Bylo to jedno z těch líných srpnpvých odpolední, kdy se město tváří, že se vypařilo, a světlo těžce usedá na parapety. Televize v pozadí jen ševelí a samota má chuť včelího vosku – hustá, teplá, trochu lepivá. Ležím na posteli a sleduju stín vlasu na stropě; svět se nehroutí, jen se zastavil o pár centimetrů vedle.
Mobil leží na dosah, a přesto je daleko. Nakonec ho vezmu (na milost) a bez větší naděje vytočím číslo, které se obvykle volá v situacích, kdy člověk potřebuje potvrdit, že svět venku ještě existuje.
Po pár dlouhých tónech to vezme Stefi. Její hlas má na sobě stopy odpolední ospalosti a v pozadí šum cizí přítomnosti. Pár vět, pár únikových mezer v konverzaci – a najednou jsem pozvaná k ní domů.
To „počkáme na tebe“ se mi usadí na čele jako nečekaný stín. Někdo tam je. Možná důvod, proč poslední dobou tolik nezvedala telefon.
Otevřu skříň a začne celorepublikové kolo matematicko-fyzikální olympiády. Věřte, že na světě neexistuje větší rébus, než je výběr oblečení. Je to jako vydat se do nevyhlášené války, kde musíte být jenom tak mimochodem ta nejlepší; kde se neberou zajatci a nikoho nezajímají na cucky roztrhaná těla uprostřed čehokoliv, co vás jenom napadne.
Měla bych být na vrcholu sil, s jasným plánem, jak dobýt její území, ale spíš se mi chce uniknout očekávanému protiúderu a svalit se na postel ještě dřív, než to celé začne. Protože… venku je jak na Sahaře a já mám být k sežrání. Tohle není žádná olympiáda, ale boj o Nobelovu cenu za ekonomii – tu, kterou Alfréd ve své závěti vůbec nezmínil, takže je to takový malý fake.
A tak tu ležím, zhroucená na posteli, a přemýšlím, jak jsem se od výběru, co si obléct, dostala k vyhazování všeho kolem sebe do luftu.
Sukně, krátká sukně, ještě kratší sukně – vlastně takový tlustý pásek, co nic nezakryje – nebo kalhoty, a to jsem ještě nezačala s výčtem topů – tričko, halenka anebo…
Nakonec to nebude o oblečení, ale o tom, jak moc jsem ochotná dneska investovat do předstírání, že jsem v pohodě.
Asi bych měla sáhnout po tom prvním, co mě cvrkne do nosu – kéž bych měla Popelky figuru. Proč to musí být zrovna žluté tričko a kožená minisukně? Proč vlastně ne!
Teď to bude chtít dost nesmývatelné chemie – tady se dostávám na tenkou hranu, protože jestli mi něco nejde, tak je to chemie a rozpoznání čehokoliv, co roste nebo dokonce kvete.
Takže trochu make-upu a líčení. Holky, co vám budu povídat – tohle je ještě o dvě světové války složitější než výběr oblečení. A nebudu lhát: „nemám co na sebe“ je moje nejoblíbenější věta!
V zrcadle rychlá kontrola – make-up drží, prsa jsou na svém místě. Cigarety a další holčičí nezbytnosti jsou také na svém místě v kabelce – tady by asi nejeden muž zapochyboval, protože dámská kabelka vypadá spíš jako skladiště jaderného odpadu – což je vlastně uložiště a je tam pořádek, takže by to vlastně neřekl, ale že to znělo cool.
Schody nebo výtah? Je horko! Cvaknou dveře, vklouznu do auta. Když projíždím městem, mám pocit, že je prázdnější než obvykle. Každý semafor je test odvahy i trpělivosti – na každé červené přemýšlím, jestli má smysl pokračovat, nebo to otočit a upéct si aspoň palačinky. Nakonec mě vždycky přesvědčí zelená. Možná jsem příliš paličatá na to, abych si nechala něco rozmluvit od pouhého světelného signálu.
Zaparkuju před domem, kde Stefi bydlí. Její brouk se v odpoledním slunci blyští až podezřele optimisticky, jako by chtěl říct, že aspoň někdo tu dneska bude zářit.
A pak ta věc, co si člověk málokdy přizná nahlas – v autě vytahuju cigaretu, zapaluju ji a s každým tahem sleduju, jak na filtru přibývá otisk rtěnky. Vždycky jsem si myslela, že neslíbatelná rtěnka je jen reklamní metafora, ale cigaretový filtr je nekompromisní pravda. Je to trochu úsměvné – lidé v televizi slibují, že vydrží celý den, ale stačí pár minut v autě a je fuč. No co, aspoň něco zůstává otisknuté. Pochybnosti, rtěnka a trocha nervozity.
Přehodím si kabelku přes rameno. Ještě generální inspekce: make-up jakž takž drží, dokonce i prsa jsou pořád ještě na svém místě – zázrak, protože někdy mají vlastní názor na gravitaci.
Automaticky sáhnu po jejím zvonku – nejsem tu poprvé. Z reproduktoru se ozve hlas: „Pojď nahoru.“
Výtah mě vyveze do patra. Chodba voní levným mýdlem a napětím. Dveře pootevřené, uvnitř známý byt – prostorná chodba, obývák oddělený pultem od kuchyně, terasa s posezením.
Stefi stojí u pultu, v ruce sklenici s ledem. Úsměv, co se snaží být všední, ale pod ním je pobavení. Podívá se ke dveřím na terasu a mezi řečí prohodí: „A nechceš to dělat venku?“
Tam, ve stínu markýzy, stojí on. Světlo mu obkresluje rameno, tvář má pootočenou, pohyb plný jemné nejistoty. Modré oči, světlé vlasy s neposlušnými konci. Malý, opatrný úsměv.
Na okamžik mám pocit, že slyším jen vlastní dech. Čas se protahuje jako elipsa a já si všímám úplných maličkostí – jak si palcem přejíždí přes hřbet druhé ruky, jak se mu u koutku rtů zachytl drobný záchvěv nervozity.
Vím, že bych měla něco říct, nebo aspoň kývnout, ale místo toho stojím na prahu a snažím se přijít na to, jestli je to člověk, který mi rozbije klid, nebo ho jen nepatrně posune jinam.
„To je Richard,“ řekne Stefi – klidně, s lehkým akcentem vlastnictví.
Udělá krok blíž, natáhne ruku a řekne moje jméno. A mně hlavou proběhne to, co málo kdo přizná nahlas, že stačí jeden pohled, který rozhodne o všem.