.

Pračka měla co dělat, aby všechno vstřebala. No Niki se nedala a dostala tam i poslední kousek prádélka.

„A jdeme balit," zavelela.

„Jasně šéfe."

Niki se jala balit lyžařské vybavení, ze sklepa vytáhla ďábelská prkýnka. Já si zabalila jenom zimní oblečení a sedla jsem si k netu.

„Kam že to vlastně jedeme?"

„Proč?"

„Chci se podívat jaké další možnosti ten areál nabízí."

„Aha," ozvalo se k ložnice, kde Niki dobalovala poslední věci.

„Dokonce ta mají i golfový simulátor," nadšeně jsem halekala.

„No vidíš já pojedu na lyže a ty si zahraješ golf."

„To je supr," souhlasila jsem.

Nakonec jsme tedy do auta přidaly krom lyží i golfové hole. Ranní budíček mě málem zabil. Všude kolem byla černočerná tma. Taková ta co se dá krájet. Však to znáte. Niki už chystala snídani.

„Jedno velký kafe," volala jsem na ní.

„Už se vaří," ujistila mě.

Jenom velmi neochotně jsem se drápala z postele ven. Tohle vstávání není nic pro mě, ale když chcete přijet alespoň trochu rozumně a vyhnout se davům na silnicích tak vám moc nezbývá. Po snídani jsme do auta odnesly tašky a sebe. Navigace nastavena na cíl naší cesty. Připoutat se a vyrazit. Cesta byla úmorná proti letu do Paříže úplné utrpení, ale co naděláte.

„Dojeli jste do cíle," hlásila navigace a opravdu, před námi byl hotýlek jako ze snu. Portýr se docela pronesl než nám odnosil zavazadla do pokoje. No, pokoj není úplně to správné označení. Bylo to minimálně královské apartmá.

„Jedna z výhod práce."

„Já vím," přerušila jsem, „už si na to pomalu zvykám. Rozhodně za cenu, kterou tu zaplatíme za pár dní, by mi vystačila na celou dovolenou."

„To asi ano," usmála se. „Ale pro tebe jenom to nejlepší, Zlatíčko."

„Děkuji, snad ti budu moc jednou oplatit stejně," usmála jsem se na Niki.

„Danke," odbavila portýra, který odcházel spokojeně žmoulající bankovku.

„Zajdeme si na oběd a pak hurá na svah," rozhodla Niki.

Zanechaly jsme pokoj tak, jak byl a vyrazily něco sníst. U salátového baru bylo narváno a tak než jsme se dostaly na řadu málem bych snědla pár Gertrůd před námi. Vrátily jsme se na pokoj. Niki se převlékla do lyžařského. Já do zimního.

„Co budeš dělat?"

„Podívám se na tebe a pak se půjdu projít po okolí. Golf si nechám na zítra."

„Bezva."

Vyrazily jsme. Niki si na recepci vyzvedla kartičku na sjezdovku. Pomohla jsem ji s lyžemi. Zamávala jsem jí. Na chvilku jsem jí zahlédla na lanovce. Pak mi definitivně zmizela za horizontem.

Vyndala jsem kameru a začala si natáčet okolí. Dlouho jsem nic nenatočila a přitom mě to tak baví. Nějak nebyla příležitost, ani nic zajímavého k natáčení. Teď rozhodně byl čas a hlavně příroda kolem byla nádherná. Popošla jsem kousek dál, podle Niki by se tu neměla objevit dřív než za deset minut. Sjezdovka byla docela dlouhá.
Po chvíli jsem se vrátila zpět k dojezdu a Niki pořád nikde. Začala jsem být trochu nervózní. Zadívala jsem se na kopec a zahlédla záchranáře v červeném jak pluží se sáňkami směrem ke mě.

Proboha snad ne. Blesklo mi hlavou. Bohužel, nejčernější představy se za pár minut potvrdily.

„Co se ti stalo?" běžela jsem k Niki.

„Nevím," byla mimo sebe.

Dověděla jsem se, že má vážné zranění a že jí vezou do nemocnice.



Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.