Jeho ruka se dotkne té mojí a svět na okamžik ztěžkne, jako když se zvedne opona a všechno za ní přestane na vteřinu dýchat. Stisk je jistý, ne soutěživý; dotek, který netlačí, ale přesto ulpí, tak jako vlhkost po dešti ulpívá na okraji okapu.
Přes hřbet jeho dlaně přeběhne drobný stín z markýzy, rozvlní se a zmizí. Je to zanedbatelné nic, tedy skoro nic — ale přesně takové maličkosti se mi obvykle zabodnou pod kůži a zůstanou tam, dokud je nevyšťárám nehtem myšlenky.
Něco ve mně si po svém upraví držení těla, aniž bych se pohnula. Malé mikro přeladění: brada o stupeň níž, ramena klid, dech předstírá samozřejmost. On se dívá s tichou zdvořilostí a bez oka mrknutí mě překreslí do vlastní mapy — jako by si dělal poznámky na okraj: barva hlasu, drobné zpoždění v reakcích, způsob, jak drží skleničku. Tohle poznávání je bez zvuku, a přesto plné slov.
„Těší mě,“ řeknu, než se stihnu uklidit do bezpečné zóny.
Všimnu si, že mě dál pozoruje s tím malým úsměvem, co není ani výsměch, ani zájem. Spíš jemný dotaz, jestli jsem vůbec člověk, se kterým má smysl ztrácet čas.
Stefi někde mezi kuchyní a terasou operuje se sklenicí s ledem a konstruuje pro nás malou scénu, kterou vydává za nechtěné plynutí. Pohybuje se s tou nenápadnou autoritou lidí, kteří vědí přesně, kde mají být které věci, aby se prostě staly.
Všechno kolem se srovná do jejího rytmu: kostky cinknou o sklo, markýza spořádaně zabublá látkou, dveře na terasu pootevřené přesně na tolik, aby se venku mísil teplý vzduch s vnitřní vůní mýdla a citrusů z jejích rukou.
Zůstanu stát v prahu terasy. Rozdíl teplot se chová jako hranice mezi kapitolami: uvnitř lenivé odpoledne, venku světlo, které začíná měknout a přelévat se do zlatavé. On udělá neokázalý oblouk kuchyní, ze které se vrátí s dvěma sklenicemi bílého. Víno vypadá přesně tak, jak se cítí pozdní červenec: barva pole před žní, kdy se ještě neleze do řádků, jen se stojí opodál a počítají se mraky.
Sklenice přistane přede mnou s těžko popsatelnou něhou. Nechce předvádět obsluhu, jenom se trefit do správného místa na stole, do správného okamžiku v hovoru, který se zatím nekoná. Skla se na okamžik dotknou a v tom zvuku je víc než v mnoha přídavných jménech.
Stefi se opře o pult, sleduje nás koutkem oka a přitom se tváří, jako by četla návody k pračce. V prostoru je rozložená tenká síť jejího pobavení a já se musím zasmát jen sama pro sebe: kdyby existovala disciplína aranžování náhod, brala by zlato.
Není třeba slov; i bez nich je cítit, že mu lehce podivně lichotí ten stín pozornosti, do kterého ho postavila. Není to muž, který by se do něho vrhal, spíš ho bere na vědomí, jako se bere v úvahu počasí — něco, s čím se počítá, ale co neurčuje celý program.
Pod markýzou se rýsuje jeho profil: světlé vlasy, které ne a ne pochopit hřeben; úsměv, co čeká na povel; rameno, které by uneslo víc, než si troufám říct nahlas. Dívám se a předstírám, že se nedívám.
Pít víno je v takových chvílích praktické — rty mají zaměstnání a ruce alibi.
V hlavě se mi spustí koncert drobných inventur. Všechno to ženské účetnictví, co se dělá potají a na první dobrou si nedovolí slyšet vlastní čísla: jak moc chci být viděná, jak moc se chci schovat, kolik vteřin je ještě bezpečných, než se z ticha stane tvrdohlavá věc.
Někde pod tím se valí staré proudy — zvyky, co si člověk nese, aniž by chtěl. Například ty moje: nedovolit si říct, že se mi líbí, aby to neznělo jako objednávka; tvářit se uvolněně, když je ve mně malý orchestr pohotovosti; dávat pozor na koutky rtů, aby neutekly dřív než myšlenky.
Stefi se nenápadně odsune z viditelného pole a zůstane po ní její intence, ten titanový drát neviditelného „tak, a teď se uvidí“. V baráku je léto natolik, že i chodba voní horkem a cizím jídlem. Někdo v patře pod námi pouští vodu, ozve se duté dunění trubek a vzápětí krátký zvuk zvonku prořízne odpoledne jako břitva.
Martin. Jeho jméno v mém mozku udělá přesně to, co dělá vždycky: nahodí větrák, zvedne závěsy, převlékne svět do jiné barvy. Když vpadne dovnitř, přinese s sebou svoje soukromé počasí — svižné, hlasité, s občasným výbojem, který je víc efektní než nebezpečný.
Projde kolem Richarda s lehkou nesezdaností náhody a položí ruku Stefi kolem ramen tak přirozeně, jako by si rovnal kravatu před zrcadlem, které mu patří. V místnosti se přeskupí důrazy: to, co bylo dosud hlavní, ustoupí na bok, aby se ukázalo, co se stane, když někdo zatočí kolečkem hlasitosti.
Richard ten posun zaznamená. Nakloní hlavu sotva o stupínek, jen tolik, kolik bývá třeba, aby člověk viděl obraz z jiné strany. V jeho tichu není uraženost, spíš pozornost člověka, který přemýšlí, jestli se v tomhle světě mluví jeho jazykem, nebo se bude muset chvíli dívat na cizí rty, aby chytal souvislosti.
S tímhle soucítím víc, než bych si dovolila přiznat — nerada koukám na lidi, kterým se pod nohama nenápadně vymění koberec a nikdo jim to neřekne.
Martin mezitím spustí jednu ze svých slovních řek. Je to proud, který nepotřebuje koryto, teče, kudy se mu zachce. Témata se chytnou jako ryby na háček: práce, zážitek z ranní cesty, anekdota s paní od výtahu, proč by se mělo chodit ven dřív, než zapadne slunce — a já si všimnu nepatrného záchvěvu v Richardově tváři, když o něj tahle poznámka zavadí.
Někteří lidé mají pravidla vepsaná do hlasu, i když zrovna mlčí. Nasaješ je z jejich přítomnosti jako vůni. U něj je to čitelné: věci, které dělá a nedělá; časy, které drží; možná malý rituál s tekutinami a časem, jaké mají běžci s tkaničkami.
Stefi si potichu užívá, jak se ansámbl sám seřídí. Její byt je dneska jeviště a nezdá se, že by cokoli nechala náhodě. V momentě, kdy by se dalo čekat vysvětlení, nechá místo uklidit tichem.
V něm se i víno pije jinak; hladina v tenkém sklu se uklidní a já si uvědomím, že polykám o něco opatrněji. Připomínám si, že jsem přišla žít, ne účtovat, ale to se dá říct o spoustě věcí a stejně se to neděje.
Rozhodnutí padne jako drobná mince do automatu: jde se ven.