Předvánoční úklid, mě ani nevím jak, zavedl až do skříně s šanony plnými nejrůznějších důležitých papírů. Tady není co uklízet - napadlo mě v první chvíli. Pohled sledující jednotlivé štítky náhle padl na útlý svazek bez štítku. Už podle hřbetu je jasné, že to není šanon, ale fotoalbum na jehož existenci jsem během mnoha let zapomněla. Vytažené vzpomínky dob dávno minulých pokládám na stolek v obýváku vedle odpoledního hrnku s kávou.
Začít prohlížet jednotlivé fotky přináší k vánoční náladě ještě melancholickou. Skoro mám pocit, jako bych tu akci, jejíž fotky si prohlížím, prožila v jiném životě. Po usrknutí kávy přichází vzpomínka na jeden zimní víkend pár let před koncem milénia.
„Rád bych tě vzal tento víkend na jednu zajímavou akci,“ prohodil Pavel jako by nic, když jsme se sešli v pondělí po práci v našem oblíbeném baru.
Tehdy jsme spolu chodili pár týdnů. Každý bydlel ve svém podnájmu. Kromě společných odpoledních vysedávání po barech, hraní kulečníku či bowlingu jsme také obráželi v pátek a sobotu diskotéky s partou společných přátel. Když jsme se poznali, tak to byli víc Pavlovo přátelé než moji. Znala jsem jenom jednu holku, naši společnou kamarádku, která měla prsty v našem seznámení. Prostě bezstarostné mládí jak má být.
„Co se schovává za slovem zajímavá?“
Otázka stejně jako vyzvídání bylo marné. Lépe utajené je snad jenom státní tajemství o němž nikdo neví. Pro náš týdenní program plánovaná akce neměla žádný dramatický význam. Na pátek není vyjímečně plánovaná žádná diskotéka. I kdyby by byla, stejně s ním pojedu na víkend. Jenom doufám, že to nebude podobná šílenost jako minule. Paintballové střílení v nějaké polorozpadlé ruině, pánové prominou, mě vážně nezaujalo.
Pavlovu vzrůstající nervozitu ukončilo až páteční odpoledne. Tedy alespoň tak působil hovor po obědě, kdy upřesňoval v kolik mě vyzvedne před prací. Malá sportovní taška ležící vedle pracovního stolu přilákala pár zvědavých kolegyň. Jejich závist nad naším tajemným společným víkendem nemusím dlouhosáhle popisovat.
Konečně konec pracovní doby a já můžu vyrazit na parkoviště před barákem, který mi může být až do pondělního rána ukradený.
„Ahoj miláčku,“ vítá mě trochu rozpačitý Pavel.
Musím podotknout, že mi začala jeho nervozita během týdne lézt na nervy. Nebyla s ním žádná zábava, na obvyklé vtípky reagoval nezvykle podrážděně. Kluci si ho raději přestali dobírat. Většinu času seděl a jenom tupě zíral do poloprázdného půllitru piva.
Teď jako by pohoda poledního rozhovoru opět zmizela a je tu ten divně naložený bručoun. Alespoň, že otevřel kufr a snad mi pomůže uložit tašku. Galantnost ho naštěstí neopustila, za to mě překvapila obří taška zabírající polovinu kufru. Nebude dobré vtipkovat na téma stěhování národů.
Cestu z města přerušuje další zastavením na jedné autobusové zastávce. Dvoumetrový čahoun s podobně obřím zavazadlem. Snad nejedeme na hokejový kemp? Nenapadá mě jiný důvod proč sebou táhnout na dva dny tak velkou tašku. Moje piďi zavazadlo nakonec pojede nejspíš na zadním sedadle.
„Ahoj Isi,“ zdravý ten čahoun, když nasedá do vozu, „já jsem Mia.“
Ruka směřující prostorem mezi sedadly ke mně, překvapuje rudě nalakovanými nehty. Nebudu předstírat, že mi červík pochybnosti nevrtá v hlavičce. Chlapa s na rudo nalakovanými nehty nepotkáte každý den. Kdyby měly černou barvu, můžeme jet na rockový festival, ale rudá mi moc nešla dohromady s máničkami v kožených kalhotách. Navíc je zima a to není zrovna festivalový čas.
"Těší mě Simona."
Vím jak se jmenuji, stejně tak vím jak se jmenuje Mia, jednoduchou vylučovací metodou zbývá jméno Isi pro Pavla.
"Volala Jája, že nepřijede a já se na ní tak těšila." Vypálí Mia jako by nic.
Pohled do krajiny mi pomáhá zachovat nezúčastněnou tvář. Cukání koutků nakonec vítězí nad dvoumetrovým típkem s rudými nehty mluvící v ženském rodě. Tady někde začínám tušit co mě v následujících hodinách čeká. Dokonce i celotýdenní nervozita dává smysl. Ztratil odvahu jít s pravdou ven. Snad mi někdy řekne proč.
Polykám další doušek teplého nápoje, při otočení na další fotografii zasněženého pensionu pár desítek kilometrů vzdáleného. Bohužel dnes už jeho zašlou slávu nepřipomíná nic než vzpomínky a pár fotek.
„Hm,“ jako jediné slovo pro zbytek cesty než auto definitivně zastavilo u rodinné vilky.
Svérázná obsluha nás odeslala do patra, abych se ubytovali. Ve vzduchu visí víc než jenom ubytování a předmanželský sex to rozhodně není. Pavel zahnán do kouta vypadá jako v pasti uvízlá srnka, která neví jak ven zpět na svobodu. Je mi ho skoro až líto, jak sedí na kraji manželské postele a neví jak dál.
„Tak oblékat Isi.“
Nikdy by mě nenapadlo, že budu přítele oslovovat ženským jménem o pomoci s oblékáním do večerních šatů a líčením ani nemluvě. V žertu vyřčená věta působí jako živá voda, jeho modré oči překypují vděčností. Kdybych si ho chtěla omotat kolem prstu, tak by se mi to právě povedlo.
Obří taška začíná odkrývat netušený druhý svět - kosmetický kufřík, paruka, nádherné večerní šaty a lodičky do nichž by se mi vešla moje noha dvakrát, rozhodně bych nezkoušela chůzi.
„Vážně ti to nevadí?“ rozpaky i nadále přetrvávají.
Nemůžu říct, že bych byla zrovna na větvi z toho co dělá můj přítel, když nejsme spolu. Na druhou stranu mi to přijde zvláštně vzrušující. Zatím to neumím přesně popsat. Možná to souvisí se zakázaným ovocem a mojí občasnou přitažlivostí k jiným ženám. Teď tu jedna pozvolna vykvétá.
Usazená na volné straně postele sleduji transformaci, na počátku to chce hodně fantasie vidět v na ježka ostříhané hlavě a dlouhé postavě divu lámající mužská srdce. Nikdy jsem vlastně nesledovala nikoho oblékat si ženské věci, tím méně muže. Musím přiznat, že to nepůsobí vůbec chaoticky. Přesně ví co si vzít první co druhé, jako by to už někdy dělal.
Hladce oholená noha mizí v podvazkové silonce. Vím celkem bezpečně, že jeho noha nebyla ještě předevčírem oholená. Stejně tak hrudník zakusil pěnu na holení a žiletku. Snad nezapomněl na podpaží. Vypadá to, že ne.
Kalhotky mají co dělat, aby pojmuly celý, poklidně ležící, rozkrok. Nápad vzít si tanga by asi vzbudil úsměv na obou stranách. Nesmím zapomenout na podprsenku vycpanou epitézamy, podvazkový pás držící silonky a jdeme do finále. Černé elegantní šaty padnoucí jako by byly na míru šité, těžko asi nakupuje v běžné konfekci. Líčení působí trochu směšně než si na hlavu nandá dlouhou paruku.
„Wow, sekne ti to miláčku.“
Opatrný polibek na tvář, abych mu nerozmazala make up. Ještě lodičky a můžeme vyrazit mezi lidi. Pokud mě před tím převyšoval skoro o hlavu, tak teď zpříma koukám do jeho zajímavě tvarovaného výstřihu.
„Děkuji,“ tváře na chvilku přidaly trochu červené, ale to není nutné nikterak řešit.
Za to moji chůzi po úzkých schodech rozhodně. Pavel seběhl do mezipatra jako by měl na nohou tenisky a ne tak deseti centimetrové jehly. Mě to v kotníčkových botách na mnohem menším podpatku dalo o dost víc námahy. Konečně mám ten šílený sestup za sebou a můžeme usednout mezi prvními u baru.
„Parádní šaty,“ hodnotí podle hlasu Mia.
Vážně jenom podle hlasu dokáži to dvoumetrové bydlo poznat. Stejně jako Pavel přijel s holou hlavou a několikadenním strništěm, teď tu stojí skvěle nalíčená šťabajzna. Večer plný překvapení může začít.
„Nedáme si něco k jídlu?“
Otázka vypuštěná z kouzelně vykrojených úst nemůže dostat jinou než kladnou odpověď. I bez té bronzové rtěnky jsou k zulíbání. Musím být trochu opatrnější, nerada bych tak pečlivou přípravu zmařila a rtěnku rozmazala. Zvláštní líbat namalované rty.
Přesun do vedlejší místnosti ke stolku pro dva po objednání večeře, vypadá jako snaha být o samotě. Sbírání odvahy předchází vysvětlení všeho kolem nás. Není pro něj jednoduché odhalit tuto stránky své osobnosti, s vidinou odmítnutí.
Žádná z jeho předchozích přítelkyň nepřijala jeho zvláštní zálibu a vztah ukončila. U mě svitla jistá jiskřička naděje při kladné reakci na jím vypuštěný zkušební balónek. Tady musím přiznat, že nevím jaký balónek to byl a Pavel pokračující dál neměl potřebu rozebrat čím mě testoval. Není až tak podstatné, důležité pro něj je, že jsem mu zatím nedala kopačky, což jak doufá neudělám a pro mě to bude nespíš zpestření našeho vztahu.
Dalších pár společných fotek neevokuje žádné vzpomínky, snad jenom tu, že jsem stála na druhé straně fotoaparátu než holky na něm. Jistě není nutné zdůrazňovat, že jsem tam byla jediná holka v kalhotách. Je to úsměvné i po těch letech. Pořád dávám přednost kalhotovému kostýmku před večerními šaty a pokud jdeme na podobnou akci jsem obvykle za chlapa.
Zavřené fotoalbum leží na stolku v obýváku vedle prázdného hrnku. Čas pokročil ke slunci západu, každou chvíli přijede miláček z práce. Poslední den před vánoci nebývá dlouho v kanceláři. Jenom co popřeje všem zaměstnancům příjemné svátky jede si také užívat vánoční pohodu a klid.
„Ahoj miláčku,“ něžně znějící hlas oznamuje příchod mojí milé.
Dlouhé kozačky na podpatku pokládá na stejné místo, z něhož je ráno vzala. Od teď až do konce roku ji mám jenom pro sebe. Stejná bronzová rtěnka jako před lety zdobí stejně nádherné rty. Bičík zůstane do večera nečině ležet na skřínce.