Tifany - díl 27 - rozvod
Feb 23, 2012

Tifany - díl 27 - rozvod

Netušila jsem, že po nádherné svatbě přijde tak brzo i rozvod. Bohužel, pokud chci a já chci, jít na operativní změnu pohlaví, příšerný název, proto být sama sebou, tak se musím rozvést. Další nesmysl, ale ke kastrační komisi se jinak nedostanete. Byrokracie je to, co je vlastně na celé té změně největší vopruz.

Je pravda, že jsem si ani nestihla nechat udělat nové doklady, že jsem ženatá a už jsme stály s Niki před soudkyní, která naše v dobrém i zlém měla zrušit.

„Je to vážně šílené," neubránila jsem se slzám, když jsme seděly s Niki v předsálí.

„Nebreč, nebo si rozmažeš řasenku."

„Dala jsem si voděodolnou," usmála jsem se na ní přes potok slz, které mi tekly po make-upu.

„Pán a paní Nekonečných," ozvalo se z jedněch dveří. Utřela jsem si slzy a vyrazily jsme.

Soudkyně ani nezvedla obočí něčo psala : „Sedněte si."

Po dalších dvou minutách, když něco dosmolila do lejstra, co měla před sebou zvedla zrak.

„Kde je pan Nekonečný?" zeptala se.

„To jsem já," odpověděla jsem jí.

„Aha," odvětila soudkyně, zvedla oči v sloup.

Ještěže tam, co vysí statní znak, vyset musí. Jinak být tam krucifix, připadala bych si jak u svaté inkvizice.

Znovu se začetla do lejster tentokrát jiných . Po dalších pěti minutách neustálého povytahování obočí a mračení se zaznělo závěrečné : „Aha".

Pronesla takové zaklínací formule a na závěr to opepřila obligátním :

„Povstaňte. Jménem republiky."

Byla jsem rozvedená. Jistě pro nás rozvodový papír neznamenal konec naší lásky, ani konec našeho vztahu. Bylo to naopak. Posunuly jsme se do další komnaty. Přesto mi z toho bylo na nic a Niki to na mě viděla. Byla jsem ráda, když čarodějnice v taláru dokonala svoje dílo a já si mohla sednout. Stát ještě o pár minut déle, tak bych asi zkolabovala.

Niki ke mě přistoupila.

„Půjdeme, Zlatíčko," soudkyně vyvalila oči přes kostěnou obroučku to vypadalo vážně hrozivě.

Pak se v jejím pohledu něco změnilo. Viděla, že jsem na pokraji zhroucení.

„Nechcete se napít?" nabízela džbánek a čistou skleničku.

„Děkuji ráda," souhlasila jsem. Kopla jsem do sebe dvě deci skoro na ex. Soudkyně si sedla vedla nás už bez taláru. V tu chvíli jako by ztratila čarodějnou moc rozhodovat nad cizími životy.

„Nemám vám zavolat lékaře?" tvářila se zúčastněně.

„Ne díky, to bude dobré," odvětila jsem.

„Tohle se mi často nestává," připustila soudkyně.

„Taky se nerozvádím každý den, navíc když nechci, ale kvůli něčemu co chci, musím," odvětila jsem. Pokývala hlavou. Začala se mi vracet barva do tváře a tep se stabilizoval.

„Už je ti líp?" zeptala se Niki.

Přikývla jsem.

„Děkuji," usmála jsem se na soudkyni.

„Hodně štěstí," odvětila a zmizela ve vedlejší místnosti. My se pomalu vydaly na cestu domu.

„Prstýnek si nechám," pronesla jsem po cestě autem.

„Já taky," souhlasila Niki.

„Marie si může odškrtnout další položku na seznamu," zakončila jsem smutné odpoledne. Bylo to krátké, no, bohužel ne bezbolestné. Připadala jsem si v tu chvíli vážně divně. Oficiálně jsem rozvedený a přitom nejsem. Ano v kostele je, dokud nás smrt nerozdělí.

Je pravda, že jsem si ani nestihla nechat udělat nové doklady, že jsem ženatá a už jsme stály s Niki před soudkyní, která naše v dobrém i zlém měla zrušit.

"Je vážně šílené," neubránila jsem se slzám, když jsme seděly s Niki v předsálí.

"Nebreč nebo si rozmažeš řasenku."

"Dala jsem si vodě odolnou," usmála jsem se na ní přes potok slz, které mi tekly po make-upu.

"Pán a Paní Nekoneční," ozvalo se z jedních dveří. Utřela jsem si slzy a vyrazily jsme.

Soudkyně ani nezvedla obočí něčo psala : "Šedněte si."

Po dalších dvou minutách, když něco dosmolila do lejstra co měla před sebou zvedla zrak.

"Kde je pan Nekonečný?" Zeptala se.

"To jsem já," odpověděla jsem jí.

"Aha," odvětila soudkyně, zvedla oči v sloup. Ještě že ta co visí statní znak vyset musí jinak by tam krucifix a já bych si připadala jak u svaté inkvizice.

Znovu se začetla do lejster tentokrát jiných . Po dalších pěti minutách neustálého povytahování obočí a mračení se zaznělo závěrečné : "Aha".

Pronesla takové zaklínací formule a na závěr to opepřila obligátním : "Povstaňte. Jménem republiky."

Byla jsem rozvedená. Jistě pro nás rozvodový papír neznamenal konec naší lásky, ani konec našeho vztahu. Bylo to naopak. Posunuly jsme se do další komnaty. Přesto mi z toho bylo na nic a Niki to na mě viděla. Byla jsem ráda, když čarodějnice v taláru dokonala svoje dílo a já si mohla sednout. Stát ještě o pár minut déle, tak bych asi zkolabovala.

Niki ke mě přistoupila. "Půjdeme Zlatíčko," soudkyně vyvalila oči přes kostěnou obroučku to vypadalo vážně hrozivě.

Pak se v jejím pohledu něco změnilo. Vyděla že jsem na pokraji zhroucení.

"Nechce te se napít?" Nabízela džbánek a čistou skleničku.

"Děkuji ráda," souhlasila jsem. Kopla jsem to sebe dvě skoro na ex. Soudkyně si sedla vedla nás už bez taláru. V tu chvíli jako by ztratila čarodějnou moc rozhodovat nad cizími životy.

"Nemám vám zavolat lékaře?" Tvářila se zúčastněně.

"Ne díky, to bude dobré," odvětila jsem.

"Tohle se mi často nestává," připustila soudkyně.

"Taky se nerozvádím každý den navíc když nechci, ale kvůli něčemu co chci musím," odvětila jsem. Pokývala hlavou. Začala se mi vracet barva do tváře a tep se stabilizoval.

"Už je ti líp?" Zeptala se Niki.

Přikývla jsem.

"Děkuji," usmála jsem se na soudkyni.

"Hodně štěstí," odvětila a zmizela ve vedlejší místnosti. My se pomalu vydaly na cestu domu.

"Prstýnek si nechám," pronesla jsem po cestě autem.

"Já taky," souhlasila Niki.

"Marie si může odškrtnout další položku na seznamu," zakončila jsem smutné odpoledne. Bylo to krátké no bohužel ne bezbolestné. Připadala jsem si v tu chvíli vážně divně. Oficiálně jsem rozvedený a přitom nejsem. Ano v kostele je dokud nás smrt nerozdělí.

 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.