Jmenuje se tak tiše, že to jméno skoro neexistuje; spíš dotek na jazyku, když ho šeptnu. Vede mě po chodbě, kde lampy kreslí do rýžového papíru horké pruhy. Vstoupíme za paraván a svět se rozmaže do sepia světla jako stará fotografie. V ruce drží vějíř. Neříká, k čemu bude. Jen ho mírně pootočí, a mně ztichne hlava.
Svléká mě trpělivě, skoro slavnostně. Nejdřív šál, pak uzel na pásku. Látka se rozběhne po stehnech a zastaví se u kolen, jako by i ona čekala na její další krok. Vějíř se dotkne mé tváře; papír je chladný, lakované žebro pevné, a mezi prsty má horko, které z něj stoupá, jako by ho rozehřála samotným pohledem. Zasměje se sotva slyšitelně a přejede vějířem přes klíční kost. Cítím, jak se ve mně rozepíná malá tajná zásuvka, do které patří všechny odpovědi „ano“.
Otočí mě čelem k lampě. Vějíř postaví mezi světlo a můj obličej, takže všechno kolem je jen zlato a stín. Zůstává za mnou. Její dlaně si berou prostor na šíji, na ramenou, na zádech, jako by mě znovu skládala. Když mi přejede palcem po páteři, nejsem nic než struna, kterou naladí tak, aby hrála jen pro ni. Vějíř v druhé ruce plynule klesá, klouže přes krk, prsa, břicho; papír se na okamžik přichytí potem a hned zas odlepí, nechá po sobě tenkou lesklou stopu. Nemusí mluvit. Vím, že patřím do místa, kam si mě právě přiloží.
Slyším, jak si sedá, jak si rovná kimono. Volnou dlaní mi vezme zápěstí a vtiskne ho do záhybu svého stehna. Čelo mi opře o paraván; přes papír ke mně proniká tlumené teplo světa, který nechala venku. Uvnitř je jen ona: trpělivá, něžná, upřímná. Když mě její prsty najdou, neptají se, kudy; ví to. Vějíř mezitím vykrouží mou tvář, zavírá i otevírá zorné pole jako opona v divadle. Někdy přes něj zahlédnu jen část jejího profilu—oblouk lícní kosti, tichý koutek rtů—jindy se rozvine celá a já mám pocit, že padám do písma vyšívaného na jejím pásku.
Zvedne mě a opře o sebe. Hedvábí jejího rukávu se přilepí na můj bok a zůstane tam jako přísaha. Vtáhne mě mezi kolena; stehna mě sevřou, až se z mého těla stane teplý, odevzdaný tvar. Na okamžik mi zakryje vějířem ústa—ne kvůli mlčení, ale jako by je tím vzala pod svou ochranu. Pak ho spustí a rty se dotknou místa, kde předtím projelo žebro vějíře. Změna materiálu mě rozhodí: tvrdé – měkké, papír–pusa, chlad–žár. Zasměje se do mé kůže, jako by přesně věděla, co to se mnou dělá.
Vějíř sjede níž. Přes bradavku jen zlehka přetáhne papír, jako by ji hladila pírkem. Druhou rukou pracuje na mém břiše—krouží, slibuje, uhýbá. Vím, že to dělá schválně: napíná mě jako hedvábný provaz, který se dá utáhnout o jeden uzel víc. Když konečně sklouzne tam, kam jsem od první chvíle chtěla, přejede nejdřív okraj, s nesnesitelnou zdvořilostí. Zkoumá mě, jako by četla první stránku knihy, kterou si chce užít pomalu. Pustím ramena, pánev sama vyjede proti ní—okamžitě mě stáhne zpět, pevněji sevře. Nechává mi přesně tolik volnosti, kolik potřebuje její rytmus.
Zvedne mi ruce nad hlavu a dlaně položí na paraván. Představuji si, jak zvenčí mohla vypadat tahle stínohra: žena, kterou jiná rozkládá do světla jako vějíř. Její prsty přitvrdí; přitiskne mě o panel, vějířem přejede přes vnitřní stranu stehna a nechá ho tam, na tom nejcitlivějším místě, jako studenou závoru. Přes tu závoru mě bere dál, hluboko, a já se na okamžik přestanu orientovat v prostoru. Zůstávají jen její ruce, její vůně po jasmínu a lak, který se leskne na dřevěných žebrech.
Zatáhne mě zpět, posadí na okraj matrace. Klečí mezi mými koleny, vějíř složí do úzkého svazku a přiloží mi jeho konec na rty. Olíznu dřevo a ucítím slanost vlastního těla. Její oči se zavlní spokojeností. Vzápětí vějíř přejede tam, kde chci její ústa. Zároveň se přisaje—papír a jazyk, chlad a vlhko, dvě paralelní dráhy, které se ve mně setkají. Zadunuju do dlaní, jako by moje kosti měly ten zvuk udržet, a ona přesně v tu chvíli zvolní. Nespěchá. Nepotřebuje. Jsem její.
Postaví se, zvedne mě na nohy a obejde mě zezadu. Vějíř roztáhne a rozvine nade mnou jako střechu. Všechno, co nebyla ona—šustění chodby, vzdálený smích, kroky—se tím gestem odřízne. Zůstane jen soukromé počasí našich těl. Prsty se mi zaklesnou na boky a zázemí její pánve mi dá nový směr. Tlačí mě do něj trpělivě, zase a zase, dokud mi stehna nezačnou vibrovat tou známou slabostí, která dělá z chůze špatný nápad. Doslova mě podrží; vím, že kdyby mě teď pustila, sesunu se jako kimono z věšáku.
Jemně mi pootočí bradu a přitiskne vějíř k mým očím. Tma není úplná—mezerami mezi žebry prosvítají úzké proužky světla. Každý z nich bliká v rytmu, který mi diktuje tělem. Když pak vějíř oddálí a já uvidím její profil z blízka, uvědomím si, že mě k tomu dovedla bez jediného slova. Pomalé kroužení se změní v krátké, přesné pohyby. Vzduch se mi rozbíhá pod kůží jako jiskry. Zavřu ústa, abych nekřičela; ona mi do nich přesto vloží špičku vějíře, jako by chtěla zachytit zbytek zvuku.
A potom mě prostě vezme. Bez okolků, s jistotou ženy, která ví, jak se z bouře dělá přístav. Horko mi přelétne přes břicho a rozběhne se do stehen, až se mi svaly stáhnou do bodu, který je jen její. V té chvíli vějíř přirazí k mému pohledu tak těsně, že se dotýká řas; svět se rozpustí do šelestu papíru a jejího jména, které se mi rozletí v ústech. Drží mě a nenechá mě spadnout, dokud celé to chvění nevyvrcholí.