Do tvého bytu vejdu během polední pauzy s knihou, kterou jsem ti měla vrátit už před týdnem. V kanceláři mi u klávesnice chladne káva, v počítači čeká rozepsaný mail a někde v kalendáři už bliká odpolední schůzka, ale cestou po schodech myslím víc na tu knihu než na práci. Držím ji v ruce, palcem přejedu přes ohlý roh na straně sto sedmnáct a v hlavě si skládám krátkou větu, kterou ti nechám u ní.
Cestou se znovu podívám na obálku. Pořád přemýšlím, proč jsi mi tu knihu půjčil. Čteš hodně a dávno vím, že se neschováváš jen mezi domy, výkresy a odborné knihy; takhle úzký obrázek by si o tobě udělal někdo z práce, já ne. Ty jsi mi uměl poslat báseň ve tři ráno a připsat k ní dvě slova, ze kterých jsem vnímala víc porozumění než ze zbytku vesmíru.
Jenže tahle kniha je jiná. Je v ní tělo, stud, ženskost a touha, která je najednou všude kolem a ty nevíš proč. Když jsem ji četla, několikrát jsem se vrátila o stránku zpátky. Nebylo to kvůli autorce. Bylo to kvůli tobě. Bylo to kvůli otázce: Proč si mi ji půjčil?
Klíč cvakne v zámku tišeji než obvykle. V obýváku jdu k baru u stěny. Knihu položím na tmavou desku vedle sklenic, přesně tam, kde si jí po příchodu všimneš. U misky s korkovým víčkem leží malý poznámkový blok s tvrdými deskami, vedle plnící pero.
Nalistuji prázdný list: Díky za půjčení. Mám pár otázek. Zavoláme si.
Udělám pár kroků zpátky přes obývák. Myšlenkami se vracím k práci a pak koutkem oka zahlédnu konferenční stolek. Normálně bývá prázdný. Občas na něm leží jedna kniha srovnaná podle hrany skla, miska na oříšky bez oříšků nebo ovladač. Dneska je něco jinak. Zastavím se, ruka mi zůstane ve vzduchu a mě chvíli trvá, než pochopím, na co se dívám.
Na tvém stolku leží krabičky s dámským prádlem. Některé jsou prázdné.
První pocit není zděšení. Je to radost. Dívám se na růžové víčko jedné krabičky, na rozvázanou stuhu a na hedvábný papír vytažený ven. Napadne mě, že se ti to konečně povedlo. Že je za těmi krabičkami žena, která přišla na to, jak tě zaujmout.
Za ty roky jsem tě viděla v tolika situacích a ve všech si působil nejistě. Na schůzkách umíš mluvit o světle v atriu tak, že i člověk, který nikdy nedržel v ruce plán, pochopí ranní cestu domem. Lidé ti věří. Muži s drahými hodinkami, ženy v dokonale střižených sakách i nervózní klienti, kteří si pod slovem rekonstrukce představí prach, zpoždění a účet delší než smlouvu.
Jakmile šlo o ženu mimo kancelář, bylo vše jinak.
Klára z účtárny u mě v kuchyni držela pekáč lasagní v obou rukách, červenou rtěnku měla obtisknutou na okraji skleničky a ptala se tě na pavlačové domy. Byla chytrá, veselá a měla ten druh zájmu, který se nedá splést s účetní zdvořilostí. Seděla u mého stolu, pod loktem měla kostkovanou utěrku, z trouby šla pára s rajčaty a sýrem a ty jsi jí nejdřív půl hodiny vysvětloval rozdíl mezi pavlačí jako provozním prvkem a pavlačí jako společenským prostorem. Když ti položila ruku na předloktí, napil ses vody moc rychle a rozkašlal ses do ubrousku, zatímco já jsem stála u linky s nožem od salátu a předstírala, že krájím okurku s chirurgickou důležitostí.
Petra na vernisáži měla krátké vlasy, černý rolák a výrazný hlas. Tobě se líbila. Poznala jsem to podle toho, jak sis narovnal límec košile a zastrčil telefon hlouběji do kapsy, aby ti neležel v ruce jako nouzový východ. U obrazu s bílým rámem jsi stál o půl kroku blíž než obvykle, odpovídal jsi jí pomaleji a poprvé za celý večer ses nepodíval ke dveřím. Navrhla víno po výstavě. Ty jsi místo souhlasu začal mluvit o rámování obrazu, o hloubce lišty a o tom, že galerista špatně zvolil odstín bílé. Já jsem tehdy opřela skleničku o parapet a měla chuť ti ten rám omlátit o hlavu.
Martině si posílal skoro celý měsíc zprávy. Fotky knih, kaváren, dlažby po dešti a jednoho opravdu ošklivého psa v tramvaji, kterého sis vyfotil tak, že vypadal jako starý profesor po špatné noci. Posílal jsi mi ty útržky s opatrnou radostí, jako bys nesl přes místnost misku plnou horké polévky. Martina ti psala dlouze, všímala si detailů, ptala se na věci, které tě nezaháněly do kouta. Když navrhla kino, odložil si odpověď. Ráno přišel tvůj výraz o náročném týdnu, dvě zdvořilé věty a konec. V telefonu mi pak zůstala jen její poslední fotka kavárenského stolku, na kterém ležela lžička přesně rovnoběžně s účtenkou.
A teď tady stojím mezi tvým barem a tvým konferenčním stolkem a dívám se na krabičky, které konečně vypadají jako důkaz, že jsi někoho pustil blíž než do galerie, kuchyně nebo obrazovky telefonu. Krátce si představím ženu, která si tu vybírala prádlo, možná s bosými chodidly na parketách, možná s vlasy sepnutými gumičkou. Ta představa mě překvapí svou něhou.
Pak se z ložnice ozve cizí hlas, mužský. Je tlumený dveřmi, ale projde bytem čistěji než klíč v zámku. Rádio by mělo jinou barvu, telefon na reproduktor zase jiný plechový okraj. Tohle je někdo v tvojí ložnici, někdo příliš blízko postele, peřiny a tvého ticha. Krabičky na stolku zůstanou stejné, růžové víčko, stuha, hedvábný papír, jen jejich význam se přetočí a já se na ně dívám jako na předmět z cizí zásuvky, kterou jsem neměla otevřít.
Radost najednou nezmizí. Někdo ji chytí za šev a strhne dolů bez ohledu na látku. Stojím tam s rukou u kabelky, kniha leží na baru, ohlý roh na straně sto sedmnáct je schovaný mezi deskami a za dveřmi se ozve další nejasný zvuk, možná posunutí peřiny, možná krok na podlaze, možná jen moje krev v uších. Na vysvětlení nečekám. Kdybych počkala, stala bych se součástí něčeho, co bych nerozdýchala bez hystericky a nervově deprimujícího výstupu.
Otočím se moc rychle. Bokem zavadím o roh baru a sklenice na tenkých nožkách o sebe tiše cinknou. V předsíni si všimnu jiných bot, klíče zaškrábou o dlaň a dveře za sebou přivřu pomaleji, než bych čekala, protože i v útěku mám pitomý zvyk nešetřit cizí věci. Na chodbě se nerozběhnu. Jdu rychle po schodech dolů, ruka mi klouže po zábradlí.
Venku mě rozhodně neuklidní polední vzduch s prachem z ulice a mastným pachem z bistra na rohu. Přejdu silnici bez pohledu na výlohu pekárny, kde bývají v řadě makové koláče, a zamířím do malého parku za domem. Dvě lavičky jsou obsazené, na třetí leží suché listy a kelímek od kávy. Sednu si vedle něj. V kabelce mám telefon a v něm možnost udělat přesně to, co jsem ti slíbila na papírku, jenže ještě není večer a moje ruka zůstane položená na koleni.
Kniha leží ve tvém bytě na barovém pultu. Vedle vzkaz, že večer zavolám. Ještě před pár minutami to byl vzkaz o půjčené knize, napsaný tvým drahým perem na list v tvém bloku. Teď to působí jako stopa po člověku, který vešel do bytu s jednou otázkou a utekl s pěti dalšími.
Prostitutku bych asi zkousla. Máš svoje dlouhé večery, svoje tělo, svoje ruce, které někdy jistě potřebují víc než kružítko, klávesnici a hrnek se studeným čajem. Vím, jak se zavíráš do práce. Vím, jak mizíš v termínech, vizualizacích a stavebních dozorech, dokud se ti pod očima neudělají fialové stíny a v lednici nezůstane jen hořčice, máslo a jedna unavená paprika. Žena za peníze by mě bolela jinak. Možná hloupě prakticky, možná se studem za oba, ale pořád by v tom zůstala lidská tělesnost, únava a tvoje stará neschopnost říct si normálně o blízkost.
Mužský hlas je jiný. Ten začne zpětně přemisťovat věci v mém vlastním životě, jako když někdo potmě přeskládá sklenice v kuchyňské lince a ráno sáhnu na známé místo naprázdno. Klára u lasagní. Petra u obrazu. Martina v telefonu. Všechny ty situace, ve kterých jsem ti v duchu postrkovala židli blíž k ženě, najednou nevypadají jako tvoje neobratnost. Vypadají jako moje vytrvalé přehlížení. Možná jsem tě roky tlačila ke dveřím, u kterých jsi stál jen proto, že jsem ti je držela otevřené.
Jenže na stolku leželo dámské prádlo. Krabičky nebyly zavřené a uklizené pro někoho, kdo přijde až večer. Některé byly prázdné. V parku si vybavím ten tenký papír, stuhu, posunuté víčko, okraj kartonu na skle. Přemýšlím, kdo ho vzal do ruky, kdo si z něj něco vyndal, kdo nechal ty obaly tak bezstarostně ležet uprostřed obýváku. Mužský hlas za dveřmi ložnice a dámské prádlo na stolku k sobě nepasují způsobem, který jsem schopná nebo možná ochotná pochopit.
Dítě na vedlejší lavičce kope podrážkou do kovové nohy, pravidelně, tupě, pořád stejně. Jeho matka u kočárku jí rohlík s něčím růžovým a drobky padají na černou látku sukně. Dívám se na ně, protože jejich obyčejnost má tvar, který chápu. Mám v kabelce telefon, v tvém bytě je kniha a v mé hlavě mužský hlas, který neznám. Všechno ostatní se mi rozpíjí do příliš mnoha možností.
Možná žádná z možností není pravdivá a každá z nich je jen moje násilná snaha nacpat tvůj život do přihrádky, kde se mi vejde mezi práci, sesterskou péči a moje staré domněnky. Vzpomenu si na tu knihu, na tělo, stud, ženskost a touhu, která je najednou všude kolem a člověk neví proč. Strana sto sedmnáct se mi vynoří tak jasně, až skoro vidím ohnutý roh pod svým palcem. Třeba jsi mi ji nepůjčil kvůli příběhu. Třeba jsi čekal, jestli se podívám pořádně.
Mohla bych se vrátit. Vejít znovu do domu, vyjít schody, zazvonit a stát na rohožce jako sestra, která si myslí, že má nárok na odpověď, protože zná tvoje dětské jizvy, přijímačky na architekturu, první brýle i tvůj způsob, jak krájíš cibuli na zbytečně pravidelné kostičky. Jenže právo není totéž co cit. Ten rozdíl mi dojde až vedle kelímku od kávy a psího chlupu na rukávu.
Celé roky jsem si myslela, že ti dávám prostor, když ti domlouvám večeře, vernisáže a dobré příležitosti. Možná jsem ti místo prostoru nosila mapu města, ve kterém jsi nikdy nebydlel. Možná jsi v ní chodil jen tak dlouho, dokud jsem stála vedle tebe a ukazovala prstem na dveře, za kterými podle mě čekal správný život.
Telefon zůstává v kabelce. Na baru u tebe leží kniha s ohnutým rohem na straně sto sedmnáct. Vedle vzkaz, napsaný tvým perem. Na stolku zůstaly krabičky s dámským prádlem. Za dveřmi tvojí ložnice mužský hlas. Nevím, jestli se chci vrátit, nebo ti konečně dát prostor, který jsem ti možná nikdy nedala.