Vánoční sázka - 1.část
Dec 23, 2013

Vánoční sázka - 1.část

Výhled z okna nabídl pohled na první sníh a já si uvědomil, že budou co nevidět vánoce. Místo přemýšlení o tom jaký komu koupit dárek, koukám do skříně a zvažuji, v čem pojedu k rodičům na štědrovečerní večeři. Loni jsem to odbyl sakem, plátěnými kalhotami a tričkem co má výstřih do tvaru v.

Možná to vypadalo elegantně, ale já se v tom tak rozhodně necítil. Letos bych to chtěl změnit a po letech kdy si pohled na mě užívalo okolí, bych si chtěl pohled na sebe užít hlavně já. Možná to zní sobecky, ale proč si neudělat radost, lhostejno jak moc „naštvu“ lidi kolem mě.

„Třeba to budou poslední rodinné vánoce,“ napadla mě kacířská myšlenka při pohledu na oblečení, které si nejspíš vezmu.

Moje první odhodlání naštvat všechny co usednou ke sváteční tabuli, postupně upadá. S každým dalším pohledem do šatníku ztrácím jistotu, že bych chtěl rodičů zkazit nejslavnostnější den v roce. Nejspíš bych měl zůstat slušně vychovaným mladým mužem, za kterého mě považují.

„Drahoušku v čem pojedeš na vánoce k našim?“ překvapila mě Agáta po obědě den před předáváním dárků, při pohledu do stejné skříně jako já před pár týdny.

Při přemýšlení co si vzít k našim jsem úplně zapomněl, že nejdřív pojedeme k jejím rodičům, abych následně padl vyšťavený a šťastný z konce nejnáročnějšího dne v roce. Přejezdy a dvě večeře mě každoročně zničí víc než o týden později probíhající povinná „ožíračka“, kterou jsem schopen zvládnout s jednou láhví nealkoholického piva, abych se mohl bavit pohledem na svoje společensky odumírající přátele.

 „Asi to co v loni.“

Překvapený pohled, který na mě vrhla, když přišla z ložnice zpět do obýváku, se dá jenom těžko popsat. Směs údivu a nepochopení mě přivedla do rozpaků. No nejspíš bych asi neměl jít v tom samém, ale já si letos nekoupil nic nového. Ach ne, snad mě nechce vyhnat nakupovat do panské konfekci právě teď před vánoci, kdy všichni šílí jako by nebylo žádné zítra a museli skoupit každou i tu největší kravinu právě dnes.

„Nepadá v úvahu. Víš, o co ses před měsícem vsadil!!!“

Musím se bez mučení přiznat, že zapomněl a nebýt jejího přísného výrazu, asi bych si na to nevzpomněl. I tehdy, když jsem byl úplně na mol, se tvářila stejně, jako by mě chtěla ujistit – z toho se nevykroutíš panáčku. Neměl jsem to v úmyslu, ale teď když stojím tváří v tvář realizaci, tak už si nejsem jistý, že to dám.

Mohl bych na svou obhajobu uvést pár argumentů, proč je sázka nesplnitelná, ale když na ni koukám, stačí jediný – co by na to řekli její rodiče. Rodiče budou nejspíš proti, ne už tak její sestra, která mě vlastně do celé „ztřeštěné“ sázky uvrtala. Tak dlouho do mě hučela, až jsem souhlasil. Jak neprozřetelné.

„To byla sranda,“ snažím se zlehčit sázku.

„Nic takového mladý muži,“ sedla si na mě.

Její oči při tom nezvykle potemněly a obličej zestárl o dvacet let. V tu chvíli mi přišlo jako bych koukal do tváře své tchýně a ne přítelkyně. Trochu mě vyděsila představa, že jednou pohlédnu přesně do stejné tváře a nebude to tchýně. Ten des zahnal pohled na její úzké svůdně vykrojené rty, které dokáží zaplnit mysl úplně jinými myšlenkami.

 Nepopírám, že by bylo příjemné zalézt zpět pod peřinu, kde se dá vymýšlet spousta příjemných aktivit. Docela rád bych při nich zapomněl na tu zpropadenou sázku.

„Tak co si vezmeš na sebe?!“ zopakovala otázku, jenž přešla spíš ve výhružku, že se z toho tentokrát tak snad nevykroutím.

Velmi rád bych uzavřel tuto otázku, aniž bych musel splnit sázku, což nebude protentokrát nikterak snadné, když si na mě sedla a má bojovnou náladu. V takovém rozpoložení nepřistoupí na pouhé uznání porážky. Dokonce bych řekl, že nevymýšlela ani úkol, který by mě čekal, pokud řeknu ne. Ta varianta podle odhodlání, jenž vyzařuje z každého jejího pohybu, nepadá v úvahu.

 „Nebudu to z tebe páčit,“ přerušila dloubnutím pod žebra moje přemýšlení.

 „Vážně si myslíš, že je to vhodné?“ začínám smlouvat.

„Proč by nebylo. Klára si přivede svoji přítelkyni a já tebe.“

Že je její sestra na holky mě překvapilo asi nejvíc ze všech. Koukal jsem na ní jako vyoraná myš, zatím co Agáta ani nehnula brvou. Dokonce jsem měl pocit, že to ví a jenom čekala, až se sestra vyautuje.

Nechci působit jako homofob, protože mi to nejenom nevadilo, ale přišlo fajn, že může s pravdou ven a nemusí se skrývat. Tolerantní společnost hodně pomáhá lidem, kteří mají některá malá tajemství s tím, aby je nemuseli tajit. Taky jich mám a až tehdy mi došlo, proč pro Agátu nebyly problém. Je prostě free.  Nemohl jsem mít větší štěstí při výběru partnerky.

Tedy až do dneška. Její tvrdošíjné trvání na splnění sázky, mě začíná trochu štvát. Bylo by lepší, kdyby nevěděla a já dál tajil, jako tomu bylo před rodiči i předchozími přítelkyněmi.

 „O Kláře to všichni vědí, ale o mě ani netuší a štědrý večer není nejlepší čas na podobná překvapení.“

 „Jestli budeš remcat, tak tě zbiju.“ Hrozí mi sevřenou pěstí.

„Vzdávám se.“

„To je dobře. Dokud mi neodpovíš, tak tě nepustím.“ Zkřížila si ruce na prsou.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.