Knihovny mají zvláštní čas. Nepřizpůsobují se lidem, spíš nutí lidi přizpůsobit se jim. Dnes mi to vyhovovalo. Potřebovala jsem cizí rytmus, který mě zpomalí a odřízne od notifikací i od vlastních zkratek. Historie je jistota: kapitoly, co už skončily, a nikdo je nepřepíše push notifikací.
Ve skříňce jsem nechala lehkou bundu, telefon zavřela do látkového obalu a skoro obřadně přelepila tichým módem to, co je stejně tiché. V katalogu jsem si opsala signaturu na papírek, jen tak, tužkou, jako by to byla šifra. Hledaná kniha čekala tam, kde měla: pevná vazba, hřbet, který zažil víc rukou než většina mých vztahů. Pozdní renesance a její malé konce světa. Skoro se mi chtělo omluvit, když jsem ji vysouvala z řady; přestože věci nejsou živé, některé předměty umí předstírat, že ano.
Ve studovně bylo teplo, ale ne dusno, spíš ten příjemný klid, co přichází, když venku začíná končit léto. Šustění papíru, vzdálené zakašlání, kroky knihovnice, co dohlíží víc pohledem než pravidly. Vybrala jsem si stůl u okna. Dřevo bylo hladké, se stopami po stovkách loktů a poznámkách, které se nesměly psát. Světlo klouzalo po stránkách, jako by se se mnou učilo číst.
Otevřela jsem knihu v polovině, jen abych ucítila papír. Sucho, lehká vůně prachu a tiskařské černi. První věty se tvářily důležitě a byly důležitější tím, že o tom člověka nepřesvědčovaly. Poznámky na okraji, staré razítko, cizí tužkou podtržená data, která už nikomu nic neříkají, pokud z nich neudělá příběh.
Četla jsem a zároveň počítala dech, jako když člověk testuje, jestli se dokáže soustředit do hloubky, ne do šířky. Mozek se nejdřív vzpíral — zvyklý skákat mezi okny — ale pak se chytil linky textu a držel se.
Občas mě napadla ironie: ajťačka, co si dává detox starým papírem, jako by se dala zalevelovat pozorností. Jenomže to fungovalo. Dvě stránky, pauza. Tři stránky, nádech. Rytmus se usadil.
Když se otevřely dveře studovny, neotočila jsem se hned. Tady vstupuje pořád někdo. Tenhle vstup měl ale jinou váhu. Tak tiché zavření dveří, až to byl záměr. Oči mi sklouzly po skle okna, jako by v odlesku mohlo být vysvětlení. Nebylo. Tak jsem se prostě podívala.
Niki. Samozřejmě, že Niki. V ruce nesla svazek podobně starý jako ten můj. Ne román do tramvaje, spíš něco, co člověk těžko drží jednou rukou, a přesto to zkouší. Krátké hledání volného místa, orientační úsměv směrem ke knihovnici, která odpovídala mikropohybem brady. Sedla si o dva stoly dál. Z profilu vypadala klidně. Nebylo v tom žádné gesto, které by chtělo něco sdělit. To bylo to nejhorší. Ticho beze sdělení bývá nejhlučnější.
Snažila jsem se vrátit do textu. Někde mezi „vyhláškou“ a „nařízením“ jsem zjistila, že čtu s očima, ale hlava se mi potuluje o dvě stě let blíž k současnosti a posouvá se o jeden stůl vedle. Vrátila jsem se, donutila se přečíst odstavec znovu, tentokrát doopravdy. Zaznamenala jsem poznámku o změně městských práv, která se tvářila nenápadně, ale ve skutečnosti změnila lidem způsob, jakým dýchali. Zasmála jsem se vnitřně tomu přirovnání a uzemnila se detaily: rok, jméno autora, město tisku, stav vazby. Fakta jsou kotvy. Někdy fungují.
Po chvíli, která mohla být pět minut nebo půl hodiny, se stalo to, co se v knihovnách stává, když dva lidi čtou ve stejné místnosti: navázalo se neviditelné vlákno. Zvedla jsem oči přes horní hranu stránky a zachytila její pohled. Ne dlouhý, jen tak akorát, aby tělo vědělo, že se stalo něco, co nelze ignorovat. Přesunula si knihu blíž k sobě, jako by potřebovala menší vzdálenost mezi textem a dechem. Znám to. Když chce člověk slyšet, co mu stránky šeptají, nestačí se dívat. Musí si je přisunout.
Další strany ve mně přepínaly režimy. Historik by si nejspíš dělal výpisky. Já dělala mapu: téma, význam, čára do současnosti. Všímala jsem si, jak moc jsou některé staré spory podobné těm novým, jen mají elegantnější jazyk a méně emotikon. Všimla jsem si taky, že Niki listuje pomaleji než já. Dává si čas. Buď toho ví víc a nepotřebuje tempo, nebo toho ví míň a o to pečlivěji se ptá. Těžko říct. Možná jen jiný způsob čtení.
Tužka mi začala psát bleději; ořezávátko jsem, samozřejmě, nechala v tašce na druhé straně ve skříňce. Zaznamenala jsem pohyb. Niki vstala, přešla kolem mě tiše jako knihovnice stínu, položila na můj stůl ořezanou tužku. Žádné gesto navíc, žádná vděčnost navíc. Jen pohyb, co věděl, proč se děje.
Naše prsty se zlehka potkaly na okamžik delší, než bylo nutné. Dost na to, aby kůže zaznamenala teplo a mozek si poznamenal barvu té chvíle. Málem jsem se dotkla znovu, čistě pro výzkum. Neudělala jsem to. V knihovnách se neexperimentuje, když se umíte dívat.
Vrátila se na místo. Psala si něco do malého bloku, který vypadal, že toho zažil víc než většina softwaru, co používám. Párkrát se dotkla hřbetu vlastní knihy, jako by ji hladila. Měla jsem skoro chuť vydat srovnávací studii doteků: papír versus kůže. Vhodný čas i místo. Zasmála jsem se sama sobě, beze zvuku. Tohle není laboratoř. Tohle je místnost, kde i úsměv má předepsanou hlasitost.
Další pohled přes stoly přišel přirozeně. Žádné setkání očí, jen záznam: čteme podobné období. Ona drží město, které se objevuje i v mé kapitole, jen o pár let jinde a s jinými kulisami. Dva výřezy téže mapy. V hlavě se mi rozběhla konverzace, která by se dala vést nahlas, kdyby nebyla knihovna a kdyby svět fungoval jednodušeji. Mísila se fakta s tím, co by se dalo říct o sobě a co by se mělo nechat v poznámkách pod čarou.
Knihovnice prošla uličkou. Někoho napomenula pohledem, někomu upravila stoh knih, u mě si odložila tichý souhlas, že vypadám, že vím, co dělám. Vypadat, že vím, co dělám, je moje specialita. O dost snadnější než to vědět.
Čas se stáhl do pruhu světla na stole. Pozdní letní slunce občas zmizelo za mrakem a pak se znovu vrátilo, ostřejší a nízké, jak to umí jen na začátku září. V knihovnách se zima hlásí jinak: častějším zavíráním knih a rychlejším krokem ke skříňkám. Nikomu není chladno, ale všichni odcházejí.
Zavřela jsem svazek, opatrně, s respektem k vazbě, která drží víc, než by musela. Ještě na chvíli jsem nechala dlaně na deskách, jako bych tím mohla vtisknout do prázdna pár posledních poznámek. Záměrně pomalé sbalení tužky, papírku, záložky. Vědomé prodlužování okamžiku, který si o to říkal.
Niki zavírala svou knihu o sekundu později. Možná to bylo náhodou, možná to byl tanec bez hudby. Zvedly jsme se téměř zároveň. Na chodbě jsme šly stejným směrem, ale každá o krok jinak. V odraze skla na dveřích jsem viděla její profil a svůj, dvě paralely, které se učí neprotínat tam, kde by to bylo příliš snadné.
U výpůjčního pultu jsem zaregistrovala záblesk jejího průkazu. Naše pohledy se minuly o milimetr, a to byl zřejmě plán. Některé vzdálenosti je potřeba dodržet, pokud člověk nechce rozbít něco, co se teprve kreslí. Zůstala po tom jen mechanika razítka a zvuk posunutého skla.
Na chodbě se mi zavlnila popruhem taška a kniha v ní těžkla víc, než odpovídalo papíru. V odraze vitríny s plakáty jsem zahlédla, jak si Niki upravuje šátek. Zpomalení o zlomek kroku. Dost dlouho na to, aby si toho všiml někdo, kdo si všímá. Málo na to, aby to byl důkaz pro svět.
Na schodech venku mě ovanul vzduch, který už nebyl letní, ale pořád měl v sobě měkkost teplého večera. Telefon byl tam, kde měl být; ticho, které jsem mu vnutila, pořád drželo. Z kapsy se smála ironie: ajťačka si půjčila minulost, aby se přestala bát budoucnosti. Elegantní, kdyby to bylo tak jednoduché.
Na náměstí jsem knihu přitiskla k tělu, jako by se dala hřát. V hlavě se mi vracel obraz dvou svazků z různých regálů — stejné období, jiné kapitoly. Stačilo natáhnout ruku a porovnat poznámky. Stačilo by. Ale knihovny učí i zdržení.
Některé věci je lepší číst pomalu. A některé mosty se staví ze stránek, ne z vět. Dnes to stačilo. Zítra možná taky. A přesto jsem cestou domů testovala v kapse vibraci, která nepřišla, a přitom neuměla říct, jestli jsem ráda, nebo ne.
Když jsem doma položila knihu na stůl, zůstala po dlaních na deskách neviditelná teplá pole. Vzala jsem si k ní tužku, tu cizí — přesné ostří, které neotupí nic, co není třeba. Na předsádku jsem si drobným písmem zapsala tři slova. Ne data. Ne jména. Jen mapu, kterou uvidím jen já. A možná jednou ještě někdo, komu ji budu chtít ukázat.