May 24, 2013

13. jamka - 2.část

Zbytek hry jsem odešla, ani nevím jak, jediné, co jsem viděla všude kolem, byl lehce pokrčený obličej bojující s přímo svítícím sluníčkem. Jediné, co mě utěšovalo, že jí uvidím v restauraci, což nakonec nedošlo naplnění. Zřejmě nezahrála tak dobře, aby počkala na vyhlášení výsledků.

"To bude vážné," souhlasí s mojí větou o zamilovanosti, když jsme samy dvě usedly na kryté terase.

"Ne že bude, už je." Povzdechla jsem si.

Nejsem ve věku, kdy podlehnu chvilkovému poblouzněním. Navíc do ženy, která má nepochybně přítele nebo dokonce manžela a dvě malé děti. Celé to komplikuje nedávný rozchod mnohaletého spojeně působícího vztahu. Mé vnitřní rozpoložení ještě nevstřebalo nevěru, jež stála za rozchodem, a je tu žena, která bude pokračovat v dalším trýznění.

"Že mi tu sádru nenechali o pár týdnů déle," povzdechla jsem si během vybírání jídla k pozdnímu obědu.

Jenom slabou náplastí bylo první místo v mé hendikepové kategorii. Nemusím příliš zdůrazňovat, že bych ten pohár vyměnila za pár vět s tajemnou brunetkou.

"Třeba bude hrát na příštím turnaji," přinesla trochu naděje, než jsme se rozloučily.

Další turnaj - to se jí řekne. Čekat měsíc a kdo ví, jestli hraje celý pohár, nebo si přišla zahrát jenom tento turnaj.

Čtyři týdny tak zaplnila práce, práce a nic než práce, abych z toho úplně nezešílela, tak jsem občas vyrazila na hřiště. Což mě vrhlo zpět, protože moje oči hledaly mezi ostatními tu jedinou tvář.

Konečně zazvonil budík s poznámkou - Turnaj.

"Ahoj, Dí," zdravím kamarádku s potutelným úsměvem.

"Ahoj, Sabi."

Nejspíš chtěla něco dodat, ale pak si to rozmyslela. Dnes přijela dřív, tak jdu na driving sama. Skoro mi přijde, jako by se mi vyhýbala. Když jdu na putting green, odchází trénovat krátké rány na chiping.

"Majka. Ahoj." podala mi ruku při mém příchodu otočená brunetka a moje nohy znovu vypověděly službu.

Lapání po dechu obě spoluhráčky zjevně pobavilo. Její skóre karta v mojí ruce potvrdila, že je jednou ze čtyř hráček, které minule startovaly dokonce o tři flajty dřív než my.

"Jak ses měla?" zjišťuje důvod mého měsíčního odmlčení.

"Ani se neptej," mávla jsem rukou ve snaze rozdýchat setkání s mojí Monou Lisou.

Naši dámskou trojici doplnil vytáhlý Jiří, hrající z mistrovských odpališť. Přesně podle toho dopadla jeho první rána, jež skončila pouť uprostřed fairwaye. Můj odpal skončil asi nejhůř, jak mohl. Místo výhledu na green schovaný za stromy vpravo jsem ho zaparkovala přímo mezi ně.

Tentokrát za to nemůže pravidelně přicházející nervozita, ale Majčina přítomnost. Snad jenom podezření, že v tom má Dí prsty, mě úplně nerozložilo na prvočinitele. Po opuštění odpaliště moje podezření prohloubila, když s Majkou vyrazila, jako bych tam ani nebyla.

`Jsem vzduch?` povzdechnutí následovalo zasunutí nejdelší hole do bagu.

Holky vyrazily středem nízko střiženého trávníku. Já o poznání pomalejším tempem doprava. Bohužel jejich veselému švitoření nebylo rozumět, tak mohu zabřednout do počínající deprese.

A to jsi před měsícem chtěla vyměnit pohár za chvilku s brunetkou - hučí vnitřní hlas. Má pravdu. Místo nadšení ze mě vypadlo strohé: "Ahoj Sabina." Dnes celkem spolehlivě zastoupím minule hrající smíšený pár bubáků. Tím spíš, že dvojici doplnil společensky naladěný Jiří.

Druhá rána našla cestu mezi stromy, aby přistála metr od jamky, což mi podstatně zvedlo náladu bez ohledu na Majčinu přítomnost. Holky bohužel nevyužily příznivou pozici, tak vyrazily s wedgemi a puttery ke greenu. Moje markovátko označující místo, kde ležel míček, je po druhých ranách jediné. Tak mohu po dalších úderech vytáhnout praporkovou tyč pro dopatování. Než se nachystali, tak můj míček zapadl do jamky.

Majčina hůl ležící na praporkové tyči působí jako magnet. Nejde ji nezvednout a čekat než skončí poslední míček v jamce.

"Děkuji," dotkla se mojí ruky víc, než musela, když si brala svoji hůl.

"Skvělá rána," pochválila Dí moji příhru na green.

"Děkuji."

Blažený úsměv neškodného idiota má na svědomí Majčina hebká ruka. Zamilovala jsem se podruhé. Minulý turnaj mě tento stav provázel posledních pět jamek. Dnes celých osmnáct, abych na konci viděla přesně to, co jsem vidět nechtěla.

"Musím jít. Moc ráda jsem si vámi zahrála. Zase někdy příště." rozloučení přišlo hned po podepsání score karet.

Pak nastoupila do auta k mladíkovi, který ji políbil. To je konec.

Tedy přesněji řečeno, to je konec měsíc trvajícího snu.

"To je konec," povzdech nad jídelním lístkem, z něhož si nejsem schopná nic vybrat.

Žaludek jako na vodě, podpořený těhotenskou nevolností. Proč mě zrovna teď napadla těhotenská nevolnost? Možná pro vzrůstající potřebu něčeho kyselého. Ohrané klišé kyselých okurek a těhotné ženy.

Právě jsem dostala druhou ránu během půl roku a jediné, co mi přijde na mysl, jsou okurky s těhotnou ženou.

"Já si dám denní menu," vybrala Dí z nabídky velmi exotických názvů, pod nimiž bych si jenom těžko dokázala představit něco konzumovatelného.

"Latté."

"Měla bys něco sníst," promluvila z ní mateřská starost.

"Já nechci jíst, já chci umřít." Skryla jsem hlavu do dlaní.

"Proč proboha?" Necháme moje počínajícího šílenství.

"To neřeš."

"Líbíš se jí." zapíchla nůž do mého krvácejícího srdce.

"To je mi platné, když má přítele."

"Jakého přítele?" Kouká na mě, jako bych byla z jiné planety.

"Toho, co s ním odjela."

"To je její bratr a jedou do nemocnice za nemocnou babičkou."

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.