Začátek září má zvláštní chuť. Rána jsou trochu ostřejší, ale pořád se nechceš vzdát tenkých látek a otevřených bot. Slunce je už jiné, nakloněné níž, ale ještě si hraje na léto. Takové dny mají v sobě tichou příchuť změny, aniž by ji kdokoli vyhlásil.
Stefi a Richard šli přede mnou, zjevně s plánem užít si den. Jeskyně nebyly na seznamu toho, co musím zažít, než umřu, ale nechala jsem se ukecat. Představa podzemních chodeb a kapek vody odpočítávajících čas měla něco do sebe.
U vstupu postával hlouček lidí, čekali na průvodce. A mezi nimi — Niki. Ne sama! Stála vedle drobné tmavovlásky s úsměvem, který uměl zaplnit prostor. Než jsem stihla cokoliv promyslet, Stefi už k nim mířila. Žádné překvapení, žádné „to snad ne“. Prostě radostné pozdravení. A než jsem se nadála, Niki představovala svou kamarádku. Všechno působilo, jako by se svět rozhodl jet kolem a na nic se neptat; prostě oznamovat.
Podzemí nás pohltilo pomalu. Průvodce mluvil, jeho slova se odrážela od vlhkých stěn, a kroky duněly v rytmu, který určovala přední část skupiny. Stefi se s Nikiinou kamarádkou zapletly do debaty, jejíž téma se mi ztrácelo v ozvěnách ozvěn. Byly pohlcené, gestikulovaly i v té stísněné chodbě.
A tak jsme se s Niki ocitly vzadu. Bez domluvy, bez potřeby to komentovat. Šly jsme pomaleji. Občas jsme se zastavily u útvaru, kolem kterého ostatní jenom proběhli.
Brzy jsem si všimla, že se Niki jemně chvěje. Podcenila, jak chladno tu bude. Na sobě měla jen lehké sportovní tričko, které v tom vlhkém, stálém chladu nic nezachrání.
Ani si nestěžovala, ale viděla jsem, jak si občas nenápadně přejede rukama po pažích. Sundala jsem mikinu a podala jí ji, bez slova. Chvíli váhala, ale pak se pousmála tím jejím úsměvem, který vždycky vypadá, jako by mě zkoušela. Oblékla si ji pomalu; měla co dělat, aby se do o číslo menší velikosti vůbec vešla.
Přitiskla se ke mně víc, než by bylo nutné. Cítila jsem přes látku její teplo, které se mísilo s mým, a na okamžik jsem měla chuť ji tam nechat, tak blízko, dokud by se nerozhodla sama odejít.
V podzemí je každý zvuk hlasitější, každý pohyb zřetelnější. A každý okamžik blíž, než by měl být. Když se zastavila, zastrčila si pramen vlasů za ucho a zkusila zvednout ruce, jako by je chtěla schovat do kapes, které moje mikina neměla; bez přemýšlení jsem je vzala do svých dlaní.
Studené, dlouhé prsty, které se během pár vteřin začaly zahřívat. Nechala je v mých rukách, aniž by se snažila je vyprostit, a po chvíli je lehce sevřela, propletla prsty s mými.
Světlo lamp kreslilo po jejím obličeji stíny, které ji dělaly ještě méně čitelnou. Byla blízko, ale pořád o krok mimo dosah. Mluvila málo, ale oči mluvily dost. Zůstaly jsme tak stát o něco déle, než by se slušelo, s prsty propletenými, s pohledem, který už neuhýbal.
Cítila jsem, jak se lehce naklonila. Vlhký vzduch jeskyně najednou voněl jinak — po ní. A pak už nebyl prostor na přemýšlení. Přiblížila se, pomalu, jako by mi nechávala čas ucuknout.
Neucukla jsem. Její rty se dotkly mých, nejdřív lehce, skoro opatrně, a pak o zlomek jistěji. Nebyl to polibek, který by trval dlouho, ale byl dost dlouhý na to, aby změnil všechno, co zůstávalo celou tu nekonečnou dobu nevyřčeno.
Když se odtáhla, pořád držela moje ruce, jako by nechtěla, aby ten dotek skončil. Usmála se jen koutkem úst a otočila se zpět k cestě, jako by se nic nestalo. Ale já věděla, že se stalo!
Když jsme vyšli zpátky na denní světlo, trvalo mi pár vteřin, než jsem si zvykla na záplavu barev a tepla. Stefi se už smála s Nikiinou kamarádkou, jako by se znaly roky. Richard se tvářil spokojeně, protože všechno běželo hladce. A nikdo si nevšiml, že má Niki moji mikinu.
Návrh na večeři padl přirozeně, skoro nenápadně. Restaurace kousek odtud měla terasu a slibovala domácí jídlo. Šla jsem s nimi, i když jsem věděla, že ten podzemní pocit ještě nechci nechat odejít.
A pak to Stefi udělala. Bez váhání posadila Niki vedle mě. Sama se usadila naproti s Nikiinou kamarádkou a rychle rozjela rozhovor, který pohltil i Richarda. A tak jsme seděly vedle sebe, lokty blízko, až příliš blízko. Cítila jsem, jak se každé naše nechtěné-náhodné dotknutí proměňuje v připomínku toho polibku. A s každým dalším jsem si byla jistější, že to nebyla náhoda.
„No, musím říct, že vám to takhle spolu vážně sluší,“ prohodila Stefi s úsměvem, který nedával šanci na útěk. Neřekla to nahlas, aby to slyšela celá restaurace, ale rozhodně dost hlasitě, aby to zasáhlo mě i Niki.
Nikiina kamarádka se překvapeně otočila, trochu zvedla obočí.
„Vy… spolu?“ zeptala se tak razantně, že to skoro nebyla otázka, ale opovržení, které zní stříkalo; vodotrysk by záviděl.
Niki se jen pousmála, ten její tichý, nejednoznačný úsměv, který to měl zahrát na oběžnou dráhu úplně jiné planety v jiné galaxii. Místo odpovědi nalila kamarádce víno.
Já se snažila tvářit, že mě zajímá jídelní lístek, ale ten kousek žáru na tvářích jsem nedokázala schovat.
Atmosféra ztěžkla. Kamarádka, jejíž jméno jsem zapomněla dřív, než ho řekla, začala střílet nepřátelské pohledy. Nakonec to schytala i Stefi. Neodpustila si dramatický nebo spíš teatrální odchod, než přišlo jídlo.
„Ty máš její mikinu,“ všimla si Stefi, když byla kamarádka pryč.
Bylo to její typické odvedení pozornosti od nepříjemné situace k něčemu naprosto banálnímu. A jako vždy to zafungovalo!
„Byla zima,“ odvětila Niki.
Bylo na ní vidět, jak moc se pere s tím, zda se omluvit anebo to celé nechat odletět na oběžnou dráhu stejné planety v úplně jiné galaxii. Rozhodla se pro galaxii!
Pod stolem jsem cítila lehký dotek její nohy na mé, jen na okamžik, ale dost dlouho na to, abych… Když si brala skleničku, její prsty přejely po hřbetu mé ruky — pochopitelně neplánovaně. Stefi to samozřejmě viděla a jen potichu zamručela něco, co znělo jako vítězný smích.
Když jsme dojedly, Stefi se natáhla pro účet a nenápadně na mě mrkla. „Vy dvě to máte blízko, ne? Můžete jet spolu.“
Nikiin pohled na mě byl otázkou i odpovědí zároveň. „Jestli ti to nevadí…“ řekla, ale v jejím hlase už nebylo moc místa pro odmítnutí.
„Nevadí,“ dala jsem si na čas, abych ji trochu pozlobila.
Cestou k autu jsme šly vedle sebe, ani jedna nemluvila, ale ten klid byl jiný než mlčení v jeskyni. Teď to bylo ticho naplněné vědomím, že ten večer ještě neskončil. A když Niki otevřela dveře spolujezdce a nechala mě nastoupit, věděla jsem, že tahle cesta nekončí na parkovišti, ale u mě doma.