Studený vodou nasycený vzduch začal plnit prostornou ložnici, což je po týdnu tropických nocí vítaná změna. Budík ukrajuje poslední minuty, než spustí ohlušující kravál. Dlouhovlasá zrzka leží křížem před manželskou postel v o pár čísel větší pánské košili. Venku zpívá skřivan. Idylické sobotní ráno naruší plechový zvuk budíku právě ve chvíli, kdy spící ženu probudí ranní chlad.
Ví, že nemusí vstát, tak zamáčkne budík a zachumlá se do vedle ležící přikrývky. Nechce vystrčit ani nos. Otočena na druhý bok chce pokračovat v erotickém snu, který bohužel nenávratně zmizel, a místo něj přišly všechny ranní potřeby. Hlad i žízeň by snad překonala, ale s návštěvou toalety si není jistá.
Neochotně vstala a vyrazila do koupelny sousedící s ložnicí. Na zpáteční cestě pohlédla do zrcadla zabírajícího stejný pruh zdi jako pod ním stojící umyvadlo. Snad jenom pár vrásek kolem očí může prozradit její skutečný věk. Opláchla se a sešla po točitých schodech do přízemí. Když plánovala tyto úpravy, přišly jí točité schody jako zajímavé řešení. Je otázka kolik let jí bude bavit chodit sem a tam. Třeba si místo nich nechá za pár let postavit výtah.
Úsměv nad tím nápadem vydržel i při pohledu z okna prostorné kuchyně. Nekonečně dlouhá louka schovaná mezi dvěma lesy vypadá jako posetá perlami. Nevědět, že je léto skoro by si posteskla nad blížící se zimou, která přinášejí právě takových pohled.
Z přemýšlení nad zimou ji vytrhl zamilovaný pár, který přešel po cestě vedoucí kolem jejího zámku z nedalekého města do přilehlého parku. Naplnila kávovar a zašla do spíže pro včerejší croissanty. Mohla by zajít do pekárny pro čerstvé, ale pro dnešek zůstane u slova – mohla.
Kávovar začíná prskat, neklamné znamení, že bude za chvilku snídat. Chladné ráno zve k posezení v altánku stojícím jenom pár kroků od cesty, kterou stále sleduje. V praných dnech využívá pohostinnosti chladné kuchyně, ale teď by mohla vyrazit ven.
Vystoupala zpět do ložnice, aby si vzala něco vhodnějšího než je na dva knoflíky zapnutá košile. Doma v ní může strávit celý den, ale jít tak mezi lidi je minimálně nevhodné. Při myšlence způsobit trochu pozdvižený si prohrábla svoji zrzavou hřívu.
Oprané džíny a flanelová košile budou fajn, posoudila výběr před zrcadlem. Kávovar mezi tím do syčel, tak může naplnit konvici teplým černým nápojem, na tác položit pečivo a k tomu potřebné nádobí.
Z věšáku si sundala džínovou vestu pro případ, že bude pod stromy foukat vítr. S tácem v jedné ruce a klíči od vrat v druhé vyráží k altánku. Při každém pokusu otevřít vstup do vodou obklopeného zámečku, proklíná předky a jejich kovářské umění. Slovo – umění – by v tomto případě dala do velkých uvozovek, protože musí napnout všechny síly, aby překonala odpor komplikovaného mechanismu zámku držícího bytelné dveře zavřené.
Zmáčknutí páčky vypínače uvedlo do pohybu padací most zakrývající vstupní portál do zámku.
„Mám pro vás poštu.“ Překvapil ji pošťák zrovna, když se zády k východu shýbala pro tác s chladnoucí snídaní.
Nedostává mnoho zásilek, tak pošťáka nevídá příliš často. Dnes k ní míří s jednou bílou obálkou. Poděkovala, popřála hezký den, aby pohlédla na ručně psaného adresáta. Poznává ten rukopis, tak ví, co ji čeká, až obálku otevře. Místo přečtení ji položila v kuchyni na polici. Výraz v obličeji prozrazuje potěšení, že přišla.
Zvedla tác a vyrazila k altánku. Miluje jeho vůni, která k velké škodě den ode dne slábne. Po pár metrech usedá na lavici pod stříškou, k němuž se pohodlně vejde šest lidí. Vůbec jí nevadí, že tu sedí sama. Sáhla po konvici, aby si nalila kávu a zakousla se do prvního croissantu.
Při pohledu na svoje dílo je spojená, dokonce pyšná. Jak by také ne, vždyť proměnila zámek z nevzhledné ruiny v nádherný klenot, které chodí obdivovat celé město. Nenapadá ji jiný důvod, proč tudy chodí každý den tolik lidí.
Možná měla trochu slevit ze svých přestav, protože hledala klidné místo a opuštěný zámek přesně tak působil, když zvažovala jeho koupi. Na počátku tudy neprošla ani noha, až se tu začala trochu bát. Není divu, vždyť strašidelných zámků jsou plné pohádky.
„Dobré ráno,“ nadzvedl lékař na penzi svůj klobouk, když míjí altánek.
„Dobré ráno pane doktore,“ odvětila na pozdrav, „neposadíte se na chvilku.“
Zahloubaný muž jsoucí po pěšině zastavil svou pomalou chůzi jako by přemýšlel, zda pokračovat dál anebo přijmout její nabídku. Přemýšlel ještě pár vteřin, než zvedl svůj pohled od hliněné cesty. Upřel na ni své zelené oči, jenž přes pokročilí věk neztratily nic ze své pichlavosti.
Moc ráda poslouchá jeho vyprávění o kraji, kam odešla tak říkajíc na odpočinek. Trápila jí skutečnost, že nikam nepatří. Nikde nemá své kořeny. Pokud pomine dělnické ghetto, z něhož chtěla za každou cenu pryč. Nestydí se za svůj původ, přesto je ráda, že to dokázala. Rozhodně nechtěla skončit jako její kamarádky ze školy, které sotva prolezly základní školu, tak si nechaly udělat dítě, aby zůstaly tam kde jejich matky.
Tehdy ani teď jí to netáhlo k manželskému životu plného ústrků a péče o nadutého pána tvorstva. Její otec ztělesňoval vše, co na mužích nesnáší. Byl to sebestředný egoista stojící nad zbytkem rodiny. Nejprve on, pak dlouho nikdo a pak možná ostatní. Nebyl jediný, kdo takto působil. Příběhy z okolních bytů v jejich bloku byly jako přes kopírák. Otřásla se při té vzpomínce.
„Je vám zima?“ zareagoval doktor.
„Možná,“ připustila lehké podcenění nečekaně nízké teploty.
Doktor usedl na lavici vedle ní. Sice nepočítala, že jej potká, přesto má na tácu další zatím prázdný šálek.
„Dáte si kávu?“ nabízí doktorovi pohoštění.
Jeho zvědavý pohled místo odpovědi má odhalit její pohnutky. Není zvyklí na podobná pozvání, aniž by po něm něco nechtěli. Většinou je to lékařská rada. Sisi po něm nikdy žádnou nechtěla, protože uznává jeho nárok na odpočinek a ví jak si na tom zakládá. Chodí na procházky, vysedává v kavárně a občas zajde na ryby. Nedávno prý našel zalíbení v golfu.
„Děkuji,“ sundal si klobouk na znamení, že přijímá její pozvání.
Nalila mu teplý černý nápoj a ukázala na ošatku plnou pečiva. Pak se pohledem vrátila k zámku, aniž by vypustila jedinou otázku nebo obvyklou frázi o tom jak je dnes krásně.
Věděl, že ho nebude vyslýchat, přesto ho trochu překvapilo nečekané pozvání, které přišlo vhod, protože natáhl ranní procházku víc, než plánoval a začíná mít hlad.
Také se zadíval na opravené stavení, kterému hrozila demolice. Jednou mu to prozradil kamarád advokát, když spolu seděli na břehu rybníka a snažili se chytit něco jiného než kus zetlelého dřeva.
Netrvalo dlouho a přišel s žhavou novinkou, že zámek nepadne, protože bude mít novou majitelku. Tehdy, dobře si na ten den pamatuje, protože chytil největšího lína, pozvedl obočí, aby se podivil, co za blázna chce nacpat všechny své úspory do té ruiny.
To bylo před tím, než ji poznal, dnes by s tak kacířkou myšlenkou rozhodně nepřišel. Dobře ví, že to není žádná naivní stará panna, která neví roupama co dělat. Stejně tak po čase zjistil, že její jedinou ctižádostí není oslovení – zámecká paní.