Když se vnitřně dopracujete k tomu, že se vám vaše tělo, nebo spíše některého jeho části nelíbí, je sranda projít zbytkem, byť by se to některým lidem mohlo zdát šílené a zdlouhavé. Má to více méně stanovená pravidla, které si každý ošetřující lékař nastavuje podle toho, jak se mu to líbí a přijde mu to správné. Na tuto diagnózu vlastně neexistuje "léčebný" postup. Je divné, že na léčení chřipky máme postup. Udělají vám testy a dostanete antibiotika a ty berete podle dávkování, které je přesně stanoveno. Pamatuji si, když jsem začala baštit ty modré pilulky, ne ty na potenci, tyto jsou spíše na impotenci, tak mi Niki vyprávěla jak to bylo, když s nimi začínala ona.
„Marie nám jednou na skupinu přinesla dávkování, které nastavila jedna z nás," pronesla neskrývajíc zděšení.
„To si děláš srandu?"
„Ne," tak to tehdy fungovalo, „musely jsme chodit na endokrinologii, ale nebyl tu nikdo, kdo by byl schopný říci kolik jich a jak často máme baštit."
Přišlo mi to jako ze středověku. On to svým způsobem středověk i byl, když jsme se bavily co holky řešily před deseti lety a co řeší dnes. Jednoznačně středověk. Pro ně před těmi lety to bylo o překonávání překážek v práci.
„Přijít za šéfem, že se nechám přešít na holku znamenalo přinést si rovnou výpověď. Pokud jsi si ji nenesla rovnou čekalo tě peklo a na jeho konci jsi buď dobrovolně podepsala ukončení pracovního poměru, nebo tě čekal paragraf hrubého porušení pracovní kázně."
„Počkej to přeci nejde."
„Tif, nebuď naivní, šéf si na tebe vždycky něco našel. Kolegové na tebe koukali jako na nějakou zrůdu."
„No je vážně dobře, že tyhle časy už jsou za námi."
„To jsem ráda taky," souhlasila Niki. "Dokonce tehdy vznikla i organizace pro naší podporu. Bohužel v jejím čele stáli lidé, kteří se až na výjimky báli mediální publicity, protože sami více méně fungovali v buď úplné, nebo částečné ilegalitě."
Niki se ve svém vyprávění dostala až k úplným počátkům trans hnutí u nás.
„Bylo to počátkem roku 98."
„To už byl internet?" smála jsem se.
„Jasně, to už jsem měla i svojí první osobní stránku. Pamatuji si, že mi tehdy přišel mail s pozvánkou na ustavující schůzi."
„A vyrazila jsi tam?"
„Ne, tehdy jsem nějak neměla odvahu na to, vyrazit na takovou akci. Bylo potřeba k tomu dospět. Po letech jsme takovým, jako jsem tehdy byla já, říkaly pokojové královny."
„Proč to?"
„No, na internetu měly ramena přes celý záda, ale když došlo na to někam vyrazit, tak nic, slušně řečeno."
„V tom se mnoho nezměnilo, i dneska jsou takové."
„Určitě. Vždy bude skupina lidí, kteří budou mít ostych. Docela to chápu, jenom je blbé, když organizuješ akci a oni ti tvrdí, že dorazí a pak nic."
„To je blbé," souhlasila jsem.
„Mě to trvalo asi rok, než jsem dospěla k tomu někam vyrazit. V září 99 jsem vyrazila na svůj první sraz. Tehdy se pořádaly v jednom gay pensionu. Bylo zajímavé poprvé být ve společnosti za dámu," zasněně vyprávěla Niki.
„První sraz byl o čtyřech lidech. Dokonce jsem si vzala tehdy kameru a tak mám i pár minut videa."
„To bych chtěla vidět," přerušila jsem.
„Podívám se po tom a můžeme si to pustit. Hodně dalšího předznamenala už zpáteční cesta. Jedna z nás tam tehdy byla autem. Seděla jsem vepředu a vzadu seděla jedna hrozně ukecaná holka, co mě přes net ukecala ať jedu.
Řidička tehdy pronesla větu, kterou si budu pamatovat snad do smrti : 'Lenko drž hubu nebo tě vysadím'. To tehdy zabralo. Vzpomněla jsem si na ten okamžik ještě hodně krát."
„Jak to?"
„No za dva měsíce nás tam přijelo skoro dvacet. Trochu jsem se do toho opřela, začala jsem dělat stránky a dávat dohromady první zárodky transvestitní komunity. Nojo, dneska je většina z těch holek po operaci," usmála se.
„Tak už je mi jasné, proč tě zná celé Téčko."
„To je dobře."
„Jsi legenda."
„Na to zapomeň, většina holek prošla operací a dneska žijí normální život a tvoje generace, pokud si o tom nepřečetla na netu o tom vůbec neví. Jsem jedna z davu."
„To určitě ne," vyjádřila jsem nesouhlas.
„Ale jo. Dokonce pře pár lety jsme s holkama vyrazily na srazy, které holky pořádaly jednou měsíčně v komunitním centru. Za nás jsme se scházely v barech. Tam jsi se dověděla víc, než se kdy dovíš u Marie. Pro nás byly důležitější věci ze života než medicína. Tvorba škatulek je fajn, ale po letech zjistíš, že jsou spíš pro ty co neví co se sebou a pro okolí, které téměř bez vyjímky rozhodně neví co s tebou. No a tvoje generace mě tehdy přesvědčila o tom, že jsem překročila Rubikon. Jasně mi naznačily, že jsem prehistorická vykopávka a nemám jim dnes co nabídnout, protože oni jsou ty nejlepší. Ne že by člověk stál o nějaké zadostiučinění. Jako že díky, že jste nám prosekaly cestu a my to dnes máme jednodušší. Ani nápad. Vy jste středověké fosílie a co nám tu chcete něco říkat."
"Jo, nevděk světem vládne. Nemůžu ti poděkovat za moji generaci, ale můžu ti poděkovat sama za sebe."
Poděkování bylo opravdu důkladné a zabralo nám celé dopoledne. Až hlad nám připomněl, že by jsme mohly ten den dělat i něco jiného.