Panika. To první, co mě sevře, když slyším její hlas v telefonu. „Když mi otevřeš, tak to bude i dřív.“
Jak to, že ví, kde bydlím? To přece není možné. Nikdy jsem jí to neřekla. Nikdy! Možná jsem něco prozradila mimoděk? Nebo se zeptala Martina? Nebo… Proboha, ne, to snad ne. Už se vidím, jak mě sousedka přistihne s rozcuchanými vlasy, bosou na chodbě, a budu vysvětlovat, proč mám v deset večer návštěvu, která zná můj zvonek.
Stojím v obýváku, telefon v ruce, a cítím, jak se mi rozbušilo srdce tak, že to přehlušuje i hučení města za oknem. To není možné. Nemůže tu být. A přesto slyším v jejím hlase ten klid, který mě znervózňuje víc než jakýkoli důkaz.
Protože to zní, jako by to věděla od začátku. Jako by ta adresa, ten můj zvonek, to celé bydlení v anonymním činžáku na okraji města bylo něco samozřejmého, co mezi námi nikdy nemuselo zaznít.
A já přitom vím, že není. Že můj byt je minové pole.
Stačí jeden krok do koupelny a je tam – dva holčičí kartáčky v kelímku, jasně odlišné, jeden můj, druhý spolubydlící. Co jí řeknu? Že se o ně dělím? Že si jen čistíme zuby vedle sebe? Už to zní jako špatný vtip.
A pak ty boty. V předsíni, chaoticky poházené u stěny, aspoň tři páry, které mi nepadnou ani náhodou. Podpatky, které jsem neměla na noze snad milion let. Vysvětluj. Předstírej. Vymýšlej. Proč?
Možná by bylo jednodušší se obléct, sebrat kabelku a sejít dolů. Tvrdila bych, že jsem chtěla být co nejdřív v kině, že by to byla ztráta času. Jenže už při té myšlence cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Proč by měla čekat venku, když já tak zoufale chci, aby byla uvnitř?
Ale co když uvidí kartáček? Co když si všimne bot? Co když se zeptá?
Stojím uprostřed pokoje, koušu si ret a přemýšlím, jestli není snazší nechat ji dole. Ale když si to představím – její tvář za sklem vchodových dveří, ten její pohled nahoru k oknům, hledající mě – sevře mě to ještě víc.
Nemůžu ji tam nechat čekat, než se obléknu. Budu to muset risknout se spolubydlící a přiznat ji hned.
„Vážně jsi u mě před domem?!“ zkouším, jestli neblafovala. Když potvrdí, že ne, otevřu vchodové dveře a pustím ji do domu s číslem patra, které znala.
Je vůbec něco, co neví?!
Výtah jede nahoru. Já stojím u dveří, prsty pevně sevřené na klice. Nejdřív zvuk kroků na chodbě. A pak klepání. Nadechnu se. Otevřu.
A tam je. Tifany. Trochu rozcuchaná po cestě, s úsměvem, který mě odzbrojuje na první pohled. Vypadá tak samozřejmě, jako by sem patřila. A to je na tom to nejhorší – protože já vím, že patří.
Než stihnu něco říct, než stihnu zrudnout kvůli rozházeným botám nebo tomu zatracenému kelímku v koupelně, přitáhne si mě. Neopatrně, drze, bez varování. A já se nechám vtáhnout.
Dlouhý polibek přímo ve dveřích. Takový, co se neoplatí šetřit ani umlčovat. Takový, co si nevynutí jen rty, ale i prsty, které mě přitáhnou blíž, až se mi narovnají záhyby na ponožkách – které stejně nemám.
Na chodbě se ozve šustění – sousedka za dveřmi šmíruje, ještě že to nemá komu hlásit, protože to tu nikoho nezajímá. Po pár vteřinách by mě neodradilo ani pozvání k podání vysvětlení na domovní schůzi, kde by se to podobně rozhořčenými občany, a hlavně občankami, jenom hemžilo.
Tifany chutná po noci a po vzduchu z venku. Jako by mi na jazyku přinesla kus svěžesti, kterou jsem za celý ten děsivý týden ztratila.
V ten moment zapomínám na boty v předsíni, na kartáčky v kelímku i na to, jestli mám vůbec čisté tričko – víc toho na sobě nemám. Právě proto musím sebrat zbytky sebekontroly, abych ji nevtáhla rovnou do postele.
Odsunu se od rámu dveří, vtáhnu ji dovnitř a přivřu za námi.
Najednou jsme obě uvnitř, samy, v prostoru, kam jsem ji nikdy nechtěla nechat vkročit.
„Tak… kino,“ připomenu nahlas, jen abych si sama nevytvořila kličku, proč ji zadržet. Jenže když prochází předsíní a boty se ozvou o plovoucí podlahu, mám pocit, že film může klidně shořet na pásu, já ho nepotřebuju.
Uvědomuju si, že na sobě pořád mám jen dlouhé tričko. Holé nohy, žádné kalhoty – dokonce ani kalhotky, žádná iluze připravenosti. Sice večer, sice panelák, ale když se za mnou dveře předsíně zavřou a my zůstáváme samy v mém světě, připadám si jako laň, co hledí do dálkových světel, která ji přitahují.
Ona si toho všimne. Samozřejmě. Ten její pohled, který přejede od mé tváře po křivku stehen a zastaví se právě v té mezeře mezi. Takový pohled člověka, který by se nemusel ptát, jestli kino stihneme. Jenže se neptá. Jen se usměje. A to je mnohem horší – protože vím, že to nechává na mně.
Přitáhnu ze židle džíny, které tam visí od nedělního večera, a natáhnu je na sebe ve spěchu, který se snaží tvářit prakticky. Přitom cítím, jak rudnu, protože vím, že to není o praktice. Je to o obraně. O tom, abych nezůstala stát polonahá před někým, kdo mi bere vzduch jediným pohledem.
„Vážně chceš jít do kina?“ hledí do místa, kam by rozhodně neměla. Je to neslušné, nesportovní a hlavně nelidské.
„Vážně!“ potřebuji čas, abych získala ztracenou rovnováhu a mohla vymyslet, jak jí oznámím, že zítra odjíždíme na firemní teambuilding.
Tedy pokud nepřijdou výčitky, že jsem se celý týden neozvala – doufám, že ne.
Za pár chvil jedeme výtahem – docela se mi uleví, že nemusím nic vysvětlovat. Stěny kabiny se mi zdají těsnější než obvykle. Možná je to tím, že stojí vedle mě. Možná tím, že pořád cítím chuť jejího polibku z chodby. Světlo zářivky bzučí a já se snažím tvářit, že je to jen obyčejná jízda do přízemí, ne nejdelší a nejkratší okamžik zároveň.
Venku je chladněji, než jsem čekala. Podzim už dýchá do večera a ulice před paneláky se lesknou žlutým světlem lamp. Jdeme tiše vedle sebe, až k sousednímu bloku. Stačí přejít mezi auty na parkovišti, obejít pár keřů – a jsme tam.
Kino. Nebo spíš klub, který si hraje na kino. V suterénu, za nenápadnými dveřmi – kde bývalo kdovíco, protože na prádelnu je to moc velké. Možná bývalá kotelna, napadne mě poprvé za dobu, co sem chodím, když má spolubydlící „návštěvu“, která se fakt nedá vystát. Uvnitř plakáty na filmy, které nikdo moc nezná, zaprášené police s časopisy a těžký, nasládlý kouř, co se líně vznáší u stropu.
Uvědomuju si, že se pořád bojím jediné věci – že si vzpomene na moje mlčení během týdne, že se na to zeptá mezi plakáty a popelníky. Ale nezeptá se. Jen se rozhlédne, jako by se sem narodila, jako by sem zapadala víc, než bych chtěla.
Automaticky si zapálím cigaretu. Ona taky – a to mě překvapí.
Šťouchnu do ní loktem, jen tak lehce, aby mi to nevyčetla hned. „Víš, co je zvláštní? U tebe doma jsem nenašla jediný popelník. A přitom…“ nechám větu viset ve vzduchu, dým se o ni postará za mě.
Usměje se, trošku provinile, trošku výsměšně. A já pokračuju, protože mě to pálí: „A taky – proč jsi mi říkala, že smrdím, místo abys rovnou přiznala, že kouříš?“
Nemá to být výčitka. Spíš škádlení. Jenže uvnitř mě to zajímá vážně – protože tyhle malé lži, nebo spíš zamlčení, dokážou vrtat hlavou. Ona přece vždycky působí, že nepotřebuje nic skrývat – proč taky.
A tak ji sleduju přes závoj kouře. Její prsty, co drží cigaretu elegantněji než já, kdy dokážu. Její oči, co se na mě krátce otočí, než odplují zpět k šedému stropu zakouřeného sálu.
„Tak povídej,“ rýpnu si znovu. „Máš pro to nějaký chytrý důvod? Nebo jsem se jen měla nechat zmást a věřit, že jsem jediná závislačka?“