Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.
Chtěla jsem ji vidět. Strašně moc. Každý večer jsem se přistihla, že hypnotizuju displej, jako by se měl rozsvítit sám od sebe jen proto, že si to přeju. A přesto jsem se modlila, abychom na sebe nenarazily někde náhodou. V knihovně, v kavárně, na ulici. Protože jedna jediná její otázka by mě zlomila: „Tak co uvidím?“ A já bych nebyla schopná objasnit, proč zrovna tohle vysvětlení nešlo psát do zpráv.
Jako bych se vrátila v čase a zase žila dva životy. Jeden obyčejný – práce, kolegové, teambuilding, který by nejraději proměnili ve třídenní mejdan plný sprostých vtipů. A druhý byl ten s ní – svět, kde i obyčejné kafe chutnalo jako největší dar. Jak jsem jí mohla nabídnout, aby se z toho druhého stala romantická kulisa toho prvního?
Nemohla. A právě proto jsem začala vymýšlet, jak se potkáme ještě dřív, než bude pátek.
Jenže moje dny se scvrkly na práci. Ráno vstát, v kanceláři přežít příval úkolů, odpoledne hodiny prosedět na poradách, kde se říká spousta slov a nepadne ani jedno, které by stálo za zapamatování. A večer? Domů umřít. Doslova. Hodit kabelku do kouta, sundat boty, sednout na postel a jen tupě zírat do zdi, dokud nepřijde ta únava, která mě už ani pořádně neuspí.
Každá noc byla horší než ta předchozí. Nedělní noc jsem ještě přežila na vzpomínkách, pondělí mě bolela z práce hlava, úterý už bylo nekonečné převalování a středa? Středa byla peklo. Zavřít oči znamenalo vidět ji – a otevřít je znamenalo vidět prázdný telefon.
Od nedělní noci nepřišla ani jedna zpráva. Ani hloupý smajlík. Ani „dobrou“. Nic. A já…, zatím neměla co.
A tak jsem seděla u okna, dívala se do tmy, a přemýšlela: zavolám jí? Napíšu? Musím něco udělat, protože v pátek jedu!
Takže plán. Potřebuju plán.
Knihovna by byla moc nápadná – tam už jsme se potkaly, a navíc bych se rozložila mezi regály a ani nevěděla, co čtu. Kavárna? Možná, ale taky risk. Sedět tam s nervózním prstem na hrnku a doufat, že přijde. Ne. Potřebovala jsem něco jistějšího.
A pak mě to napadlo: kino. Staré artové kino na rohu, kde hrají filmy, na které chodí sotva pár nadšenců. Znám program zpaměti. Ve čtvrtek večer dávají jeden francouzský, o kterém psali, že je „pomalý a vizuálně nádherný“ – což znamená, že tam bude polovina sálu prázdná. Ideální.
Nemusela bych jí psát nic velkého, jenom: „Nechceš jít do kina?“ A když by přišla, měla bych aspoň dvě hodiny, kdy bych vedle ní seděla, dýchala její vůni a přemýšlela, jestli se odhodlám prozradit, co s načatým víkendem. A když ne, tak aspoň… aspoň bychom byly spolu.
Zvedla jsem se a šla do koupelny. V zrcadle jsem na sebe chvíli koukala, jako bych se chtěla dočkat odpovědi od té unavené ženy s vlhkými vlasy a kruhy pod očima. Žádná nepřišla. Voda ze sprchy jako poslední záchrana; ani proud horké páry nedokázal odplavit to napětí v těle.
Zachumlaná v ručníku jsem to prostě vzdala. Telefon mlčel, zhasla jsem a doufala, že bych mohla umřít dřív, než by se mi hlava rozsypala pod tíhou otázek. Jenže jakmile jsem vešla do pokoje, zahlédla jsem to: slabé světlo displeje.
Zastavila jsem se uprostřed kroku. Dlaně se mi zpotily, i když jsem je měla ještě před chvílí zchlazené proudem vody.
Rozklikla jsem zprávu a na obrazovce se objevilo:
„Ráda půjdu.“
Krátké. Prosté. A přitom přesně to, co jsem potřebovala číst.
Bylo to, jako by mi někdo stáhl závaží z hrudi. Najednou se mi dech vrátil zpátky, stejně jako úsměv, který jsem už několik dní nepoznala. Opřela jsem se o futro, pořád ještě mokré vlasy mi kapaly po ramenou, a četla tu větu pořád dokola.
Ráda půjdu.
Najednou nebylo důležité, že ráno musím do práce, že v poledne odjíždím na víkend, že mě čekají hodiny předstírání. Důležité bylo jen to, že večer existuje. Večer s ní.
„Teď?“ pošlu další zprávu.
Vlastně ani nevím, jestli by to sem stihla, protože začínají za půl hodiny.
„Kam?“ odpoví než mi stačí dojít časová tíseň.
Tohle nechci řešit přes zprávy nadechnu se a vytočím její číslo na rychlé volbě.
Tohle nechci řešit přes zprávy. Nadechnu se a vytočím její číslo na rychlé volbě.
První zazvonění. Druhé. U třetího už si říkám, že jsem blázen – kdo dneska ještě telefonuje? A pak kliknutí a ticho, které mi projede páteří jako proud.
„Takže… překvapení?“ řekne místo pozdravu a já slyším skoro neznatelný sarkasmus. Přesně ten druh, který používá, když mě chce nachytat. Když ví, že jsem v koutě a nemám únikovou cestu – ani plán B.
Zavřu oči, jako by to pomohlo schovat rozpaky. „Možná,“ natáhnu, až to zní, jako bych se sama chytala do pasti, kterou jsem nastražila. „Ale kdybych ti to řekla, nebylo by to překvapení, že jo?“
Na druhé straně se ozve ten její tichý nádech, co skoro zní jako smích. Ale ne vysmívavý. Spíš jako že přesně ví, že balancuju mezi hrou a přiznáním.
„Takže nemáš nic,“ řekne. Klidně, až příliš jistě.
„Možná mám,“ odvětím a vím, že jsem průhledná jak sklo tramvajového okna, ve kterém jsem se ještě před hodinou dívala na vlastní zlomenost. Jenže s ní na druhé straně linky mám pocit, že to nevadí. Že mě může vidět skrz.
„Dobře,“ řekne, a já slyším, jak se usmívá. „Tak mě aspoň necháš se těšit?“
To mě položí. Protože přesně to jsem chtěla – aby se těšila. Aby věděla, že i když jsem bezradná a přistižená, to jediné, co mám, je ona.
„A stihneš to ke mně za dvacet minut?“ vracím se plánu A – vzít ji do kina.
„Když mi otevřeš,“ překvapí mě, „tak to bude i dřív.“